Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Evropa, smlouva, ekonomisté

Evropa, smlouva, ekonomisté

Současné přemýšlení o širších souvislostech moderního světa často trpí neduhem, který by se dal nazvat ekonomizujícím myšlením. V Česku a dalších postkomunistických zemích je tento problém viditelnější než například v západoevropských demokraciích, protože ekonomie byla i na universitách oborem, který se pod tlakem nutných hospodářských reforem vzpamatoval rychleji než jiné oblasti společenských věd. Stala se tak na čas dominantním prizmatem, jehož prostřednictvím se ve společenském diskurzu posuzují různé problémy.

Tím, že se ekonomové vzpamatovali rychleji než třeba právníci, politologové či filozofové, pronikli více než na Západě do nejvyšších politických pozic. Výsledkem je, že zásadní debaty o politice a demokracii se tak už nějakou dobu odehrávají v ekonomizujícím jazyku výnosů a ztrát, efektivnosti, konkurence.

Jeden Klaus, druhý Kohout

Například volby a postavení politických stran se dají kvantifikovat, a jsou proto populární mezi ekonomizujícími teoretiky demokracie, jejichž duchovním otcem je rakouský filozofující ekonom Joseph A. Schumpeter. Méně uchopitelná témata, k nimž je zapotřebí znalostí politické filozofie, práva a historie, jako je třeba občanská společnost nebo liberální konstitucionalismus, jsou považována za méně důležitá.

Ekonomizující analýza převažuje i v diskusích o Evropské unii. Dobře to známe v podání českého prezidenta. Na stránkách Hospodářských novin to nedávno předvedl ekonom Pavel Kohout („Žádné slzy pro euroústavu“, HN, 1.6.2005). Ten nejprve tvrdí, že samotná myšlenka evropské integrace skrývá úskalí, protože je spojena s představou Evropy jakožto imperiální mocnosti. Aniž by doložil, že taková představa procesu evropského sjednocování skutečně dominuje, nabízí nám okamžitě ekonomizující vysvětlení: je tomu prý tak proto, že existuje přesvědčení, že politická jednota pod střechou impéria snižuje transakční náklady. To možná platilo v 19. století, ale dnes tomu tak prý už není, a proto je snaha o vybudování takového impéria zbytečná.

Nabízí se hned několik protiargumentů. Tak především v historickém pohledu proces evropské integrace neměl za úkol vytvořit impérium, ale zabránit tomu, aby nejrůznější evropské mocnosti s imperiálními ambicemi přestaly jednou pro vždy navzájem válčit. Toho se mělo dosáhnout co nejhlubší vzájemnou integrací.

Globální pevnost padla

Je pravda, že se v nedávné minulosti vynořily teorie o nutnosti budovat „pevnost Evropu“, která by mohla hrát globální mocenskou roli, ale takové teorie se nikdy nestaly oficiální doktrínou, navíc vyjádřenou v nějakém imperiálním jazyku. Snaha o vytvoření společných evropských institucí je vedena, mimo jiné, docela logickými obavami, že politické instituce malých států nejsou dnes rovnocenným partnerem globálně operujících nadnárodních společnosti.

Imperialismus, či obrana

To ovšem není žádný politicko-ekonomický imperialismus, vedený snahami snížit „transakční náklady“. Je to snaha neutralizovat globální ekonomický „imperialismus“ velkých státních celků, jako je sílící Čína, a nadnárodních firem, z nichž mnohé jsou samy o sobě bohatší než průměrné evropské státy.

Kohout dále píše, že v Evropě by „moderním uspořádáním byla decentralizovaná unie rovnoprávných států, které by sdílely společnou měnu, trhy a evropské hodnoty“. Toto tvrzení ovšem obsahuje hned několik úskalí.

Za prvé, společný trh a měna vyžadují také některé společné politické instituce a mechanismy. Jinak nemohou fungovat. Mluvit jedním dechem o rovnoprávných (tedy plně suverénních) státech a společném trhu či jednotné měně je protimluv.

Za druhé, Kohout tvrdí, že by v tomto prostoru společného trhu a jednotné měny měla být otevřená konkurence, která je prý evropskou hodnotou. To, že je jako evropská hodnota zmíněna právě konkurence a ne třeba rovnost a solidarita, je ekonomizující přístup par excellence. Není přitom jasné, jak si představit úplně otevřenou konkurenci mezi státy v prostředí, v němž jsou všechny státy spojeny institucemi (a tudíž nezbytně i právem) společného trhu a společnou měnou.

Lze mít daňovou soutěž?

Koneckonců i mezi ekonomy se vedou vášnivé debaty o tom, zda je dlouhodobě udržitelná daňová konkurence, tedy odlišné fiskální systémy různých států uvnitř prostoru, který je spojen společnou monetární politikou.

V článku se dále můžeme dočíst, že se prý Evropa snaží vytvořit celoevropský daňový a vládní kartel, ačkoliv monopoly jsou neefektivní. Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že se Evropa zatím žádný jednotný daňový systém vytvářet nechystá a nic podobného není zmíněno ani v evropské ústavě. Ta by nevytvořila ani žádný vládní kartel, ale nanejvýš poněkud pružnější systém toho, co někteří politologové nazývají „polycentrické“ vládnutí. Tedy systém rozhodování a správy na mnoha různých úrovních—a to v procesu neustálého vyjednávání mezi národními reprezentacemi a evropskými institucemi. Je zřejmé, že takový systém „governance“ nemůže stvořit žádné impérium nebo monopol. Spíše jen nabízí politickou verzi rozhodování v globálních sítích, kterou stále více praktikují i globálně operující firmy.

Hospodářské noviny - 3. 6. 2005