You are here: Home Články / Articles 2005 Uražený Václav Klaus

Uražený Václav Klaus

Prezident Václav Klaus považuje za urážku suverénní členské země Evropské unie kritiku, kterou si za své názory na unii a euroústavu vysloužil od místopředsedy Evropského parlamentu Roca Vidal-Quadrase a předsedy ústavního výboru EP Jo Leinena. Ti na tiskové konferenci v Bruselu řekli, že Klausova kampaň proti evropské ústavě je lživá a předpojatá. Jako příklad uvedli Klausův výrok, že členské země tají před občany obsah ústavy. Dodali, že podle jejich názoru Klaus poškozuje zájmy své země.

V dopise zaslaném předsedovi Evropského parlamentu Josepu Borrelovi Klaus píše, že se zmínění europoslanci dopustili hrubých urážek vůči jeho osobě „jakožto demokraticky zvolenému prezidentu České republiky“. Stejně rozhořčena je Občanská demokratická strana, která mluví o inkvizičním tažení proti kritikům evropské integrace. Klub europoslanců ODS proto písemně požádal Borella a předsedu frakce EPP-ED Hanse-Gerta Pötteringa, ať se svou autoritou zasadí o to, aby se oba poslanci omluvili.

Není to první dopis, který „uražený“ český prezident poslal do Bruselu. Vloni napsal předsedovi lidovecké frakce v Evropském parlamentu Hansi-Gertovi Pötteringovi, že politik v tak vysoké funkci se má při vyjadřování o nejvyšších představitelích partnerských států snažit o „vzájemné porozumění a o korektní vyjadřování“. Reagoval na Pötteringovo tvrzení, že s ním během jeho návštěvy České republiky Klaus bez řádného vysvětlení zrušil schůzku. Co na tom, že si Pöttering stěžoval na Klausovo chování oprávněně.

Pravda, způsob, jakým na Klause oba europoslanci zaútočili, není nikterak diplomatický a asi příliš nepřispívá k věcnému dialogu o evropských otázkách. Na druhou stranu jsou jejich prohlášení jen zrcadlovým odrazem nejrůznějších konfrontačních, až urážlivých prohlášení Václava Klause na adresu Evropské unie.

Například po nepřijetí evropské ústavy na summitu v Bruselu v roce 2003 Klaus prohlásil, že je to příležitost „k oslabení dosud výsadní role oné zvláštní koalice evropské politické elity, bruselské byrokracie a jisté kosmopolitně uvažující intelektuální skupiny, která - rukou společnou - v poslední době urychlovala evropský integrační vlak bez ohledu na skutečné zájmy občanů zemí Evropy. Rozhodování v Bruselu (či na evropské úrovni) velmi výhodně – pro ně samotné – oslabovalo demokratickou kontrolu… Umožňovalo vytvoření nové, dobře placené byrokratické vrstvy.“

Polskému deníku Gazeta Wyborcza prezident Klaus před časem pro změnu řekl: „Myslím, že jsou dvě výrazné skupiny zájmů, které jsou pro prohloubení unionizace Evropy. Z jedné strany jsou to politikové, kteří jsou zvyklí na to, že snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří ve Stockholmu, a z druhé pak evropští byrokraté. Obě tyto skupiny profitují z prohlubování evropské integrace. Drtivá většina Evropanů žádné takové zájmy nemá, ale nemá na to vliv.“ Obvinit politiky a úředníky, kteří vidí proces evropské integrace jako prospěšný, z tak nízkých úmyslů, to jsou dosti silná slova.

V loňském projevu v Berlíně zase prohlásil, že je stoprocentně proti euroústavě – navzdory tomu, že tento dokument pomohli stvořit v rok trvajícím konventu i tři zástupci České republiky. Nedávno opakoval své výpady proti euroústavě a EU v rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, který vzbudil pozdvižení v Bruselu. A v minulých dnech zahájil prezident cosi jako svou vlastní kampaň proti euroústavě, když napsal předmluvu k široce distribuované knize irského euroskeptika Anthony Coughlana. Ten je znám například tím, že byl nejen proti samotnému vstupu Irska do EU, ale v kampani před referendem o smlouvě z Nice spojil své síly s fanatickými, fašizujícími skupinami. V rozhovoru pro časopis Time Klaus dokonce přirovnal Evropskou unii k RVHP, což dost možná byla poslední kapka, jíž kalich trpělivosti zástupců Evropanů přetekl.

Klaus se nemůže divit, že toho mají někteří rozumní politici v Evropě už dost, a někteří z nich mu nyní jeho údery vracejí. Nebyli to oni, kdo se dopustili invektiv jako první.

Není také jasné, proč Václav Klaus ve svém dopise tvrdí, že oba europoslanci urazili svou kritikou suverénní členskou zemi EU. Klaus své názory o evropské integraci, včetně evropské ústavy, šíří povětšinou jako soukromá osoba na nejrůznějších seminářích, akademických fórech a v novinových článcích.

V žádném případě nereprezentuje oficiální stanovisko své země. To reprezentuje oficiální politika současné vlády, a ta — ať už si o vládě myslíme cokoliv – je jasně proevpropská. Klaus je navíc jak v jasném rozporu s výsledky referenda o členství v EU, v němž hlasovalo 78 procent lidí pro vstup do EU, tak v rozporu s mnoha průzkumy veřejného mínění, které ukazují nejenom to, že okolo 75 procent občanů podporuje členství v EU, ale i to, že okolo 60 procent občanů podporuje přijetí evropské ústavy.

Jestliže Klaus mluví převážně jen za sebe a za menšinovou skupinu českých euroskeptiků, a navíc vyjadřuje názory, které jsou velmi radikální, nemůže se divit, že ho jeho kritikové také vnímají v otázkách EU jen jako víceméně soukromou osobu. Koneckonců ani zmínění dva europoslanci Klause nekritizovali jménem europarlamentu, ale sami za sebe.

Klaus, který rád zdůrazňuje pravidla fair play, by neměl být vůbec udiven. Jestliže si v otázce euroústavy počíná jako soukromník, který vůbec nerespektuje názor většinové vlády i většiny obyvatel své země, a rozdává tvrdé údery, je normální, když ho, Václava Klause, otevřeně kritizují dva europoslanci, kteří mají odlišné názory. Hodil jim přece rukavici, kterou jen zvedli. Českou republiku přitom nijak neuráželi. Soukromé názory dvou eurospolanců, kteří reagují na předešlé poněkud absurdní výroky hlavy našeho státu, také jen těžko mohou být považovány, jak tvrdí ODS, za „inkviziční tažení“.

Oba europoslanci možná použili zbytečně silná slova, když například označili Klausovu kampaň proti euroústavě za lživou. Jenže je těžké hledat diplomatičtější nálepky, když si znalec evropských poměrů přečte například Klausovo evropské desatero. Samozřejmě, slovo „lež“ je na místě především v případech, pokud někdo úmyslně tvrdí něco, o čem sám ví, že to není pravda. Řekněme, že to Klaus neví. V takovém případě mohli oba europoslanci snad být přesnější a například raději říci, že český prezident šíří nesmysly. Jenže nakonec to, zda Klaus říká zjevné nesmysly záměrně nebo spíše proto, že je o nesmyslech, které šíří, hluboce přesvědčen, nemá smysl rozsuzovat. V obou případech tvrdí věci, které nejsou v souladu se skutečností, což se dá snadno dokázat.

Literární noviny, č.17 - 25. 4. 2005