Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Čeští novináři se mají rádi

Čeští novináři se mají rádi

Mediální smršť, která se v prvním čtvrtletí tohoto roku rozpoutala okolo financování bytu premiéra Stanislava Grosse, vyprovokovala některé politiky k protireakci: sdělovací prostředky zacházejí s fakty účelově, spoléhají na anonymní zdroje, neodpovědně spekulují! Ministr kultury Pavel Dostál dokonce navrhl, aby byl zpřísněn tiskový zákon a někteří další politici - z vládní koalice i z opozice - s Dostálem souhlasili.

Média se začala bránit. Snaha politiků „vychovávat“ média restrikcemi je přece v každé demokracii oprávněným důvodem k pozdvižení. Stejně tak jsou novináři v právu, když se ohrazují proti nedoloženým nařčením, že jejich odhalování nelegálního nebo neetického chování politiků je řízenou, možná i zaplacenou kampaní.

Zároveň je ale kontraproduktivní, když sdělovací prostředky „splachují“ různá obvinění proti sobě paušálním odmítáním možných pochybení nebo dokonce sebeoslavnými reakcemi. Během Grossovy aféry jsme si mohli přečíst hned několik článků, v nichž novináři vysvětlovali, že sdělovací prostředky dělají v této kauze skvělou práci.

Není to ovšem tak jednoduché, že by na jedné straně stála obecně špatná, zkorumpovaná politická elita, na druhé dobří, bezúhonní novináři. Pokud novináři chtějí být respektovanými strážci demokracie, nemohou sami přistupovat na normy chování, které u politiků kritizují. Když požadují, aby politici odkryli své zdroje (financí, informací, atd.), ale sami se klidně za anonymní zdroje až příliš často schovávají, oslabuje to jejich věrohodnost. A v důsledku to oslabuje také schopnost veřejnosti politické provinilce skutečně dovést k odpovědnosti, protože i politici, kteří mají máslo na hlavě, se mohou úspěšně bránit poukazy na nedostatek profesionality novinářů a odvádět pozornost od sebe samých.

V nejviditelnější rovině stojí novináři a politici proti sobě. Zároveň ale na sobě také závisejí. Média poskytují politikům jeviště a politika zas dodává médiím potravu, která se tak či onak prodává. Na úspěchu či neúspěchu tohoto prodeje pak v mnohém závisí přežití zejména těch médií, která se řídí motivy zisku.

Je to mocný imperativ, a novináři i jejich editoři, kteří si pověsti své profese skutečně váží, by si vždy měli klást otázku, zda při odhalování pravdy a nabízení objektivních informací nepřekročili hranici, za níž už neinformují, ale manipulují. Jinými slovy: některé příběhy se udrží na prvních stránkách (a palcové titulky s nimi spojené se dobře prodávají), jen když se jim trochu „pomůže“ - třeba nějakou tou neověřenou spekulací, na niž pak musejí politici dál reagovat.

Další zdroj možné manipulace představují politické preference novinářů. Seriózní světová média dobře vědí, že i novináři jsou lidé s politickými názory, a snaží se proto striktně oddělovat žánry - zvláště komentář a zpravodajství. Česká média udělala v tomto směru značný pokrok ve srovnání s první polovinou 90. let, ale i tak je ještě dost běžné, že politické názory novinářů i převažující politická orientace daného sdělovacího prostředku prosakují do zpravodajství.

Česká média by také měla být střízlivější v hodnocení svých výkonů. Žádné množství sebeoslavných článků, které se snaží portrétovat investigativní činnost české žurnalistiky jako obdobu skvělé novinářské práce Boba Woodwarda a Carla Bernsteina v aféře Watergate, nemůže zastřít skutečnost, že pátrací žurnalistika u nás trpí nedostatkem finančních prostředků, zdrojů a zkušených novinářů. Téměř žádná česká mediální organizace si nemůže dovolit platit dlouhé měsíce lidi, kteří se plně věnují jen jedné kauze. Investigativní žurnalistika je tak až příliš často nucena spoléhat na „zaručené“ informace od politických a dalších „donašečů“. Spoléhání na tento typ informací je sice běžné i jinde, ale novináři v kvalitních médiích si je musejí umět ověřit, nebo mít čas i zdroje, aby mohli stopu sledovat. Nemají-li je, stane se pátrací žurnalistika jen součástí politického boje, protože média zprostředkovávají „odhalení“, kterými je někdo cíleně krmí. Nařčení z kampaňovitosti se pak nelze divit.

Relativní ekonomická slabost těch českých médií, která jsou zaměřena především na publicistiku a zpravodajství, má také další důsledky. Činí média zranitelná ve vztahu k nejrůznějším PR agenturám a lobbyistickým organizacím a oslabuje roli hlídacího psa ve vztahu k těm ekonomickým subjektům, které kupují na malém trhu v daném médiu nejvíc reklamy. A protože v klientelistickém českém prostředí se ekonomické a politické zájmy často proplétají, může se stát, že hlídací pes demokracie na některé politiky raději moc neštěká, případně štěká na ty, kteří jsou takovým mocným ekonomickým subjektům trnem v oku.

Přítomnost - 1. 4. 2005