You are here: Home Články / Articles 2005 Jak bude vypadat nový globální řád

Jak bude vypadat nový globální řád

A New World Order
Anne-Marie Slaughter

Vydalo nakladatelství Princeton University Press,
2004, 341 stran

The European Dream
Jeremy Rifkin

Vydalo nakladatelství Jeremy P. Tarcher/Penguin,
2004, 434 stran

The Partnership Principle:
New Forms of Governance in the 21st Century
Sborník Alfred Herrhausen Society

Vydalo nakladatelství Archetype Publications
2004, 359 stran

Budování státu podle Fukuyamy
Francis Fukuyama

Vydalo nakladatelství Alfa Publishing
2004, 129 stran

Krize v transatlantických vztazích, kterou odstartovala vojenská intervence v Iráku, výrazně zploštila uvažování o tom, jakými pravidly se vlastně bude řídit mezinárodní společenství ve 21. století. Hojně se hovoří o unipolárním světě, v němž dominuje jen jedna supervelmoc, nebo o tom, že si boj s terorismem vyžádá více bezpečnosti na úkor svobody. Zvýšená role národních států, včetně důsledné kontroly pohybu osob i zboží, jakož i spory uvnitř euroatlantické civilizace, prý mohou nakonec vyústit v konec éry globalizace.

Tato převážně politická debata na čas odsunula do pozadí teoretičtější úvahy o nových trendech v politické organizaci globálního společenství, které v současnosti nabízejí někteří přední američtí i evropští politologové. Většina těchto úvah se odvíjí od pojmu „governance“, pro který v češtině neexistuje přesný překlad. Lze jej totiž chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od pojmu „government“ (vláda).

A právě „governance“ je ústředním tématem Anne-Marie Slaughterové z Princetonské univerzity. Podle ní mezinárodní společenství už nějakou dobu nefunguje primárně jen jako systém vztahů mezi vládami národních států, ale také jako globální systém horizontálních sítí, jež vytvářejí především různé složky vládní moci v národních státech a nevládní organizace. Policejní vyšetřovatelé, regulátoři finančních trhů, soudci nebo například zákonodárci stále více spolupracují v rámci nadnárodních sítí, v nichž si vyměňují informace a koordinují své akce. Globální spolupráce těchto jednotlivých složek státní moci se stává důležitější, než je spolupráce centrálních vlád. Doplňuje ji i stále robustnější síť nevládních aktérů.

Globální politické sítě

Model globálních politických sítí je možným řešením základního dilematu globální správy: potřebujeme globální pravidla, ale bez centralizované globální vlády; a zároveň potřebujeme, aby byli političtí aktéři v systému globální správy prostřednictvím různých politických mechanismů vázáni vůči někomu odpovědností. Tato odpovědnost se odvozuje od jejich zakotvenosti v různých strukturách (zejména demokratických) národních států.

Moderní stát je tak stále více mnohovrstevnatou entitou, jejíž jednotlivé složky plní na jedné straně domácí politické úkoly, ale zároveň se stále intenzivněji propojují na nadnárodní úrovni se svými partnery ve státech ostatních. Vytvářejí se tak postupně pravidla a regulační rámce, které fungují v globálním měřítku.

„Mnoho mezinárodních organizací dnes není ničím jiným, než strukturami, které institucionálně zaštiťují fungování horizontálních sítí státních úředníků z různých národních států. Jiné jsou ryze nadnárodní tím, že jejich identita a loajalita je oddělena od národních států… a mají (vůči národním státům) jisté donucovací pravomoci… Jsou ovšem též dokladem toho, že v existujícím systému mezinárodního práva lze zatím formalizovat horizontální nadnárodní sítě jen s pomocí mezivládních dohod,“ píše Slaughterová. Jistou překážkou vize, kterou autorka nabízí, je silná asymetričnost mezinárodního společenství. Nejde jen o často diskutované rozdíly mezi státy bohatými a chudými, nebo mezi státy demokratickými a autoritářskými, ale také o rozdíly v samotné míře státnosti jednotlivých států. A právě tomuto jevu se věnuje Francis Fukuyama, americký politolog, známý jako autor kontroverzní teorie o „konci historie.“

Mezinárodní společenství je v současnosti tvořeno zhruba třemi druhy entit: plně vyvinutými klasickými národními státy; postmoderními nadnárodními celky, v nichž se sdružují státy, které se dobrovolně rozhodly vzdát se části své suverenity ve prospěch takových celků; a slabými či zhroucenými státy (failed states). Fukuyama se soustředí zejména na poslední kategorii.

Argumentuje, že slabé nebo zhroucené státy, v nichž neexistují ani silná centrální vláda, ani efektivní systémy horizontální správy, jsou pro mezinárodní společenství extrémně nebezpečné nejenom proto, že porušují normy civilizovaného chování. Na jejich území často operují nejrůznější teroristické organizace, které mohou jednoho dne získat zbraně hromadného ničení. Slabé státy tedy představují největší globální hrozbu. Vybudovat v takových zemích efektivní stát je ovšem nesnadný úkol. Po účinných státních institucích musí existovat místní poptávka, jinak nemají šanci se skutečně zakořenit. Pokud se budování státu děje pod kuratelou mezinárodního společenství, například po úspěšně vojenské intervenci, může se stát, že okupační nebo mírové jednotky budou muset v některých zemích nahrazovat funkce státu po mnoho let.

Moderní stát nemá být podle Fukuyamy velký, ale má být silný a výkonný. A pokud má být legitimní, musí být též demokratický. Výkonnost státu se neměří jen efektivností centrální vlády, ale také schopností jednotlivých složek státní moci účinně fungovat jak doma, tak v rámci nadnárodních sítí. Navíc právě takové sítě, ve spolupráci s nevládními organizacemi, mohou sehrát důležitou roli při budování státnosti tam, kde státy selhaly, nebo se úplně zhroutily.

V analýze rozdílných pohledů USA a Evropy, jak problém mezinárodní hrozby řešit, Fukuyama upozorňuje na důležitý rozdíl v chápání státu. „Američané nevidí žádný vyšší zdroj svrchované moci, než je konstituční a demokratický národní stát. Mezinárodní organizace mají svou svrchovanost pouze proto a pouze do té míry, do jaké jim svrchované státy dobrovolně část své suverenity přenechaly jako výsledek mezivládních jednání. Tato svrchovanost může být kdykoliv smluvními stranami odebrána – mezinárodní právo a mezinárodní organizace podle USA nemají právo na nezávislou existenci bez souhlasu národních států. Evropané spíše věří, že demokratická svrchovanost a mezinárodní legitimita plyne z vůle mezinárodního společenství, které má mnohem širší působnost než vůle jednotlivých národních států.“

Fukuyama tyto rozdíly částečně vysvětluje poukazem na evropskou historii: „Státy Západní Evropy přišly na konci druhé světové války na to, že to bylo právě bezuzdné vyhrocování národní suverenity, které způsobilo Evropě hrozné útrapy v podobě dvou světových válek ve dvacátém století... Palác s názvem Evropská unie, který pro sebe začaly v padesátých letech stavět, měl právě tuto svrchovanost spoutat do mnohovrstevnaté sítě pravidel, norem a omezení, která měla zabránit tomu, aby se z ní mohl další stát vymotat a vymknout se kontrole... Ten samý kontinent, který vymyslel koncepci moderního státu postaveného na centralizované moci se schopností udržovat stálou armádu, nyní vymyslel způsob, jak ze své identity zcela vyloučit ideu státnosti“. Zatímco Fukuyama je blíže americkému chápání role národních států a mezinárodního společenství, Jeremy Rifkin, americký politolog a bývalý poradce předsedy Evropské komise Romana Prodiho, jednoznačně preferuje evropský model. Ve své knize dokonce tvrdí, že „americký sen“ se postupně vypařuje a je nahrazován úspěšnějším evropským modelem. Podle něj je EU v oblasti vládnutí prvním historickým experimentem, který úspěšně vykročil od teritoriální zakotvenosti (a omezenosti) vstříc globální správě.

V souvislosti s EU je podle Rifkina namístě mluvit o „polycentrickém“ vládnutí (governance), spíše než o klasické vládě (government), která je spojena s teritoriálně organizovanou mocí. „Polycentrické vládnutí je decentralizováno a nezáleží v něm jenom na tom, co dělají vlády. Podle sociálního teoretika Paula Hirsta a politologa Grahama Thompsona se na něm podílí celá řada dalších veřejných, soukromých, státních a nestáních aktérů, jakož i národních a mezinárodních institucí i aktivit... Je to nový typ politiky, která je mnohem komplexnější a sofistikovanější. V systému polycentrického vládnutí nemůže žádný jednotlivý aktér zcela dominovat celé pole působnosti a určovat výsledky vládnutí; naopak všichni zúčastnění aktéři mají jistou možnost ovlivnit směřování a průběh procesu vládnutí“ Polycentrické vládnutí je charakterizováno kontinuálním dialogem a vyjednáváním mezi všemi aktéry v mnoha různých sítích. Političtí vůdci mohou být v takovém systému úspěšní, jenom když fungují jako úspěšní vyjednavači, a nikoliv jako rádoby vojenští velitelé. Vertikální systém moci založené na příkazech je nahrazen koordinací. Vládnutí prostřednictvím sítí je podle Rifkina také důsledkem moderních technologií a vnitřní organizace nadnárodních korporací, které též stále více fungují na principu horizontálních sítí.

V obecnější rovině lze najít jasné souvislosti s postmoderními teoriemi společnosti, například v podání Ulricha Becka, Anthonyho Giddense, nebo Zygmunta Baumanna. Ti mluví o post-tradiční společnosti, o společnosti risku a nejistoty, nebo o tekuté modernitě, u nichž se v procesu rostoucí reflexivity (neustálém zpochybňování dosaženého) hroutí tradiční vertikální vztahy a zaběhnuté jistoty ve prospěch horizontálních sítí a individuálních vztahů, které je nutné neustále znovu potvrzovat v jakémsi permanentím dialogu.

Neustálý dialog na mnoha úrovních

Jedním z klíčových pojmů v novém systému globální správy je „partnerství“, které má být protikladem ke klasickému systému vztahů, založeném na mocenských hierarchiích. Partnerství předpokládá spolupráci v rámci horizontálních sítí, spíše než vertikální dominanci. Sborník na toto téma, který vydala německá Společnost Alfreda Herrhausena, nabízí několik desítek příspěvků od špičkových autorů. Stačí uvést jména, jako je Fareed Zakaria, Benjamin Barber, Michael Ignatieff, Jeffrey Sachs, Robert Kagan, nebo Mary Robinsonová.

Autoři se vesměs shodují, že nový globální pořádek bude založen na mnohovrstevnaté spolupráci různých struktur, v nichž vlády národních států budou představovat jen jednu z mnoha vrstev. Vzájemnou důvěru ve světovém společenství nelze budovat jen prostřednictvím smluv a dalších aktů národních států, které si zachovávají plnou suverenitu. Stejně důležitá je horizontální síť jednotlivých složek vládní moci národních států, tak jak o nich píše například Slaughterová, jakož i nadnárodní občanská společnost a různá nadnárodní komunikační pole. Pravidla mezinárodního soužití se tak vytvářejí v neustálém dialogu na nejrůznějších úrovních a musejí být neustále znovu potvrzována dialogem. Kdybychom použili termín Anthony Giddense, jde o jakousi „dialogickou demokracii“, která se z úrovně národních demokracií začíná přelévat do mezinárodních vztahů.

Lidové noviny - 18. 6. 2005