Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Česko opět na stejném rozcestí

Česko opět na stejném rozcestí

Ve vztazích k „velkému světu“ za hranicemi české kotliny se česká politika pohybuje v začarovaném kruhu. Pokaždé, když už se zdá, že se česká společnost úspěšně zbavila strachu z mocných států nebo nadnárodních celků, jakož i svých sklonů k obhajobě „české výjimečnosti“, vrátí se český provincialismus, xenofobie a zaručeně (špatné) české politické cesty zadními vrátky.

Nejnověji se český strach z toho, co nám může připravit okolní svět, projevuje v podobě paranoidních domácích diskusí okolo evropské ústavy, jakož i ve zneužívání tohoto tématu některými politickými stranami. V české politické žurnalistice a v debatách, které vedou na téma evropské ústavy nejrůznější osobnosti, je ve srovnání s ostatními malými členskými zeměmi EU přítomno neuvěřitelné množství demagogie, politického stihomamu a různých výstředně znějících obav.

Vynecháme-li nesmyslné teorie, které EU přirovnávají k bývalému Sovětskému svazu, nebo Unii popisují jako novou německou říši, uskutečněnou „jinými prostředky“, ještě stále zbývá dlouhá řada úvah—často z per a úst zdánlivě renomovaných osobností—o tom, kolik své nezávislosti Češi v EU už ztratili, a kolik ještě ztratí (zejména bude-li dále pokračovat proces evropské integrace, například v podobě přijetí evropské ústavy). EU je často popisována jako jakýsi nepřátelský moloch, který zde není, aby nám solidárně pomáhal, ale aby spíše škodil. Moloch, který se prý zcela vymknul kontrole národních států, a jehož hlavním cílem je omezit, nebo zcela zničit, nezávislost zejména malých států.

V úvahách na téma euroústavy často zaznívají varování o tom, že se s pomocí rozhodovacích mechanismů zakotvených v tomto dokumentu chtějí velké státy zmocnit vlády nad Evropou. Neustále nám tak kdosi vypočítává, kolik desetin procenta vlivu ztratí Česká republika ve srovnání se současným stavem, bude-li ústava přijata. Zato vůbec neslyšíme úvahy o tom, kolik nekvantifikovatelného vlivu jinak poměrně bezvýznamná Česká republika získala už pouhým vstupem do EU.

Všechna varovná tvrzení z per a úst různých komentátorů veřejného dění jsou pak ještě posilována vlivnou eurofóbní politickou lobby v podobě komunistů, občanských demokratů a českého prezidenta. Ten dokonce přišel s novou politickou teorií. Nejrůznější „ismy“ 20. století byly prý nyní nahrazeny novou záludnou ideologií—europeismem. Ten se údajně snaží plíživou cestou potlačit suverenitu národních států a svobodu jednotlivců na úkor nikým nevolených nadnárodních byrokracií.

Česká republika má ve srovnání s jinými členskými státy nejvíce eurofóbní politickou elitu. Celá politická opozice, která kontroluje téměř polovinu křesel v Poslanecké sněmovně i v Senátu, je v současné době proti přijetí evropské ústavy. Strany vládní koalice navíc prozatím prohrávají s opozicí argumentační válku. Zdánlivě proto, že vysvětlovat výhody nejrůznějších nových politických iniciativ je vždy těžší, než je jen demagogicky odmítat. Ve skutečnosti proto, že proevpropské strany vládní koalice si nechaly vnutit slovník a styl diskuse, se kterým přišli euroskeptici.

Výsledkem je, že se příznivci evropské ústavy a další integrace většinou jen brání a utrácejí téměř veškerou svou energii tím, že vyvracejí argumenty pesimistů. V jejich obhajobě evropské ústavy jen málokdy zazní to skutečně podstatné. Za prvé argument, že žádná z údajných obecných nevýhod ústavy nijak neohrožuje postavení konkrétních českých občanů; ba naopak, že například listina základních práv, která je součástí ústavy, postavení konkrétních občanů posiluje. Za druhé argument, že se v podobě evropské integrace nabízí občanům malých států, aby měli takový vliv na celoevropské dění, o kterém se jim v nesjednocené Evropě ani nesnilo.

Příznivci euroústavy by proto měli požadovat odpovědi na následující otázky. Mohou euroskeptici uvést konkrétní příklady toho, jak evropská ústava poškodí konkrétního českého občana? Jaká je alternativa k aktivní účasti na procesu evropské integrace? Bude případná izolace od hlavního proudu evropského dění pro Českou republiku dobrá? Pokud ano, čím?

Od euroskeptiků bychom si také zasloužili odpověď na otázku, proč se právě Česká republika tak výrazně liší ve svých postojích k euroústavě od ostatních malých států. Nejenže byla jedinou z 19 malých zemí EU, jejíž europoslanci hlasovali výraznou většinou proti evropské ústavě, ale i při pohledu na domácí politickou scénu je jasné, že neúměrně velká část české domácí politické elity (na rozdíl od občanů) je proti evropské ústavě. Bylo by zejména užitečné se dozvědět, zda euroústava nějakým specifickým způsobem poškozuje právě Českou republiku, třeba na rozdíl od Maďarska, které euroústavu bez problémů schválilo.

Pokud argumenty českých euroskeptiků zůstanou jen v obecné rovině, bylo by dobré vědět, zda si myslí, že snad objevili jakási nebezpečí platná pro celou EU, kterých si v ostatních zemích—zejména v těch, které jsou srovnatelné velikostí a významem—politici nevšimli. Jinými slovy, proč například své občany nestraší vznikem evropského superstrátu politici hlavních vládních i opozičních stran v Rakousku, Litvě, Lucembursku, nebo třeba Belgii? Že by byli méně vnímaví k možným nebezpečím, než šéf ODS Mirek Topolánek nebo prezident Václav Klaus?

Bohužel, neschopnost uchopit evropskou integraci jako pozitivní výzvu k hlubší spolupráci s bohatšími státy, které navíc mají a rozdíl od nás dlouhou demokratickou zkušenost, samozřejmě nesouvisí s nějakými objevy, které učinili právě a jen čeští politici. Souvisí s celou řadou specificky českých historických mindráků a traumat.

Mohli bychom začít dobou habsburské nadvlády, kdy si Češi, na rozdíl od Maďarů, nedokázali vybojovat v rámci monarchie důstojné místo a nikdy se nenaučili dělat politiku ve Vídni. Odpovědí byl defenzivní provincialismus.

Ať už si myslíme cokoliv o tom, jak měli čeští politici reagovat v době mnichovské krize, jisté je, že na rozdíl od Poláků se Československo nakonec Němcům nepostavilo. Následné ponížení si pak čeští politici po válce vykompenzovali zbabělým vyhnáním tří miliónů sudetských Němců.

Československo bylo také jedinou zemí ve středovýchodní Evropě, v níž nebyl komunismus instalován přímo s pomocí sovětských okupačních jednotek, ale kde měl výraznou domácí podporu. I v tomto případě selhala demokratická politická elita, když nedokázala čelit náporu domácích komunistů—jakkoliv podporovaných Sovětským svazem zvenčí. A komunističtí politici s „lidskou tváří“, jakož i většina občanů, pak selhali opět v roce 1968, když se rychle podřídili sovětskému diktátu po srpnové invazi.

Jinými slovy, vzhledem k těmto historickým traumatům a opakovaným selháním politických elit v moderní české historii je se třeba ptát, zda významná část českých politiků v podobě xenofobního vzdoru vůči evropským procesům (jimž se s takovou intenzitou nebrání žádná jiná země srovnatelné velikosti) opět ve své roli tragicky neselhává. Lze se oprávněně obávat, že český odklon od většinového mínění demokratické Evropy není výrazem politické dospělosti, ale naopak výrazem nedospělosti, která za posledních sto let už několikrát způsobila českému národu nedozírné škody.

Mosty - 2. 2. 2005