Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Den daňové svobody je nesmysl

Den daňové svobody je nesmysl

V posledních letech jsme touto dobou opakovaně svědky představení, které nám pod názvem „Den daňové svobody“ nabízejí čeští neoliberálové. Zjednodušující zkratka „daňové svobody“ je evidentně atraktivní pro mnohá média, takže si protagonistů tohoto konceptu po několik dnů užijeme i na televizních obrazovkách. Vždyť koho by nezaujalo tvrzení, že toho a toho dne v roce průměrný český občan přestal platit na stát a vydělává si prý konečně jenom na sebe!

S konceptem daňové svobody je ovšem potíž. Tak především se v něm zastírá skutečnost, že v moderní společnosti neexistuje žádná zřetelná hranice mezi vyděláváním na sebe a vyděláváním na stát. Ten je společenskou institucí, kterou si v demokracii na základě pomyslné společenské smlouvy vydržujeme proto, aby plnila určité důležité úkoly, jež jedinec sám nezvládne a bez jejichž zajištění může být ohrožena jeho bezpečnost či dokonce samotný život.

I když tedy prvních několik měsíců v roce občan prý vydělává jen na stát, vydělává ve skutečnosti sám na sebe, protože vydělává na věci, které se ho bytostně týkají: na bezpečnost osobní i bezpečnost země, na solidaritu s chudšími, na školství, zdravotnictví, atd. Je jistě namístě diskuse, které z těchto funkcí—a zejména v jaké míře—musí nezbytně zabezpečovat stát a na které by stačila individuální iniciativa nebo třeba občanská společnost. Zároveň je ale zavádějící a veskrze asociální, když se občanům podsouvá teze, že až do určitého okamžiku vydělávají na jakéhosi cizího molocha jménem stát, a teprve od tohoto data jim státní moloch přestane brát „jejich“ peníze.

Přispívání na společné projekty, které se týkají nás všech, je důležitým společenským tmelem. Pomohlo stvořit moderní národní demokracie, neboť státní výdaje mimo jiné přispívají k obraně základních principů vyjádřených už francouzským osvícenstvím: svobody (platíme si například instituce politické demokracie, policii nebo armádu); rovnosti (platíme soudy a další instituce, které zajišťují rovnost všech před zákonem); a bratrství (přispíváme na solidaritu s těmi slabšími).

Mnohem důležitější než otázka, kdy přesně nastane tzv. den daňové svobody, je otázka, jak efektivně stát vybrané peníze používá. To je sice jedno z poselství, na které má „den daňové svobody“ upozorňovat, ale činí tak demagogicky.

Pokud neoliberálové už chtějí na výši daní upozorňovat, měli by se raději zaměřit na důkladné vyhodnocení efektivnosti státu. Přitom by ovšem neměli ignorovat například nedávnou studii Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, podle níž Česko, které naši neoliberálové vykreslují jako téměř odstrašující příklad státního finančního vyděračství, má poměrně výkonný sociální stát. Srovnatelný rozsah sociálních služeb dokáže zabezpečovat s mnohem menším objemem vybraných prostředků, než řada vyspělejších evropských zemí.

Neměli by též zapomínat na to, že výše daní a rozsah státních služeb nejsou v demokratické společnosti diktovány (zlo)vůlí panovníka, ale jsou výsledkem demokratického rozhodování demokraticky zvolených zástupců lidu. Pokud chtějí neoliberálové situaci změnit, musí uspět politicky, což se jim v naší politické kultuře ovšem příliš nedaří. Možná z dobrých důvodů.

Právo - 15. 6. 2005