Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Bude vládnout velká koalice?

Bude vládnout velká koalice?

Zatímco mnozí analytici hovoří o povolební koalici občanských demokratů a lidovců jako o téměř hotové věci, a zatímco se dokonce schází šéfové ODS a KDU-ČSL, aby hledali shodu na krocích, které jejich vládní koalice udělá po volbách, politický vývoj v zemi nabírá jiný směr. Do funkce premiéra nastoupil sociálně demokratický politik, který je bezesporu nejen silnou politickou osobností, ale má též schopnost hledat praktické kompromisy. Pokud bude pokračovat způsobem, kterým ve funkci začal, odrazí se to dříve či později pozitivně i na preferencích ČSSD.

Je velmi pravděpodobné, že Jiří Paroubek bude nakonec i volebním lídrem ČSSD, a pokud jím nebude on, povede stranu do voleb populární Bohuslav Sobotka. ČSSD, která se už podle některých náznaků odrazila ode dna, sice nejspíše nebude už schopna stáhnout náskok ODS a volby vyhrát, ale pokud by se její volební výsledek pohyboval nad dvaceti procenty, bude koalice lidovců a ODS vážně ohrožena. Nárůst preferencí pro ČSSD se totiž neděje jen na úkor komunistů (ti mají poměrně stabilní voličskou základnu), ale také lidovců a ODS.

Jinými slovy: nárůst popularity ČSSD by v konečném součtu nejspíše znamenal, že ODS a KDU-ČSL by nebyly schopny samy vytvořit většinovou vládu.

Pokud by se ODS nedomluvila na tiché či otevřené koalici s komunisty, což je velmi nepravděpodobné, může nakonec mít při svém případném volebním vítězství jen dvě možnosti, jak vytvořit vládu: buď menšinovou vládu s podporou ČSSD nebo velkou koalici s ČSSD.

Je jisté, že pokud by ČSSD a KSČM ovládaly ve sněmovně opět většinu křesel, ozvou se v ČSSD hlasy, aby byla vytvořena koalice těchto dvou stran nebo menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů. Jenže takový krok by byl těžko obhajitelný—zejména kdyby se na prvním místě umístila ODS.

Na první pohled by se mohlo zdát, že ČSSD a ODS k sobě mají po nelítostných soubojích v tomto volebním období tak daleko, že jakákoliv jejich vládní spolupráce je vyloučena. Jenže velká koalice je kromě nepříjemností spojených s programovými kompromisy také velkým mocenským lákadlem. Navíc může být za určitých okolností přesně tím spojenectvím, které dokáže prosadit takové reformy státních financí, penzijního systému, zdravotnictví a školství, jež mají politickou podporu přes politický střed a jako takové je nebude hned příští vláda „opravovat“. Odmítnutí evropské ústavy by také mohlo paradoxně obrousit ostří sporu o evropskou politiku; ta bude v příštím období zřejmě pragmatičtější.

Možný program velké koalice se paradoxně zrodil už nyní, v reformní dílně vícepremiéra Martina Jahna. Zatímco pro velkou část ČSSD je jím zveřejněný strategický plán reforem v tomto okamžiku příliš pravicový, a zatímco pro část ODS nebude naopak dosti radikální, ve skutečnosti reprezentuje přesně to, co by bylo rozumným kompromisem, kdyby o strategických hospodářských změnách u nás spolu diskutovaly a rozhodovaly dvě největší demokratické strany.

Scénář velké koalice může samozřejmě padnout pod stůl zásluhou nepředvídatelných faktorů—například volebního úspěchu nějaké neparlamentní či úplně nové strany, která by byla ochotna vytvořit koalici s ODS a lidovci, anebo by byla ochotna se podílet na koalici podobné té současné, s ČSSD v čele. Pokud ale budou v příští sněmovně jen strany čtyři, a Paroubek bude pokračovat stejně úspěšně, jako začal, je pravděpodobné, že by se lidovci měli chystat na roli opoziční strany.

Právo - 4. 6. 2005