You are here: Home Články / Articles 2005 Revoluce jménem žena

Revoluce jménem žena

„Celý svět významů existuje pouze díky ženě; žena je podstatou mužských skutků i citů, ztělesněním všech hodnot, které pohánějí jejich svobodu kupředu,“ píše Simone Beauvoirová ve svém slavném díle „Druhé pohlaví“. A přesto, paradoxně, byl tento motor mužské svobody na celá tisíciletí zotročen.

Jan Patočka k tomu poznamenal, že Beauvoirová použila ke své analýze schématu odvozeného z Hegelovy analýzy pána a otroka: „Muž reprezentuje v historii aktivní živel lidství, jehož počátkem je překonání pouhého života odvahou k smrti v boji. Reprezentuje tedy plněji to, co znamená být člověkem, protože riskovat život ukazuje se v počátcích lidství důležitější než život dávat, neboť jedině tak lze dokázat, že jsme se skutečně odpoutali od sebezáchovy a tím od instinktivního, ryze vitálního života. Žena naopak představuje vitální stránku, pokračuje v linii přírody, a proto upadá v područí, které trvá dodnes a je dosavadními emancipačními realizacemi pouze maskováno.Vždyť dodnes žije žena v mužském světě, výchovou a s společenským prostředím si osvojuje mužské hodnoty a podléhá mýtům, které muži vytvořili, aby vyjádřili své životní naděje a úzkosti. Dodnes je vykořisťována jako pracovnice, dodnes nese dvojnásobnou tíhu svého postavení na křižovatce soukromého a veřejného života.“

Po tisíciletí byly ženy de facto vyobcovány z veřejné sféry a podřízeny muži ve sféře soukromé. Byly vyloučeny z politiky, nehrály významnější roli v hospodářství, byly jim zapovězeny kněžské pozice v největších západních náboženstvích—křesťanství a judaismu.

Někteří levicoví myslitelé už v 19. století začali upozorňovat, že i moderní rodina, která nahradila tradiční patriarchálně-rodové uspořádání jako společenský nukleus kapitalismu, je formou ekonomické dominance muže nad ženou, jakož—zprostředkovaně--i nástrojem třídního panství. Definici rodiny coby hierarchického svazku a mocenského nástroje, ve kterém jsou zakódovány základní nerovnosti, na kterých vyrostla moderní industriální společnost, pak přejala celá řada radikálních feministek. Ty tvrdily, že cestou k osvobození žen je především překonání těchto ekonomických a mocenských nerovností.

Nový typ diskuse začal v sedmdesátých letech 20. století, kdy se řada feministek pokusila navázat na myšlenky Mary Wollstonecraftové. Ta se už v druhé polovině 18. století pokusila skloubit feminismus s liberalismem. Tvrdila, že ke zrovnoprávnění ženy stačí důsledné dodržování liberálních principů rovnosti. Popírala, že existují zásadní přirozené rozdíly mezi muži a ženami (jde prý jen o sociální konstrukty) a k emancipaci žen je především zapotřebí jejich důsledného zrovnoprávnění v oblasti občanských a politických práv. Tuto větev myšlení i dnes rozvíjí například Martha Nussbaumová, ale liberální feminismus má také vlivné odpůrkyně.

Susan Okinová například tvrdí, že v podobě liberalismu přijaly feministky i dělení na soukromou a veřejnou sféru, přičemž rodina zůstává ve sféře soukromé a je pak těžké ji kritizovat jako mocenský instrument. Přitom podle Okinové je i soukromé politické a rodina je důležitým zdrojem socializace, který ženám přiděluje předem dané role.

Poněkud jinou vrstvu kritiky reprezentují například Jean L. Cohenová a Andrew Arato, kteří upozornili, že vedle sféry materiální a organizační reprodukce existuje v moderních společnostech sféra kulturní reprodukce, a že hlavním zdrojem útlaku žen, je kulturní konstrukce ženského a mužského rodu, která je utvářena komunikativně.

Moc se realizuje nejen v podobě formálních organizací a mechanismů, ale především v podobě různých komunikačních kódů, které vymezují sféru přípustného a zakázaného, čímž se tázání v některých oblastech zastavuje na domněle nekritizovatelném. Rod i rodina jsou podle nich příklady takového selektujícího kódu.

Rodina patřila dlouho do oblasti „nekritizovatelného“. I mnozí liberální myslitelé rodinu viděli jako výraz moderní společnosti, který překonal patriarchálně strukturovaný rod. Podle Cohenové a Arata je ovšem struktura nukleární rodiny moderní jen v deskriptivním smyslu, zatímco v normativním smyslu jsou naopak patriarchální formy života, zakódované v rodině, příkladem tradicionalistické, konvencionalistické kultury, nikoliv kultury moderní a racionalizované. V tom se shodnou s Okinovou.

Omezení žen na reproduktivní a pečovatelskou roli bylo podle nich jen druhou stranou přechodu z rodinné ekonomiky na kapitalistický způsob výroby a nahrazení autokratických a monarchických ústavních forem formami republikánskými a liberálními. S krystalizací rolí muže coby živitele a občana i vojáka se vynořil kult domácího krbu coby ideologické zdůvodnění rolí manželky a matky. Tak byly jakožto generalizované médium komunikace vestavěny rodové mocenské vazby do všech rolí rozvinutých v moderní společnosti.

Žena v druhé modernitě

Jan Patočka psal svůj komentář k dílu Simone Beauvoirové v roce 1967—tedy těsně před tím, než se v podobě společenských revolt v roce 1968 spustila nová éra, kterou někteří autoři nazývají postindustriálním věkem, jiní postmodernitou, další druhou modernitou nebo reflexivní modernitou.

Za clonou těchto velkých dějů probíhal ještě další revoluční proces, který bychom mohli nazvat feminizací západní společnosti. Feminismus byl jen doprovodným jevem tohoto procesu, jeho politickým nástrojem. Pod hladinou se ovšem psal příběh mnohem závratnější—skutečná změna kulturního paradigmatu spočívající v postupném rozvracení patriarchálních komunikačních kódů.

Tento proces úzce souvisel s nástupem nových technologií, které přesunuly těžiště produkce v (post)industriální společnosti od námezdní práce a strojové výroby ke komunikaci a individuální tvořivosti, od hierarchických forem organizace k horizontálním sítím. To vše bylo doprovázeno historicky bezprecedentním růstem životní úrovně a vznikem rozsáhlých středních tříd.

Ruku v ruce s těmito změnami došlo k obratu v hodnocení modernity. Ulrich Beck rozlišuje mezi první a druhou modernitou. Zatímco ta první byla založena na instrumentálním rozumu a osvícenecké víře ve vědecky podložený pokrok, který byl ovšem zároveň kulturně vyztužován konzervativním tradicionalismem (jenž nabízel ideové zdůvodnění pro tradiční rozložení rolí ve společnosti), druhá modernita je reflexivní: kriticky reaguje na výsledky modernity první a boří zaběhnuté stereotypy i tradice. Spolu s britským sociologem Anthony Giddensem mluví Beck o post-tradiční společnosti, nebo o společnosti risku a nejistoty. Zygmunt Bauman mluví o „tekuté modernitě“.

Tradice v podobě nekritizovatelných kulturních kódů a samozřejmostí se zhroutily. Osobní identita je stále méně výsledkem předem daných historických a rodinných kontextů, ale musí být naopak aktivně konstruována. Liberální idea lidských práv vytváří prostředí, v němž jsou si všichni důsledně rovni.

Některé tyto myšlenkové proudy jsou užitečně shrnuty v nedávno vydané knize Pavla Baršy a Ondřeje Císaře „Levice v postrevoluční době“ (CDK, Brno, 2004). Společné reflexi rovných a svobodných lidí jsou podle nich podrobeny i ty domněle pevné a přirozené body, o něž se opírala industriální modernita a osvícenství—představy o fixní rodové diferenci mezi mužem a ženou i o „přirozeném“ modelu rodiny, o „přirozených“ kritériích psychické, fyzické či sexuální normality a patologie.

Giddens zdůrazňuje, že detradicionalizace a sociální reflexivita ruší nejen předurčený charakter manželství, ale také sexuality, přátelství, vztahů rodičů k dětem a příbuzenských vztahů obecně. Během posledního půlstoletí se v západních společnostech manželství rozvinulo z patriarchálního vztahu do partnerství rovných—stalo se emocionální vazbou vytvořenou a udržovanou na základě osobní přitažlivosti, sexuality a citů a nikoliv z ekonomických důvodů.

Sex se oddělil od reprodukce, což výrazně proměnilo chápání sexuality. Sex „jen pro potěšení“ změnil chápání heterosexuality jako společenské normy. V manželství, sexuálních i dalších meziosobních vztazích stojí stabilita a trvání vztahu na otevření se druhému, v kognitivní i emocionální komunikaci, která je napojena na vlastní sebereflexi.

Zatímco v tradiční rodině byl manželský vztah chápán jako něco samozřejmého, potvrzovaného svým reprodukčním účelem a zakotvením v nezpochybnitelných „kulturních“ kódech, vztahy mezi muži a ženami ve společnosti „nejistoty“—ať už v manželství nebo mimo něj—musí být neustále potvrzovány emocionálními investicemi a reflexí.

Giddens rozšiřuje tento typ vztahů na celou společnost a mluví o dialogické demokracii. Vzniká také celá jedna sféra občanské společnosti, která je založena na „emocionální demokracii“. Například skupiny svépomoci zahrnují silný důraz na dialog v osobních vztazích, spojený s rozvojem solidarity v praktických věcech života.

Feminizace západního světa

V tomto kontextu se nabízí otázka ještě zásadnější: Do jaké míry jsou nové jevy—například dialogická (nebo deliberativní) demokracie, důraz na komunikativnost, hledání konsensu skrze reflexi, neustálé znovu-obnovování vztahů skrze emocionální angažmá—výsledkem hlubšího procesu feminizace západního světa? Nebo řečeno jinak, do jaké míry ovlivňuje současnou západní civilizaci osvobozená ženskost?

Jevy, jako je například reflexivní reakce „druhé modernity“ na nedostatky první, mohou být jistě vysvětleny jako přirozená sebekritická reakce patriarchální civilizace na svá vlastní selhání, ale mohou být též pochopeny jako vklad stále více emancipované a nezávislé ženské komponenty. Aniž bychom se uchylovali ke stereotypům, je jasné, že ženský a mužský přístup ke světu se v některých přístupech liší. Některé teoretičky feminismu, jako třeba Marion Iris Youngová, na rozdíl od liberálních feministek, tyto rozdíly vidí jako zásadní a chtějí na nich stavět feministickou politiku, jiné (například Nancy Fraserová) rozlišují mezi oblastmi, v nichž jsou údajné rozdíly mezi ženami a muži jen stereotypy, a oblastmi, v nichž se obě pohlaví skutečně liší.

Ženy jsou komunikativnější, mají větší schopnost vcítění, jsou obecně méně agresivní než muži. Kladou větší důraz na řešení problémů „tady“ a „teď“ prostřednictvím dialogu, než na monologické abstraktní konstrukce. Pokud se skutečně proměnilo paradigma modernity i ve vztahu k ženám tak zásadně, jak tvrdí někteří autoři, je nepochybné, že je dosud převažující maskulinní kód komunikace, který spoluurčoval základ naší civilizační identity, doplňován (anebo v některých oblastech dokonce vytlačován) kódem ženským.

V tomto kontextu je až s podivem, jak málo sociologických a antropologických výzkumů se doposud zaměřilo na to, jakou roli hraje feminizace naší civilizace ve vzniku a mohutnění sociálních hnutí, jako jsou nejrůznější ekologické skupiny, mírová hnutí, nebo Giddensem zmíněné skupiny svépomoci, založené na “emociální demokracii“. Především v těchto částech občanské společnosti se angažuje stále větší počet žen (a v některých především ženy).

Feminizace západní civilizace se ovšem projevuje i na mnoha jiných úrovních: od rostoucí účasti žen v politice, hospodářství, kultuře nebo sportu (což bychom mohli označit jako invazi žen do doposud převážně mužského světa), až po jevy, jako je rostoucí tlak nejenom na ochranu ale i na estetiku životního prostředí. Nemluvě o obrovské explozi „průmyslu“ věnovaného ženských aktivitám a ženám obecně, od nejrůznějších „ženských“ médií až po kluby zaměřené na převážně „ženské“ fyzické aktivity.

Možná nejvíce fascinujícím jevem je ovšem feminizace mužů. Zatímco první vlna feministek bojovala o rovnoprávné ekonomické a politické podmínky často tak, že se snažily uspět v mužském světě s pomocí mužského chování, druhá vlna feminismu byla subtilnější—zaměřila se na otázky identity v podobě vnesení ženského prvku do fungování naší civilizace na nejrůznějších úrovních. Tato kulturní revoluce nakonec začala měnit chování samotných mužů.

Nejde zde jen o někdy poněkud násilné pokusy vyměnit role žen a mužů při výchově dětí, ale především o posun směrem k tomu, co Giddens nazývá dialogická demokracie, která se prosazuje nejenom v politice, ale i v osobních vztazích. Západní společnosti stále více fungují jako horizontální sítě nejrůznějších politických a sociálních hnutí, které mezi sebou vedou permanentní dialog s ochotou ke kompromisu.

Když americký politolog Robert Kagan v souvislosti s válkou v Iráku napsal, že Evropané jsou z Venuše, zatímco Američané jsou z Marsu, dotknul se ještě důležitějšího problému, než jen rozlišení mezi údajně pacifistickou, postmoderní Evropou a Amerikou, založenou údajně na tradičních hodnotách. I dějiny Evropy byly až do nedávné doby diktovány Marsem, nikoliv Venuší. A ve skutečnosti ani městská Amerika východního a západního pobřeží už není z Marsu.

To, co sledujeme v současné Americe je do jisté míry souboj mezi postupem feminizace a snahami vrátit ženy zpět do jejich tradiční role. Američtí konzervativci a náboženská pravice se v tomto ohledu podobají islamistům, s nimiž bojují. Jestliže je ovšem proces feminizace západní civilizace skutečně spjat s novými technologiemi a dalšími hlubinnými jevy, které ženy masově osvobodily z tradičních rolí a činí je stále více nezávislými na mužích, pak patriarchální kultura reprezentovaná současnou americkou administrativou svou svatou válku o duši Ameriky nakonec prohraje.

Literární noviny - 31. 1. 2005