You are here: Home Články / Articles 2005 Bezpečnost a svoboda

Bezpečnost a svoboda

Po teroristických útocích v Londýně se opět rozhořela debata o tom, zda by bezpečnostní složky neměly mít k potírání terorismu efekektivnější nástroje. Padly návrhy (z nichž některé byly už schváleny na summitu ministrů vnitra Evropské unie), jako například nahrávání a dlouhodobé uchovávání telefonických rozhovorů, SMS a emailových zpráv. Policie by také měla mít schopnost monitorovat pohyb větších peněžních částek „v reálném čase“. Připočteme-li k tomu zavádění nových cestovních dokumentů s biometrickými daty, všemožné druhy kontrol na letištích, nebo rozrůstající se počet kamer snímajících každé významnější veřejné prostranství, nelze se neobávat, že toto vše—ač namířeno ke ztížení činnosti teroristů--může zlomit vaz demokracii.

 

Teroristické organizace islámských fundamentalistů chtějí zničit západní civilizaci. Vědí ovšem, že ani kdyby získaly zbraně hromadného ničení, a byly tak schopny zabít při jednom jediném útoku nikoliv „pouhých“ 50 ale třeba 50 tisíc lidí, západní civilizaci neporazí. Na to je příliš silná, výkonná, robustní. Útočí tedy na některé slabiny, které jsou obsaženy v západním myšlení a mentalitě. V okamžiku, kdy se podaří vystrašit kritickou masu lidí a politiků natolik, aby uvěřili, že je třeba obětovat svobodu bezpečnosti, může se demokratická společnost nakonec zhroutit jako alternativa k tomu, co reprezentují fundamentalisté.  

 

Zcela zásadní otázkou v tomto dilematu je, kde je pomyslná hranice, za níž už další omezení svobody znamená nesvobodu. Osvícenský racionalismus, z něhož moderní západní civilizace vyrostla, se vydal—kromě zatím poměrně úspěšné liberální demokracie—i do několika slepých uliček, jako byl například komunismus. Ten byl založen na nepsané, zdánlivě velmi racionální dohodě mezi státem a jedincem, v níž stát garantoval jedincovo osobní i ekonomické bezpečí, a jedinec se výměnou „vzdal“ osobních svobod.

 

Výše řečené neznamená, že se západní společnost pod tlakem teroristů mění v obdobu komunistické tyranie. Zároveň je ale třeba důsledně varovat před myšlením, které se nám snaží namluvit, že nejrůznější nové druhy kontrol a omezení jsou namířeny jenom na ty, kteří chtějí páchat barbarské činy. Každý aparát, jehož represivní moc kvůli různým okolnostem roste, se může vymknout demokratické kontrole, a může nakonec začít požírat i ty, kterým měl sloužit.

 

S jasnozřivostí sobě vlastní to definoval v eseji „Moc bezmocných“Václav Havel už v roce 1978, když napsal že mezi intencemi represivních systémů a intencemi života zeje propast. Zatímco život směřuje ze své podstaty k naplnění své svobody, represivní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu. Člověku slouží tento systém jen do té míry, do jaké je to nezbytné k tomu, aby člověk sloužil jemu.

 

Moderní technologie, které byly vytvořeny západní civilizací, v sobě nesou jak potenciál k větší svobodě, tak potenciál k zotročení. I proto je tak důležité prosazovat  „intence života“ a v žádném případě nevěřit těm, kteří se domnívají, že vše nakonec vyřeší „více technologií“ na úkor morálky, odvahy a svobody. Společnost, jejíž obrana stojí jen na prostředcích a nikoliv na víře ve své základní principy, nemůže skutečně vyhrát v boji s jakýmkoliv fundamentalismem.

 

Může se naopak sama stát náchylnou k fundamentalismu, k používání extrémních prostředků. Svět technologické superefektivnosti, v němž o vás kdosi kdesi může zjistit stisknutím tlačítka vše podstatné, může zůstat bezpečný jenom v případě, že tato technologická moc je sama důsledně demokraticky kontrolována. Potíž je v tom, že okamžik, kdy tato moc sama začne ovládat  i „demokratické mechanismy“, které jí mají držet na uzdě, nemusí být snadno postřehnutelný. A pak už bývá pozdě.