Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Kdo zastaví Klause

Kdo zastaví Klause

Den po zvolení Václava Klause prezidentem v březnu 2003 jsem v článku pro Hospodářské noviny napsal: „Zvolení Václava Klause prezidentem zásadním způsobem změní českou politicko-mocenskou mapu…Kritici Václava Havla rádi poukazovali na to, že Hrad v jeho podání je zdrojem moci, která soupeří s politickými stranami. Ve skutečnosti havlovský Hrad byl především Havel sám, podporovaný velmi volným společenstvím přátel a sympatizantů, kteří byli bez nějaké vnitřní organizace rozeseti v celé společnosti, většinou ale mimo politické strany. Takový Hrad měl vliv, ale neměl skutečnou moc, která by mohla soupeřit s politickými stranami.

Hrad Václava Klause může být skutečnou politicko-ekonomicko-mediální mašinérií, do níž bude patřit nejen hradní Občanská demokratická strana…Nový Hrad má na své straně TV Nova (tedy víceméně i televizi Prima), některé noviny, jakož i vlivné finanční a podnikatelské subjekty. Ve srovnání s tímto vznikajícím Hradem je ten Havlův lehkou vahou…Nyní bude, navzdory ujišťování nového prezidenta o jeho nadstranickosti, sídlit prodloužená ruka jednoho stranického sekretariátu přímo na Hradě a chapadla tohoto Hradu mohou zasahovat téměř všude. V podobě tohoto Hradu mohou politická a ekonomická bratrstva, která byla po porážce ve volbách v roce 1998 částečně zatlačena do defenzívy, získat nové institucionální zastřešení.“

Dva roky po zvolení Klause se tento chmurný scénář naplňuje. Prezident krok za krokem testuje, kam až může rozšířit svou moc a svůj vliv, využívajíc jisté mlhavosti české ústavy. Kroky a prohlášení, za které by se na hlavu jeho předchůdce snesla v médiích lavina kritiky, mu procházejí téměř bez povšimnutí.

Stačí připomenout jeho vyjádření o tom, že by za žádných okolností nejmenoval menšinovou vládu a že nemusí přijmout demisi nebo odvolání ministrů. Nebo jeho nedávné odmítnutí jmenovat soudci soudní čekatele, kterým ještě není 30 let. Nemluvě o tom, že se prezident o politické situaci nepokrytě vyjadřuje jako šéf opozice, nebo že šíří ve světě své euroskeptické názory, které jsou v přímém rozporu s oficiální zahraniční politikou vlády.

V rozhovoru pro časopis Time například nedávno tvrdil, že nám (rozuměj Čechům) připomíná Evropská unie RVHP. Své názory, které jsou v evropské politice považovány za extrémní, tak vydával za názory svých spoluobčanů navzdory tomu, že v referendu o přistoupení k EU hlasovalo 78 procent lidí pro vstup. A navzdory tomu, že je i nyní je většina občanů pro přijetí evropské ústavy.

Do politicky a ústavně rozpínavého prezidenta, který si je tak jist sám sebou, že se už ani nebojí veřejně přijít na narozeniny trestně stíhaného Vladimíra Železného, se nakonec pustili alespoň jeho tradiční odpůrci. Senátor Pavel Bárta dokonce v minulém roce navrhoval, aby Senát obvinil prezidenta z velezrady v souvislosti s průtahy při Klausově navrhování kandidátů na pozice ústavních soudců. Poslankyně Táňa Fischerová zase nedávno v novinovém rozhovoru řekla: „Když sleduju Klause... Na Hradě vidím takovou jednu síť a v ní sedí on - křižák. Čeká, co kolem poletí, a pak chytá. Pořád po nás zkouší lapnout. A s tímhle pocitem v zádech se hrozně těžko pracuje.“

Někteří političtí analytici varují před snahami Klause vytvořit poloprezidentský systém. Zatím se ale Klaus nepokouší přeměnit ústavní systém ve svůj prospěch s pomocí ústavních dodatků. Posun v jeho pravomocech se děje spíše de facto než de jure. On sám si na ústavu výrazně nestěžuje; vadí mu snad jenom rigidní mechanismus, který je potřebný k vyvolání předčasných voleb.

Ví totiž velmi dobře, že po příštích volbách, v nichž by se ODS mohla dostat do pozice, v níž bude kontrolovat všechna patra české politiky, bude mít k ústavním změnám dost příležitostí. Ve skutečnosti je ale nejspíš nebude potřebovat; vliv Hradu se bude automaticky měnit v moc, pokud bude ve Strakově akademii dominovat strana, která bude s prezidentem úzce spolupracovat.

Lze se mu postavit?

Reálná moc rozpínavého prezidenta bude tedy do značné míry záviset na výsledku příštích voleb. Pokud by dopadly tak, jak momentálně předpovídají průzkumy veřejného mínění, může v České republice skutečně za určitých okolností vládnout Klaus. Tedy politik, který je ústavně neodpovědný.

Před volbami se samozřejmě ještě může leccos stát, jenomže politické síly, které by nástupu ODS a Klause mohly zabránit, si zatím nepočínají příliš nadějně. Přesto není možné vyloučit, že se za určitých okolností—například v případě, že budou učiněny některé personální změny ve vedení—může alespoň částečně vzpamatovat sociální demokracie. I jen mírný nárůst jejích preferencí, řekněme na 20 procent, by znamenal, že ODS nebude nejspíše schopna vytvořit vládu jen s lidovci.

Každý zřetelnější nárůst preferencí ČSSD je doprovázen nejenom jistým poklesem popularity komunistů, ale také ODS, neboť evidentně existuje skupina voličů, kteří přebíhají mezi ODS a ČSSD. Věrohodnější vedení ČSSD, spolu s větší semknutostí strany, by mohlo při současných velmi slibných hospodářských výsledcích lákat především ty voliče, kterým vadí jak ekonomický radikalismus ODS, tak—a to především—její euroskepse.

Pokud by ČSSD zabránila svými volebními výsledky přinejmenším tomu, aby bylo možné vytvořit většinovou koalici ODS a KDU-ČSL, mohla by být jediným možným koaličním partnerem ODS za určitých okolností nakonec jen ona. Nebo by mohla být alespoň schopna držet v šachu menšinovou vládu vedenou ODS.

Scénářem koaliční vlády ODS s lidovci by ale také otřásl vstup jakékoliv mimoparlamentní strany do Poslanecké sněmovny. Největší šance toho dosáhnout mají Strana zelených a nějaký nový, nebo staronový liberální subjekt, který by nahradil upadající Unii svobody. Aby se tak stalo, museli by ovšem jak Zelení, tak liberálové nejprve ukončit malicherné vnitřní spory a nabídnout viditelnou alternativu. Jak ukazuje příklad Čtyřkoalice, která dosáhla výborných volebních výsledků v senátních a regionálních volbách v roce 2000, a v průzkumech veřejného mínění vedla ještě několik měsíců před svým rozpadem, voliči oceňují schopnost politiků se domluvit a jednat jednotně.

Oba subjekty by také musely jasněji deklarovat, oč jim v police jde. Ve vztahu ke Klausovi pak zejména ochotu spolupracovat na omezování růstu jeho moci. Prezident je sice populární, ale neznamená to, že si většina občanů nezbytně přeje, aby ústavně nekontrolovatelný prezident de facto vládnul. Důležitá by byla zejména důsledná politická práce, která by zabránila Klausově znovuzvolení—ať už jeho volba proběhne v parlamentu nebo s pomocí lidového hlasování.

Pravděpodobnější je, že prezidenta bude znovu volit parlament. Přímá volba prezidenta je nyní jen málo pravděpodobná, protože k jejímu prosazení by bylo zapotřebí ústavní většiny. ODS, která byla dlouho proti přímé volbě, s ní nakonec souhlasila na podzim roku 2002 jen proto, že ji naprosto účelově viděla jako způsob, jak zvolit prezidentem právě Klause. Když ale Klause dokázala do prezidentské funkce prosadit s pomocí parlamentu, nadšení pro přímou volbu stejně účelově vyprchalo. Čím jistější si ODS bude, že Klaus může být opět zvolen parlamentem, tím méně bude spolupracovat při prosazování volby přímé. Snazší by to samozřejmě bylo při jejím výrazném volebním úspěchu.

Na druhou stranu Klaus nemůže při příští prezidentské volbě znovu spoléhat na komunisty. Ti si evidentně uvědomují, že to se svojí opoziční spoluprací s ODS v minulých letech přehnali. Navíc Klaus se vůči komunistům v nedávné minulosti několikrát vymezil, když například řekl, že by nejmenoval menšinovou vládu ČSSD s podporou KSČM.

Kam kráčí ODS?

Růst Klausovy moci ovšem může narazit i na vývoj v jeho vlastní straně. V současnosti ODS Klause ještě stále potřebuje, protože nemalé procento voličů volí ODS kvůli Klausovi. Jenomže po vyhraných volbách by pro ODS bylo politicky sebevražedné, kdyby jen slepě kopírovala Klausovu rostoucí eurofóbii a autokratické tendence. Být opoziční stranou je něco jiného, než být stranou, která má odpovědnost za chod země, jež je členem EU. Možným zdrojem sporů tak mohou být například prezidentovy snahy zasahovat v zákulisí do chodu vlády, v jejímž čele by ODS případně stála.

Pro Mirka Topolánka i další předáky strany by po vyhraných volbách bylo politicky nevýhodné, kdyby vzniknul dojem, že je ODS jen prodlouženou rukou Klause. ODS se bude alespoň v některých oblastech nucena proti Klausovi vymezit. Jenomže s Klausem lze nesouhlasit jen jednou. Jakmile bude mít pocit, že byl veřejně pokořen nějakým rozhodnutím „své“ vlády, přejde do protiútoku.

Hodně bude tedy záviset na tom, zda se Klausovi a ODS podaří najít zákulisní způsob spolupráce, který by jak Hradu, tak ODS dovolil si dopřát občasného veřejného nesouhlasu jednoho s druhým, zatímco většina jejich kroků bude ve skutečnosti koordinována. Vzhledem k tomu, že Klausův Hrad i ODS pojí společné zájmy, které mají své kořeny ještě v době Klausova premiérství, lze se domnívat, že obě strany udělají vše, aby se zbytečně nerozhádaly.

A co občané?

Je těžké předvídat, jak by se k mocenské ose začínající Hradem a pokračující přes vládu vedenou ODS, parlament s převahou ODS, 13 regiónů vedených ODS, až do většiny radnic velkých měst kontrolovaných ODS postavili občané. Poslední velká občanská revolta se konala v souvislosti s děním v České televizi na konci roku 2000. Je pravděpodobné, že pokud bude ODS po volbách v dostatečně silné pozici, zkusí na ČT opět zaútočit a dostat ji buď pod kontrolu nebo ji zprivatizovat.

Problémem tentokrát může být skutečnost, že občanská veřejnost by čelila mnohem jednotnějšímu politicko-mocenskému bloku, než tomu bylo v dobách opoziční smlouvy. Tehdy se někteří předáci ČSSD, která v zemi vládla, přidali na stranu televizních rebelů a občanské veřejnosti. Tentokrát by populární prezident nejspíše pomáhal dominantní ODS projevy občanské nespokojenosti tlumit.

Nicméně pokud by si Klaus počínal stále více autokraticky, a navíc ve zřejmém rozporu s proevpropským cítěním většiny populace, může jeho popularita postupně klesat. Navíc i tak zdatný politický stratég, jako je Klaus, nakonec udělá ve svém populistickém tažení nějakou chybu. Česká veřejnost je ve své přízni vrtkavá, jak koneckonců naznačuje radikální změna jejích postojů ke Stanislavu Grossovi. Jde nepochybně o jistou politickou nedospělost: politiky, které veřejné mínění vynese až na vrcholek popularity, veřejnost také ráda a snadno zatracuje.

Role médií

Klausovi v současnosti mnohé projde zásluhou médií. Jejich fascinace Klausem má svůj původ už na začátku 90. let. Současný prezident je mediálně vděčnou postavou už proto, že se nebojí silných názorů. Klausovské příběhy se médiím dobře prodávají.

Skutečnost, že na Klause není uplatňován stejně kritický metr jako na jiné politiky, o minulém prezidentovi nemluvě, mu samozřejmě velmi usnadňuje jeho snahy ovládnout českou politiku. Klausův Hrad navíc zvolil velmi agresivní mediální politiku, jejíž protagonisté—Klausovi nejbližší spolupracovníci—přecházejí do mediálního protiútoku pokaždé, kdy je prezidentovi „ubližováno“. Ve spojení s vlivnými proklausovskými komentátory, kteří jsou rozeseti ve všech předních médiích, dokáže tato „úklidová četa“ rychle zatlačit do defenzívy většinu kritiků.

I proto bude v příštích letech nesmírně důležité, aby existovaly sdělovací prostředky, které budou skutečně nezávislé a nenechají se zahnat do defenzívy ani pod spojenou těžkou palbou Hradu, vlády i parlamentu (v nichž bude nejspíše dominovat ODS), a proklausovských tvůrců veřejného mínění. Pokud by Klaus a jeho spojenci ovládli z větší míry nejen politický ale i občansko-veřejný prostor, může být v ohrožení samotná demokracie. Vzhledem k tomu, že největší soukromá elektronická média jsou kontrolována finančními skupinami, které ke Klausovi neměly nikdy daleko, a že některé deníky jdou, z různých důvodů, Klausovi takříkajíc „na ruku“, je pravděpodobné, že bude mít před sebou česká demokracie v příštích letech těžké časy.

Literární noviny č. 13 - 28. 3. 2005