Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Co by přinesla velká koalice?

Co by přinesla velká koalice?

Velká koalice občanských a sociálních demokratů po volbách v roce 2006 je řešením, které si téměř nikdo nepřeje, ale které i přesto může být za jistých okolností téměř nevyhnutelné, protože povolební aritmetika žádné jiné řešení nedovolí. I proto je nutné a velké koalici mluvit.

Současné průzkumy veřejného mínění naznačují, že se do Poslanecké sněmovny probojují jen čtyři politické strany: ODS, ČSSD, lidovci a komunisté. V době, kdy vrcholila krize vlády Stanislava Grosse a preference ČSSD se propadly k 10 procentům, se zdálo, že ODS a KDU-ČSL spolu budou schopny vytvořit většinovou koalici. Obě strany se dokonce začaly chovat, jako by to byla hotová věc. Ačkoliv je KDU-ČSL ještě oficiálně součástí koalice současné, její předáci se scházejí s předáky ODS a diskutují o reformách, které prý spolu spustí.

Vidina koalice ODS a lidovců se ovšem začíná v poslední době povážlivě rozplývat. Od nástupu Jiřího Paroubka do funkce premiéra roste popularita ČSSD a stane-li se Paroubek i volebním lídrem sociálních demokratů, nebo dokonce předsedou strany, je docela dobře možné, že se preference ČSSD vyšplhají nad 20 procent.

K návratu ČSSD na politické výsluní existují určité předpoklady. České republice se pod vedením ČSSD začalo hospodářsky mimořádně dařit. Největším nepřítelem ČSSD byla po několik let samotná ČSSD. Opakované konflikty ve straně a její sebevražedná personální politika z ní i navzdory poměrně dobré hospodářské situaci v zemi učinily v očích mnoha voličů nedůvěryhodnou stranu. S příchodem razantního Paroubka se obraz strany téměř přes noc proměnil. Straničtí rebelové mlčí, ČSSD působí jednotným (ale na rozdíl od ODS nikoliv monolitním) dojmem.

Pokud by byl Paroubek schopen udržet nastoupený kurs, nemusí být nakonec přeháněním ani jeho ujišťování, že ČSSD může volby vyhrát. ODS svou kombinací populismu a pravicového radikalismu nahání mnoha středovým voličům strach, který byli mnozí z nich schopni potlačit, dokud se ČSSD jevila jako spolek rozhádaných břídilů. Obraz ČSSD se ovšem změnil k lepšímu, a pokud předáci ODS ještě několikrát promluví způsobem, který si oblíbil předseda strany Mirek Topolánek (například o nutnosti radikálních personálních čistek ve státní správě po vyhraných volbách) a budou i nadále šokovat umírněné voliče příměry, které si občas půjčují z pojmosloví nacistické éry („noc dlouhých nožů“), můžeme se klidně nadát překvapení. I v osobním srovnání s Paroubkem se Topolánek jeví jako intelektuálně a politicky nevyzrálý tlučhuba.

ODS paradoxně také ztratila důležité téma, když francouzští a nizozemští voliči odmítli euroústavu a udělali tak to, co chtěla údajně udělat ODS. Strana si teď už nevystačí s protievropským brbláním ve stylu „jsme v podstatě pro Evropskou unii, ale jsme proti další politické integraci, zvláště pak proti evropské ústavě“. V atmosféře šířící se krize evropského projektu budou voliči žádat jasné odpovědi, jak dál. A právě voliči ODS, kteří patří k české střední třídě a podnikatelské vrstvě, mohou nejvíce tratit, pokud by měl evropský projekt—za asistence ODS—nakonec zkolabovat.

Ať už ale volby nakonec skončí vítězstvím ODS nebo ČSSD, povolební počty mohou být neúprosné. Jakýkoliv větší růst preferencí ČSSD totiž znamená i úbytek voličů ODS, KDU-ČSL a KSČM. Pokud by ODS například získala „jen“ 30 procent hlasů a lidovci svých stabilních 8 procent, je pravděpodobné, že většinu křesel ve sněmovně složené jen ze čtyřech stran, budou mít dohromady ČSSD a KSČM.

Jelikož se dá předpokládat, že ani ODS, ani ČSSD nebudou připraveny přizvat ke spolupráci komunisty, zbývá jako jediné možné většinové řešení velká koalice. Nebo menšinová vláda buď ODS nebo ČSSD, která by se opírala o nějakou novou opoziční smlouvu, popřípadě fungovala jako skutečná menšinová vláda, která si podporu musí vyjednávat napříč politickým spektrem.

Je samozřejmě možné, že se do voleb ještě vynoří nějaký nový subjekt, který po volbách zamíchá politickými kartami. Překvapit může i nějaká současná mimoparlamentní strana, zejména Zelení. Ale vzhledem k tomu, že Zelení jsou ponořeni do zničujících vnitrostranických konfliktů, zatímco malé liberální strany mají více generálů než vojska (a jejich generálové se nedokáži na ničem domluvit), je vidina čtyřech stran v příští Sněmovně dosti realistická.

Výhody velké koalice

Velká koalice má své výhody i nevýhody. Začneme-li výhodami, nabízí se především v podobě možnosti, že by se podařilo po vzájemné domluvě obou stran prosadit rozumné reformy penzijního systému, státních financí, školství a zdravotnictví. Tedy takové reformy, které—protože by byly vyjednány přes politický střed jako kompromisy—by měly šanci dlouhodobě přežít. A dlouhodobá stabilita je například v případě penzijního systému naprostou nutností.

Výhodou velké koalice (zejména takové, která vznikne jako nikým nemilovaná nutnost kvůli volebním výsledkům) je i to, že se oba partneři mohou takříkajíc schovávat jeden za druhého před svými voliči. Kdyby tak například ČSSD přistoupila na zavedení školného, může—bez velkého přehánění—tvrdit, že částečně musela ustoupit svému koaličními partnerovi. Kdyby se ODS vzdala rovné patnáctiprocentní daně ve prospěch jiné daňové reformy, může i ona své voliče dosti snadno přesvědčit, že se za dané politické konstelace nedá nic jiného dělat.

Velká koalice nabízí i jistou politickou stabilitu. Protože má pohodlnou většinu a ostatní strany ji nemohou sesadit, může vládnout bez vážných hrozeb. Pokud se takové vládnutí opírá o rozumný vládní program, může být vláda velké koalice nakonec přínosem.

Vezměme si například zahraniční politiku. V té v současné době mluví Česká republika několika hlasy, včetně proevropského hlasu vládní koalice a protievropského hlasu opozice. V rámci velké koalice by se obě velké strany musely snažit najít společnou půdu. Vládní zahraniční politika by mohla být rozumným kompromisem.

V našem politickém prostředí může být výhodou i to, že velká koalice by byla dostatečně silná a stabilní, aby se, když to bude potřebovat, mohla postavit rozpínavému prezidentovi. Václav Klaus v současnosti využívá slabého postaveni vládní koalice k pokusům uzurpovat si stále více ústavních pravomocí. Navíc této slabosti koalice využívá i k útokům na vládní politiku, což je role, která prezidentovi v našem ústavním systému nepřísluší.

Už spojenectví ODS a ČSSD v rámci opoziční smlouvy bylo mimo jiné motivováno snahou omezit vliv prezidenta Václava Havla. Nutno říci, že snahou úspěšnou. Ti z nás, kdo patří k Havlovým příznivcům, si samozřejmě myslíme, že to byla snaha scestná, protože Havel do vnitřní politiky zasahoval mnohem méně, než dnes Klaus. V zahraniční politice byl pak nezpochybnitelným přínosem. Podíváme-li se ale na opoziční smlouvu prizmatem technologie moci, musíme uznat, že Havlovo politické teritorium notně zmenšila. Nic na tom nezmění ani několik Havlových vítězství, jako bylo například prezidentem iniciované odmítnutí nového volebního zákona Ústavním soudem.

Je samozřejmě představitelné, že by za určitých okolností mohla velká koalice pozici Václava Klause i posílit—pokud by s prezidentem spolupracovala. Jenže pravděpodobnější je, že by Klaus viděl silnou vládu, na kterou nemůže přímo působit, jako soka, vyvolal by konflikt, a dostal by se brzy do defenzívy.

Nevýhody velké koalice

Období opoziční smlouvy, která byla skrytou velkou koalicí svého druhu, ukazuje též limity velké koalice. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že v nevyzrálé postkomunistické demokracii strany nevědí, jak naložit s příliš velkou porcí moci a mají tendence moc zneužívat. Opoziční smlouva přinesla určitou stabilitu, ale přinesla též nebývalé množství korupce a klientelismu.

Jinými slovy: politické strany se mohou v rámci všemocné vládní koalice nejen rozumně domlouvat na úkolech důležitých pro běh státu, ale mohou si také bez skrupulí dělit politickou moc a parcelovat si stát. Ve vyspělé demokracii by takové nebezpečí bylo zmírňováno například vyspělou občanskou společností, silnými médii, nezávislými soudy, sebevědomou ale spravedlivou policií, nebo vlivem skutečně nadstranických institucí, jako je centrální banka či Nejvyšší kontrolní úřad.

V demokracii nevyzrálé—a tou ta česká bohužel ještě stále je—hrozí, že se dvě strany, které získaly de facto monopol na politickou moc, společně pokusí nezávislé instituce ovládnout. Hrozí i volební inženýrství a snahy přepisovat účelově ústavu—tak jak jsme to koneckonců zažili už v dobách opoziční smlouvy.

K nevýhodám velkých koalic patří i dočasné potlačení zdravé opozice. To může paradoxně nakonec strany, které v opozici zůstanou, notně posílit. To by samozřejmě nevadilo, kdyby opozice sestávala ze stran jenom demokratických. Představa, že by se hlavní opoziční stranou stala KSČM, je ovšem nepříliš lákavá. Navíc velké koalice často probouzejí k životu i jiné podivné politické bubáky, jak jsme toho byli svědky například v Rakousku. Tam dlouholetá velká koalice mezi sociálními demokraty a lidovci nakonec dopomohla k silnému politickému postavení Svobodným demokratům Jörga Haidera.

Problémem velké koalice v českých poměrech by byla i silná národnická struna, která je přítomna jak v ODS, tak v ČSSD. Zatímco v současné ČSSD v konečném součtu převládá proevpropská orientace a národnictví má navrch jen v některých momentech, v koaličním spojení s ODS by mohla zvítězit v ČSSD národně socialistická orientace. To by byl pro mezinárodní postavení České republiky, jakož i pro vztahy země se sousedy, dosti nepříznivý vývoj.

Existuje prostě poměrně velké nebezpečí, že ve velké koalici v českém prostředí by obě strany spolupracovaly spíše na základě toho, co je v nich špatného a reakcionářského, než na základě toho, co je pozitivní. Místo pohybu dopředu bychom tak mohli být svědky dělení prebend i státních funkcí, jakož i ještě intenzivnějšího klientelismu, než byl ten, který existoval v dobách opoziční smlouvy.

Politická kultura

Problémem velkých koalic v prostředí mladé demokracie jsou i škody, které takové politické aranžmá působí politické kultuře. Zdravý demokratický proces je založen na pluralitě názorů, vyvažování vlivu vlády a opozice, na interakci mezi státem a občanskou společností. Když se ovšem moc vychýlí jednostranně ve prospěch vlády (a tedy i státu), trpí nejenom politická opozice a občanská společnost, ale i demokratický diskurs.

Velké koalice preferují silová řešení nejenom proto, že nemusí pracně vyjednávat s oponenty mimo vládu. Preferují je i proto, že se obě strany mohou schovávat jedna za druhou, takže žádná nenese úplně adresnou odpovědnost.

Silné vlády existují i v systémech dvou stran, které se střídají u moci, například ve Velké Británii. Jenže vláda jedné strany je ve vyspělém demokratickém prostředí naprosto adresná. Voliči takové straně na konci volebního období vystaví jednoznačný účet. Navíc je voličům jasné, kde vládní strana stojí v politickém spektru.

U velkých koalic je situace komplikovanější, protože se rozmazává nejenom adresná odpovědnost, ale i rozdíly mezi levicí a pravicí. Jakkoliv tyto rozdíly v moderních demokraciích ztrácejí na významu, pro voliče je přece jenom matoucí, když se v rámci pravo-levé velké koalice nakonec často uplatňuje zcela odideologizovaný superpragmatismus. Právě toto prostředí bez politických idejí a ideologií je pak často živnou půdou pro nečitelné populistické a extrémistické strany.

Existuje i nebezpečí, že během silné vlády dvou největších politických stran propadnou tyto strany pokušení kolonizovat veřejný prostor. V České republice jsme dokonce i v současné situaci, kdy máme regulérní vládní koalici a opozici, svědky pokusů politických stran veřejný prostor popartajničit.

Strany vesměs pohrdají občanskou společností, o jejich pokusech interferovat se sférou veřejnoprávních médií nemluvě. Toto pokušení bylo zjevné už v době opoziční smlouvy, kdy si přece jenom partneři v tiché koalici (alespoň před veřejností) hráli na vládu a opozici. V regulérní velké koalici by to bylo v českých poměrech pokušení téměř neodolatelné.

Co je lepší?

Zdá se, že vzhledem k nebezpečím, které z velké koalice plynou pro nevyzrálou demokracii, jako je ta naše, by bylo mnohem lepší, kdyby takové politické aranžmá nemuselo vzniknout. Bylo by to lepší i proto, že české politické strany, včetně těch největších, ještě stále hledají svou identitu, což se v rozbředlém ideovém prostředí velkých koalic nedaří.

Jakkoliv Česká republika potřebuje nejrůznější reformy, nejlepším řešením by bylo, kdyby se na nich dokázala domluvit regulérní opozice s regulérní koaliční vládou. Problémem je, že ceská politika možná nebude mít takovou volbu už proto, že nemůže fungovat standardně (bude nutné vytvářet ideově nesourodé koalice pokaždé, když vyhraje volby ČSSD), dokud se z KSČM nestane přijatelný koaliční partner.

Literární noviny - 4. 7. 2005