Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Václav Klaus jako politický myslitel

Václav Klaus jako politický myslitel

Prezidentu Václavu Klausovi evidentně nestačí, že se do historie už zapsal jako předseda vlády, jehož vládnutí skončilo krachem, a nyní i jako svérázný prezident jedné malé země uprostřed Evropy. Má neodolatelné nutkání být i myslitelem, což zřejmě souvisí s jeho ne zcela naplněnými profesorskými ambicemi.

Před časem náš šokoval svou teorií „europeismu“, kterýmžto pojmem chtěl vyjádřit své hluboké znepokojení nad tím, jak probíhají evropské integrační procesy. A protože do historie myšlení se lze zapsat buď jen skutečně zásadními objevy nebo totálními nesmysly, nabídl nám prezident to druhé: tezi, že přípona „ism“ ve slově europeism (jak se tento nový revoluční termín píše v angličtině) vlastně vyjadřuje nebezpečí podobné těm, která jsme zakusili ve spojení s jinými „ismy“ minulosti—například komunismem (communism). Neřekl, zda do stejného koše patří i jeho oblíbený kapitalismus (capitalism).

Na Klausův revoluční objev ovšem kromě několika domácích komentátorů nikdo nereagoval. Když se do prezidentových názorů na Evropskou unii nedávno obuli dva europoslanci, ani oni se Klausovým politologickým objevem nijak nezabývali. Prostě jen konstatovali, že prezidentovy názory jsou zavádějící, nebo že dokonce lže. Víme co následovalo. Klaus se z politologa-soukromníka rázem změnil opět v prezidenta, v jehož osobě prý byla uražena celá Česká republika, a požadoval od předsedy Evropského parlamentu omluvu.

Nyní prezident přišel s novu revoluční politologickou teorií. Částečně v ní navázal na své předešlé—tehdy ještě nesmělé—pokusy, v nichž v některých přednáškách mluvil o tzv. human-rightismu jako o nové nebezpečné ideologii. Přeložíme-li tento pojem do češtiny, pak měl prezident na mysli, že se nebezpečné rozmáhá ideologie lidských práv, která se staví nad národní státy. Tato práva si prý vymýšlejí jakési nikým nevolené nadnárodní elity.

Nejnovější teorie, která by snad už mohla Klausovi přinést kýžený zápis do dějin myšlení, byla ve zkratce vyslovena na zasedání Rady Evropy ve Varšavě.

Zatím je to jen hutná, ale o to mocnější zkratka Klausova pohledu na nové světové nebezpečí. (Jistě nám brzy nabídne delší rozbor této teorie, která pak bude tvořit základ jedné z mnoha knih, které vydá v příštím, nebo, pokud možno, ještě tomto roce).

Prezident ve Varšavě ohromeným státníkům, kteří se intelektuálně nemohou měřit ani s jeho kravatami, řekl:„Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu - bez demokratického mandátu - přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu (NGO = anglická zkratka pro nevládní organizace - pozn. red.), politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Všimněme si, že stejně jako v případě svých názorů na Evropu, prezident neváhá prezentovat svůj vlastní názor, ačkoliv reprezentuje Českou republiku (co tomu říká Jiří Paroubek?) a zároveň mluvit v plurálu. Říká, že jeho názor bereme vážně „zejména my, kteří jsme prožili komunismus.“ Škoda, že se zapomněl nejprve otázat třeba autora této statě a jeho přátel i kolegů z oblasti politických věd. Málokdo z nás Klausem nastíněné nebezpečí „nesmírně vážně“ bere. Ba naopak si mnozí myslíme, že prezident zase už plácá nesmysly.

Ale zpět k meritu věci. V prezidentově konceptu demokracie evidentně mají do veřejných věcí co mluvit jenom skupiny a jednotlivci s „demokratickým mandátem“—tedy především zvolení politici a strany. V takovém pojetí je pro demokracii u nás bezpochyby mnohem důležitější například demokraticky zvolená komunistická strana, než třeba nikým nevolený Člověk v tísni, který pomáhá lidem v nouzi v krizových oblastech po celém světě a zasazuje se o lidská práva na Kubě. Nebezpečný „human-rightismus“ této organizace navíc vážně porušuje svrchovanost suverénního národního státu, jakým Kuba bezesporu je.

Sám Václav Klaus se často označuje za obdivovatele Friedricha von Hayeka. Navazuje v lecčems na Hayekovu teorii „spontánního řádu“, která de facto odmítá ideu společnosti jako racionální konstrukce a naopak klade důraz na společenský řád jako výsledek postupného přijímaní určitých pravidel, která se historicky osvědčila. Shodne se s Hayekem i konceptu tržního státu a kritice sociálního státu.

Pokud jde ale o koncept demokracie, Klaus Hayeka evidentně nectí nebo nezná. Hayek a někteří další autoři, naposledy například Fareed Zakaria, soudí, že pro ochranu svobody je méně důležitá procedurální demokracie, na kterou klade důraz Klaus, než liberální konstitucionalismus. Podle nich demokracie v podobě pravidelných voleb a dalších procedur i mechanismů ještě nezaručuje lidskou svobodu.

Klaus o demokracii myslí jako ekonom, takže navazuje spíše na rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o sobě. Schumpeter považuje za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi různými skupinami elit--zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci.

Hayeka Klaus zřejmě nedočetl do konce, ani pokud jde o občanskou společnost. Hayek totiž vidí jako jednu z hradeb proti rozpínavosti státu nejrůznější dobrovolná sdružení. Klade též důraz na veřejné mínění, které se tvoří ve strukturované diskusi v občanském prostoru.

O důležitosti občanské společnosti--ať už ve formě nevládních uskupení nebo v abstraktnější podobě tzv. veřejnosti—nepochybuje ani mnoho dalších významných politických myslitelů, z nichž zdaleka ne všichni patří k levici (kam by je nepochybně zařadil Klaus). Kdyby tušili, že jsou jakýmisi „post-demokraty“, tedy vlastně (jak Klaus též tvrdil ve Varšavě) nedemokraty, dost by se na Klause zlobili.

Pokud někdo z těch žijících uspořádá tiskovou konferenci nebo napíše článek, v němž označí Klause za hlupáka, bylo by namístě, aby se tentokrát Klaus nezaštiťoval svým prezidentstvím a Českou republikou. Jestliže už chce být světovým politickým myslitelem, musí si zvyknout na to, že mu občas někdo naznačí, že šíří amatérské nesmysly hraničící s poplašnými zprávami.

Literární noviny - 23. 5. 2005