Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Televize hledá SuperSpermii

Televize hledá SuperSpermii

V Německu se nyní rozjíždí "reality show", v níž se bude soutěžit o nejrychlejší spermii. Těžko bychom hledali lepší symbol naší doby. Spermie už neslouží převážně k plození potomstva, ale přinejlepším k jalové masové zábavě, která má stejnou hodnotu a životnost jako spermie, jež se nedokáže spojit s vajíčkem. K zábavě, v níž na jedné straně jde o to být viděn a uspokojit své narcistní sklony, a na straně druhé o masový voyeurismus. Prý je to normální, protože žijeme ve věku Člověka, který se vyznačuje jak racionalismem, jenž nám má postupně dát odpovědi na vše, tak masové kultury, která nás při tomto obtížném úkolu má bavit, popřípadě "ubavit k smrti".

Média se tak snaží plnit několik těžko slučitelných rolí: mají být agorou, kde si vyměňujeme racionální názory, ale též sloužit jako poskytovatel masové zábavy.

V sekularizovaném světě se z nich navíc stala i jakási kvazináboženská instituce, které lidé stále více otevírají své soukromí.

Soukromí je prý sice v liberálně demokratické společnosti jedním z nejcennějších statků, ale při pohledu na to, s jakou ochotou lidé vpouštějí do svého soukromí média, se zdá, že ze všeho nejvíc si moderní člověk přeje se odhalovat.

V dobách, kdy naprostá většina společnosti věřila v Boha, neměl skutečné soukromí nikdo. Bůh do něj mohl kdykoliv nahlížet a vyžadovat jisté normy chování. Tato odhalenost soukromého vnější "kontrole" se zhroutila se "smrtí Boha", jenomže se ukazuje, že průměrného člověka soukromí tíží. Nemůže-li ho sdílet s Bohem, potřebuje nějaké jiné "oko", které do jeho soukromí nahlíží. Možná i proto tak snadno vznikly totalitní režimy.

Pluralitní moderní média jsou sice nepřítelem politické totality, ale při stále větší všudypřítomnosti a technické dokonalosti elektronických médií začínají hrát roli již zmíněného "oka". Stále více jsme tak svědky zvláštního, intimního propojení médií a jejich obecenstva. Rostoucí počet lidí má možnost mediální produkty nejenom konzumovat, ale také spoluvytvářet a být v médiích viděn. Anebo mít alespoň pocit, že se čehosi skrze média spoluúčastní.

Na první pohled to vypadá jako projev svobody. Jenomže toto "svobodné" odevzdávání soukromí v sobě nese nepříjemné ozvěny totalitního komun(al)ismu, otevírajícího prostor manipulaci. Navíc v něm nepříjemně duní prázdnota naší doby. Jako kdyby většina lidí potřebovala nahradit ztrátu vertikály, která dávala jejich pozemské existenci smysl, alespoň její karikaturou. Individuální existence přestává být absurdní, pokud na ní na okamžik spočine "boží" oko médií, nebo ji alespoň vtáhne do virtuální hry, které se pomyslně účastní všichni.

Co na tom, že výsledkem je většinou jen prodávání virtuálních obrazů a příběhů, které mají životnost neúspěšné spermie a jejichž náplní je marná snaha o jedinečnost, originalitu a šokování těch druhých ve světě, kde už nelze šokovat téměř ničím? Formou je pak zvláštní divadlo, v němž se všichni stávají herci a diváky zároveň, a v němž se soukromí nabízí jako obchodovatelný statek. Množí se tak nejrůznější "reality show" a soutěže, které se snaží poptávce po "originalitě" vyjít vstříc. Možná nejpřesnějším synonymem tohoto trendu je hledání pěveckých talentů v televizní megashow zvané SuperStar.

Tisíce soutěžících se v ní nesnaží o nic jiného, než o menší či větší zviditelnění. Protože nic originálního či profesionálního nemůže většina z nich nabídnout, pokouší se "originálně" alespoň vypadat a chovat. Občas se objeví opravdový talent, jehož údělem, pokud uspěje, ovšem není obvykle nakonec nic jiného, než průměrnost v kontextu masové kultury. Miliony lidí tento cirkus sledují jako napínavé sportovní klání. Stejně jako ve zkomercionalizovaném sportu, jde některým soutěžícím o vítězství za každou cenu, jiní se řídí zkarikovanou verzí olympijského hesla, že důležité není vyhrát, ale být viděn.

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky mluví právem o éře prázdnoty a narcismu. Naše existence se už nezhodnocuje vztahem k transcendentnu, ale tím, že alespoň někde na okamžik předáme ostatním svůj "jedinečný" obraz, nebo alespoň parazitujeme na obrazech jiných. Zatímco v éře náboženské víry bylo největší hodnotou účastnit se záhadného božího záměru, který lidé mohli nejlépe naplnit pokorou před nezbadatelným a tvorbou nového života, v naší době se s pomocí médií přetváříme v obdoby spermií, které o závod prchají k jistému konci, bez vědomí čehokoliv, co by toto zábavné klání přesahovalo.

Lidové noviny - 29. 1. 2005