Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Proč skandály v Česku vždy vyšumějí

Proč skandály v Česku vždy vyšumějí

Mnoho lidí se bezmocně táže, proč skandál obklopující financování bytu premiéra Stanislava Grosse nebude nejspíše mít následky, které by měl v normální slušné demokracii. Odpověď je jednouchá: nežijeme zatím v normální slušné demokracii. V české politice—a v české společnosti obecně—nejsou nastavena pevná kritéria toho, co je správné a špatné, co přípustné a co je nepřípustné, co je absolutně nepřijatelné. Výsledkem je morální relativismus, který už dopředu problematizuje účinná řešení skandálů, jako je ten Grossův.

Složitá role médií

Relativizace se projevuje několika způsoby. Když média objeví a upozorní na podezřelé chování nějakého politika, jejich investigativní výkon je zcela logicky okamžitě zpochybňován poukazy na to, že i ostatní politici jsou podezřelí. Média se samozřejmě nemohou věnovat všem politikům najednou s intenzitou, se kterou se nyní věnují Grossovi. Jenomže i tak jejich cílený zájem o jednoho politika v prostředí, v němž panuje přesvědčení, že „i ti ostatní jsou zkorumpovaní“, vytváří podezření, zda nakonec i samotná média nejsou součástí korupčního prostředí. Koneckonců některé mocné finanční skupiny, které se točí okolo politiků, mohou (anebo nemusí) být reklamními zákazníky médií. Politici to samozřejmě vědí; proto například Gross okamžitě reagoval slovy o cílené a zaplacené kampani.

Podivní vrchní honci

Dalším důsledkem je pasivní postoj většiny politiků, z nichž mnozí vědí, že se v minulosti nechovali o nic lépe než Gross. V případě Grossova bytu se sice opoziční politici nakonec „rozhoupali“ a začali klást nepříjemné otázky, ale teprve poté, co se ujistili, že média nemají připravenu munici také k útoku na ně. Když zjistili, že se novináři skutečně spokojí s odpověďmi typu „na majetek jsem si půjčil od přátel, kteří si nepřejí být jmenováni“, pochopili, že se Gross vskutku dopustil chyby (nebyl tak mazaný jako oni), a že se mohou zúčastnit politického honu. I tak má takový hon nádech frašky, když se do role vrchních honců pasují lidé jako je Miroslav Kalousek nebo Mirek Topolánek.

Chybějí pevná kritéria

Třetí dimenzí zmíněné relativizace je pak to, jak vše vnímá veřejnost. Češi zařazují svou zemi v průzkumech vnímání korupce někam okolo 55. místa na světě, do sousedství zemí rozvojových. Další průzkumy ukazují, že je většina lidí přesvědčena o existenci rozsáhlé politické korupce. V takovém prostředí ovšem není „případ Gross“ ničím výjimečným.

Jinými slovy: chybí nám skutečně pevná hodnotová kritéria, podle kterých by bylo možné Grosse soudit. Veřejnost na jedné straně premiéra odsuzuje (většina si prý dokonce přeje, aby rezignoval), jenomže takové odsudky jsou dosti vlažné. A jak by nebyly, když občan ví, že vyhnáním Grosse z politiky se jen uvolní místo těm, kteří nejsou o nic lepší?

Dopady útěku před právníky

Je to začarovaný kruh, který pomohli vytvořit už otcové zakladatelé českého kapitalismu po roce 1989. Mnoho let se „utíkalo před právníky“, neviditelné ruce trhu byl dán volný prostor. Jak se rychle ukázalo, jejímu vábení neunikly ani politické strany. Ta nejmocnější (a neviditelnou rukou volného trhu nejvíce omámená) se dokonce v roce 1997 v důsledku korupce rozštěpila.

Jenomže z ničeho nebyly nikdy vyvozeny žádné důsledky. Když seděla manželka dnešního prezidenta v dozorčích radách polostátních podniků, odbylo se to tím, že je to její lidské právo, navíc je prý ekonomickou odbornicí. Byla tak nastavena jistá hodnotová norma pro budoucnost. Jaké morální právo má dnes ODS žádat, aby nepodnikala manželka současného premiéra?

Odpouštějící veřejnost

A jaké právo požadovat něco takového má veřejnost, která ke Klausovým eskapádám většinou jen mlčela, a která dnes Klause z více než 70 procent podporuje, ačkoliv finanční skandály své strany nikdy nevysvětlil (a u soudu si na nic nemohl vzpomenout)? I pro Grosse se zde skrývá jasný návod: buď sebejistý, jakékoliv obvinění o pochybeních arogantně odmítej, (popřípadě přejdi do protiútoku), mlž a zatloukej. Jednoho dne budeš možná prezidentem.

Shrnuto a podtrženo: česká společnost má velký problém. Soudit lze věrohodně jenom tam, kde jsou věrohodní soudci. Ani aféra Watergate by nebyla dospěla k demisi amerického prezidenta, kdyby v amerických politických kruzích, a ve společnosti obecně, neexistovaly silné věrohodné skupiny, které bez obav z protiútoku mohly vyjadřovat morální rozhořčení a žádat přísné vyšetření. U nás téměř žádná taková politická síla není. A nejspíše ještě dlouho nebude, zejména pokud zůstaneme mimo hlavní proud evropské integrace. O což se koneckonců někteří politici usilovně snaží.

Hospodářské noviny - 22. 2. 2005