Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Česká vládní krize je symptomem krize vládnutí

Česká vládní krize je symptomem krize vládnutí

Premiér Stanislav Gross podal 25. dubna do rukou prezidenta demisi, prezident jmenoval (staronovou) vládu v čele s Jiřím Paroubkem, a vládní krize, která začala 14 týdnů před jmenováním nové vlády odhaleními o nejasném financování Grossova bytu, tak prý skončila. Ve skutečnosti vládní krize v Česku Grossem nezačala a Grossem neskončí. A neskončí ani po příštích volbách.

Opakované vládní krize jsou totiž jen nejviditelnějšími projevy celkové krize vládnutí v České republice. Ta začala v roce 1996, kdy občané—znechucení tunelováním i finančními skandály, které měly kořeny v privatizaci ignorující vládu zákona—odmítli ve volbách většinovou koalici pravicových stran, kterou vedl Václav Klaus. Od té doby měla Česká republika buď jen menšinové vlády, anebo velmi křehké vlády většinové.

Slabost vlád je ovšem jen jednou z příčin krize vládnutí. Další, a možná hlavní příčinou je, že česká politická elita—prosáklá manýry a cynismem pozdní normalizace (což byl také jeden z důvodů selhání Klausových vlád)--se v druhé polovině devadesátých let zacyklila, a v podstatě se od té doby nevyvíjí. Podle některých analytiků je sice prý dobré, že českou politiku ovládá jen několik málo, zdánlivě velmi stabilních politických stran, jenže si obvykle nekladou otázku, jaká je povaha těchto stran.

České politické strany jsou totiž poměrně malé, uzavřené skupiny, které chápou politiku spíše jako byznys, než jako veřejnou službu. Tyto politické firmy soutěží především o to, kolik která získá peněz ze státních a jiných zdrojů, kolik obsadí lukrativních míst, k jakým privatizačním projektům se ještě budou schopny dostat.

V nedávné krizi například hrála nemalou roli otázka, co se stane s několika stovkami lidoveckých úředníků ve vysokých pozicích na ministerstvech, kteří mohli být ze svých postů vyhozeni, pokud by se nerealizoval lidovecký scénář (pád vlády a plynulý přechodu k předčasným volbám) a ČSSD by raději volila menšinovou vládu s podporou komunistů.

Jinými slovy: bosové firmy zvané KDU-ČSL rozpoutali vládní krizi v naději, že se straně podaří plynule přejít k ještě lepším pozicím ve společné vládě s občanskými demokraty. Když ale Gross naznačil, že bude vyjednávat s KSČM, byli najednou konfrontováni s hrozbou citelných ztrát. Takové „hospodaření“ by v českém stranickém systému žádná firma svým šéfům neprominula. Také proto se lidovci „státotvorně“ vrátili k jednacímu stolu. Oficiálně proto, že prý nemohli připustit, aby vzrostl vliv KSČM.

Dalším krizovým prvkem českého politického sytému je vnitřní provázanost politických stran. Za fasádami honosných stranických štítů, ozdobených různými ideologiemi, se od poloviny devadesátých let v relativně malém a stojatém rybníku české politiky čile—zcela pragmaticky a neideologicky--spolupracuje napříč politickým spektrem. Některá taková bratrstva mají dokonce svá neoficiální jména—například „grippenová lobby“. Politici napříč spektrem se také dobře domluví v případě různých privatizačních projektů, v Konsolidační agentuře, nebo na magistrátech největších měst.

V takovém prostředí téměř každý na každého něco ví. Naše „investigativní“ žurnalistika se tak má na co těšit na léta dopředu. Politické spory se v mafiózním prostředí neřeší demokratickými politickými prostředky před veřejností, ale zákulisním donašečstvím a intrikami. To byla koneckonců hlavní metoda „politického“ boje už za normalizace.

V současnosti se alespoň některé z těchto případů nakonec dostanou na veřejnost, když je s velkým humbukem zveřejní média. Bohužel i média jsou zatažena do politiky natolik, že nelze vždy rozeznat, kdy se odhalení různých nepravostí děje zásluhou jejich vlastní, politicky neutrální činnosti, a kdy je někdo informacemi jen cíleně krmí, popřípadě, kdy tak média činí pod tlakem různých vlivových agentur.

Křehkost celého politického systému je umocňována existencí KSČM, s níž se na vládní úrovni zatím žádná strana neodváží spolupracovat. Zejména v případě volebního vítězství ČSSD to vede automaticky ke krizím, protože ČSSD musí spolupracovat s politickými partnery napravo od středu, pokud chce vládnout. Ideové rozostření a křehkost vlád, které v důsledku takových dohod nastávají, jsou pak jen další živnou půdou pro „pragmatické“ zákulisní dohody, které mají zajistit té které stranické firmě potřebné zisky.

Politický systém je též destabilizován licoměrností, kterou ve vztahu ke KSČM vykazují zejména pravicové a středové strany. Ty na jedné straně varují před možnou spoluprací ČSSD a KSČM, ale zároveň sociálním demokratům jejich situaci nijak neulehčují. Křehká většinová koalice přes politický střed, kterou nakonec vyjednal Vladimír Špidla (ačkoliv ČSSD mohla mít s KSČM pohodlnou většinu 111 hlasů), byla pod neustálým tlakem coby prý „nesourodý slepenec“, který nemůže skutečně vládnout. ODS dokonce vyhlásila politiku „nulové tolerance“, místo aby tuto antikomunistickou koalici tiše tolerovala.

Jednou možností, jak z tohoto začarovaného kruhu uniknout, by byla taková změna volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny, která by značně oslabila KSČM. Například dvoukolový většinový systém znevýhodňuje extrémistické strany, zatímco udržuje politický pluralismus. Má také tu výhodu, že nutí strany, aby hledaly nové osobnosti a otevíraly se tak občanské společnosti.

Na takové změně se ale strany téměř jistě nedohodnou, takže budeme i po příštích volbách nejspíše svědky buď podivných koaličních slepenců, které budou bojovat o přežití v minovém poli nejrůznějších senzačních odhalení o vládních politicích, nebo (v případě drtivého vítězství ODS) svědky vlády „státostrany“, která bude kontrolovat všechna patra české politiky, od Hradu až k magistrátům velkých měst. Ve srovnání s tím, co se ještě může z temných vod českého klientelského systému vynořit, může být Grossova aféra jen malou předehrou.

Mosty - 10. 5. 2005