Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Politika nemá být zdrojem obživy

Politika nemá být zdrojem obživy

Komentátor Jiří Franěk nedávno v Právu napsal, že „je-li v politice něco vrcholně nemravného, je to politika pojatá jako zdroj obživy. A je-li něco obzvláště nemravného v české politice, je to nikoli náhodná skutečnost, že poskytuje nesrovnatelně lepší obživu než většina počestnějších povolání.“

Politolog Bohumil Doležal reagoval na své webové stránce na Fraňkova slova takto: „To je idealismus pro mne zcela nepochopitelný: proč by politika nesměla být zdrojem obživy? Co je na tom špatného? Jen by, jako každý slušný zdroj obživy, měla být užitečná nejen tomu, kdo se jí živí, ale i dalším lidem“.

Doležalovo tvrzení, že není vůbec nic špatného na tom, když je politika slušným zdrojem obživy, je přinejmenším problematické. Pokud je totiž politik závislý na politice jako na principiálním zdroji obživy, ovlivňuje to zásadním způsobem jeho rozhodování. Pokud takový politik nemá jiný zdroj obživy, k němuž by se mohl po ukončení své politické kariéry bez problémů vrátit, je v jeho zájmu, aby se politiky jako zdroje obživy buď za každou cenu držel, nebo využil politiky k tomu, aby se pro budoucnost finančně zajistil. Popřípadě aby si ještě jako politik zajistil nějaké jiné lukrativní povolání po odchodu z politiky.

Není třeba velké fantazie k tomu, abychom si dokázali představit, že právě zde se může nacházet silná motivace i pro slušné lidi, aby v politických pozicích propadli klintelismu a vábení korupce—aby prostě mysleli na „zadní vrátka“. Rozhodování takových politiků může být snadno ovlivňováno například firmami, které přislíbí, že za protislužby zajistí politikovi třeba dobré bydlení nebo výnosnou pozici po jeho odchodu z politiky.

O moc lépe na tom ale nejsou ani politici, kteří se pro budoucnost chtějí zabezpečit zdánlivě zcela legálními způsoby. Například politik, který si vezme hypotéku nebo půjčku od banky. Jestliže je taková hypotéka nebo půjčka poskytnuta proti politikově platu, je politik v pasti. Pokud totiž po odchodu z politiky nenajde zaměstnání, které by mu zajišťovalo obdobné příjmy, může se dostat do vážných problémů s bankou. Může pak pro něj být těžké z politiky odejít i v případě, že po jeho rezignaci volá většina národa.

V českých poměrech je problém o to vážnější, že na rozdíl od mnohých západních zemí nepřicházejí do politiky převážně lidé, kteří už něčeho dosáhli mimo politiku a jsou slušně hmotně zajištěni. Pro řadu českých politiků je politika především placené zaměstnání, nikoliv veřejná služba. Což ovšem znamená, že takoví politici jsou nuceni—ať se jim to líbí či ne—myslet v prvé řadě na sebe a teprve až v druhé řadě na zájmy veřejnosti.

Tento problém by bylo možné vyřešit, či alespoň zmenšit, například kvalitním zákonem o střetu zájmů, na jehož základě by majetková přiznání politiků i jejich příbuzných poskytovala snadný přehled o tom, s jakým majetkem politik a jeho rodina před politikovým nástupem do politické funkce začínali a jaký majetek mají nyní. Bylo by možné také politikům zakázat, aby po skončení své politické kariéry mohli nastoupit do lukrativních postů ve státních či polostátních firmách, nebo v soukromých firmách, kterým během své politické kariéry nějakým svým rozhodnutím pomohli.

Bylo by též možné politikům zakázat, aby se mohli během své politické dráhy zadlužovat s tím, že splácení dluhů závisí na jejich platech v politických funkcích. Problémem je, že některé takové zákazy mnohou být napadeny jako diskriminační. Navíc je téměř vždy možné najít způsoby, jak majetková přiznaní nebo zákonná omezení obejít. V tomto smyslu může být účinným řešením nakonec jedině řešení zakotvené v morálce. A v tom má Jiří Franěk pravdu.

Právo - 15. 3. 2005