Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Referendum a hlas lidu

Referendum a hlas lidu

Když v nedávných referendech odmítli francouzští a nizozemští voliči evropskou ústavu, mnozí politici i komentátoři nás poučili, že promluvil lid. Bylo až překvapující, kolik nám toho podle těchto vykladačů francouzský lid, nizozemský lid, nebo dokonce prý přímo „lid evropský“ sdělil.

I ti politici, kteří před zmíněnými referendy tvrdili, že největší potíž s politickou integrací Evropy spočívá v tom, že zatím neexistuje žádný evropský lid, nám pojednou vysvětlovali, že ve Francii a v Nizozemsku evropský lid promluvil--a vystavil prý nelichotivý účet odcizeným evropským elitám. Lid prý požaduje, aby proces sjednocování vyrůstal z lidu; lid je nespokojen s příliš rychlým rozšiřováním EU.

Ještě zajímavější než všelijaká přání lidu, která se ze dvou zmíněných referend údajně vynořila, je skutečnost, že mnozí z těch, kteří se nyní nemohou údajných poselství zaznívajících v lidových hlasováních nabažit, mluvili dříve o plebiscitech s jistou skepsí jako o oslabování zastupitelské demokracie nebo dokonce jako o nebezpečí pro demokracii. Referenda, v nichž byla odmítnuta jimi nemilovaná evropská ústava, ovšem vidí jako skutečný projev demokracie.

V České republice navíc toto nadšení pro lidová hlasování nejrychleji vyprchalo právě u těch, kteří referenda ve Francii a Nizozemsku vítali—tedy u euroskeptických občanských demokratů. Ti tvrdí, že s referendy je třeba šetřit, a pokud je už budeme organizovat, pak tedy jen na základě speciálních zákonů.

Kdybychom chtěli použít jejich slovník, mohli bychom říci, že se chovají dosti „elitářsky“, protože nám vlastně říkají, že oni sami nejlépe vědí, o čem a kdy by lid měl rozhodovat. Odmítají přijetí obecného zákona o referendu, který by občanům dal možnost nejen rozhodovat v referendech, ale při splnění určitých podmínek též rozhodnout, že (a o jaké záležitosti) se referendum bude konat.

Což o to, opatrnost některých politiků vůči referendům je namístě. Lidové hlasování může být někdy jen populistickou hrou s nebezpečnými následky. S pomocí referend by se mělo rozhodovat jen tehdy, když lze formulovat jednoznačnou otázku, jež se týká problému, na který si lidé mohou utvořit kvalifikovaný vlastní názor, protože se jich nějak konkrétně dotýká. Například, zda v dané obci postavit továrnu, která může na jedné straně přinést nová pracovní místa, ale zároveň znečišťovat životní prostředí.

Evropská ústava k takovým otázkám ovšem nepatří už proto, že ji málokdo četl. A právě proto je postoj odpůrců referend poněkud účelový, když na jedné straně jásají nad projevenou vůlí lidu v případě euroústavy a zároveň nás varují před nebezpečími přímé demokracie.

Poukazují tím k vážnějšímu problému, kterým je zoufalý nedostatek skutečných politických elit v dnešní Evropě. Jenom politici, kteří se bojí přijímat odpovědnost za důležité věci a lid vést, mohou svěřit hlasování o složitém tématu, o němž má lid jen vágní povědomí, referendu, a sami rozhodovat o věcech, o kterých by naopak mohli hlasovat samotní lidé.

Možná, že je tomu tak i proto, že například otázka postavení či nepostavení továrny na okraji nějaké obce může být pro některé politiky zdrojem vedlejších příjmů, zatímco z odmítnutí či přijetí evropské ústavy jim nic neplyne. V horším případě pro některé politiky představuje další utužení evropských standardů, například i v podobě euroústavy, nebezpečí, že se pro korupci zmenší prostor.

Ať už je pravda jakákoliv, buďme vždy ve střehu, když se politici začnou příliš ohánět „lidem“. Obvykle to neznamená, že chtějí více demokracie, ale naopak že jenom chtějí udělat něco, pro co se potřebují zaštítit obecnou množinou zvanou „lid“. Chtějí se prostě velmi často jen zbavit adresné odpovědnosti, kterou vyžaduje zastupitelská demokracie. „Lid“ se k takovému účelu velmi dobře hodí.

Právo - 4. 7. 2005