Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Mediální tsunami aneb tragédie proměněná v kýč

Mediální tsunami aneb tragédie proměněná v kýč

Reakce západního světa na živelní pohromu v Asii znovu potvrdila, že v mediálním věku, jehož společným jmenovatelem je masová kultura, neuniknou banalizaci ani nejstrašnější tragédie. Sdělovací prostředky nejen informují, ale také nás už dva týdny krmí obdobou jakési instantní kaše pro kojence.

Heslem dne je „lidský příběh, který osloví co nejširší masu diváků a čtenářů—příběh, který nás dojímá i proto, že by se mohl stát i nám. Pouhé informace nestačí, proto nastupuje popkultura. V podání expertů se tak třeba „dozvíme“, jak velké trauma je ztratit své nejbližší nebo veškerý majetek. Jiní nám pro změnu do omrzení vysvětlují, jak taková tsunami vlastně vznikne. To vše doprovázeno patřičnými záběry a obrázky.

Masový záběr moderních médií, jakož i jejich schopnost být téměř okamžitě „u toho“, kdekoliv na světě, nemá samozřejmě jen negativní znaménka. Globalizace má i svou přívětivou tvář. Katastrofa, o které by se ještě před sto lety lidé na druhém konci světa dozvídali až s několikadenním zpožděním na stránkách novin—v podobě psaného slova, a většinou bez obrázků--je dnes s námi v přímém přenosu. Mediální drama mobilizuje; bez televize by se žádná „historicky největší“ vlna solidarity s postiženými nekonala.

Na druhé straně ovšem moderní média stále více sklouzávají do polohy jakési „reality show,“ která má především vydělávat peníze. Mediální tsunami--v podobě záplavy videonahrávek účastníků tragédie, emocionálních reportáží ze zničených letovisek a měst, nebo stále dokola vyprávěných podobných příběhů --je veřejnou službou, ale také dobrým byznysem.

Tsunami je „story“, která se bude prodávat, než vlna zájmu opadne. Pokud lze tento příběh spojit s nějakou známou celebritou, o to lépe. Tento poněkud cynický pohled je součástí morální ambivalence, se kterou v moderním věku žijeme. Nic není černobílé, vše se dá posoudit z mnoha různých úhlů, vážné i banální se navzájem prolínají. Pozornost médií, ovládaná „cynickými“ motivy zisku, nakonec pomůže postiženým.

Nabízí se samozřejmě znepokojivé otázky. Například, kdo dnes určuje globální mediální agendu. Katastrofa v Asii si zaslouží patřičnou pozornost, ale mimo srovnatelný zájem médií se odehrávají civilizační kalamity mnohem větší, například celosvětová epidemie AIDS. Jenomže pro kamery to není stejný druh potravy.

Naše fascinace přírodními katastrofami nespočívá ovšem jen v mediálně vděčné nabídce dramat, které konzumujeme jako „show“ svého druhu, ale které nás zároveň dojímají a mobilizují ke konání dobra. Je hluboce zakořeněna v západní civilizaci. Ta od osvícenské „smrti Boha“ věří v téměř neomezené možnosti člověka, v pokrok, ve schopnost vytvořit vlastními silami ráj na zemi.

Epidemie různých nemocí, války nebo terorismus tuto víru zásadně nepodlamují. Jsou to jevy, jejichž řešení zatím není vždy v naší moci, ale věříme, že vědecký a společenský pokrok je nakonec odstraní. Přírodní kalamity jsou jevy, které ukazují, že stvoření ráje není úplně v naší moci.

Před nástupem moderního věku by katastrofa podobná té asijské měla snadné vysvětlení: boží vůli. Boha jsme ovšem pohřbili; ani v nejsilněji nábožensky orientovaných západních zemí se dnes nikdo neodváží vyslovit domněnku, že takováto katastrofa by mohla mít něco společného s Bohem.V muslimských zemích (ačkoliv nejvíce postiženou zemí je země převážně muslimská) byla reakce slabší. Zřejmě i proto, že pro většinu muslimů je tato katastrofa projevem Alláhovy vůle; důvody jsou jen jeho.

Pro sekularizovaný západní svět je naopak zdrojem emocí, které jsou v mnoha případech náhražkou chybějící víry. A náboženským prostorem západní civilizace jsou dnes média. Tak jako před „smrtí Boha“ sledovalo vše a všechny oko boží, dnes jsou tímto okem média. Ona také určují, co si většina lidí myslí o světě, v němž žijí; realitu nejen snímají, ale v podobě virtuálních příběhů a interpretací skutečných událostí i vytvářejí. Stejně jako náboženství nabízejí komunikační kódy, jejichž prostřednictvím se chápeme.

Jenomže novináři, jsou jen lidé. Mají motivy ušlechtilé i nízké. Asijská katastrofa se tak může pro některé stát skutečnou misí, pro jiné dobrým byznysem. Zákony trhu ovšem platí nakonec pro všechny. Záslužná práce se tak často ztrácí v tsunami banalit, v programovaném dojímání se; tragédie se mění v kýč. Jeho součástí se stává dokonce i snaha pomoci a „dělat dobro“, což už před dvaceti lety skvěle popsal Milan Kundera. O povaze naší civilizace vypovídá snad nejvíce skutečnost, že společnou řeč nalézáme stále častěji právě prostřednictvím mediálního kýče.

Lidové noviny - 10. 1. 2005