You are here: Home Články / Articles 2005 Víra v pokrok je bláznivá

Víra v pokrok je bláznivá

Jak komunismus, tak neoliberalismus jsou mesianistická hnutí, která spoléhají na jazyk rozumu a vědy, ale ve skutečnosti jsou pokračováním náboženské víry "jinými prostředky". To mimo jiné ve své nedávno vydané publikaci tvrdí John Gray, i u nás jméno nikoliv neznámé.

John Gray přednáší na London School of Economics. U nás zatím vyšly čtyři jeho knihy - Slamění psi: O lidech a jiných zvířatech (Dokořán, 2004), Dvě tváře liberalismu (Mladá Fronta, 2004), Marné iluze: Falešné představy globálního kapitalismu (Paradigma.sk, 2003), a Liberalismus (Občanský institut, 1999). Grayova novinka Heresies against Progress and Other Illusions (Kacířství proti pokroku a dalším iluzím), která před několika měsíci vyšla v britském nakladatelství Granta, je souborem esejů napsaných od roku 2002, Autor se v nich zabývá širokým okruhem problémů, od iluze pokroku v lidské společnosti až po válku v Iráku. V několika esejích se vrací i ke svým předešlým tezím. Projděme tedy Grayovy základní názory.

Nastoupilo nové náboženství

Eschatologické chápání dějin, na jejichž "konci" lidstvo bude jednou provždy zbaveno nedostatku a nesvobody, je odvozeno z křesťanství a judaismu. Marxismus i kult svobodného trhu (který údajně vyústí do globálního kapitalismu a demokracie) jsou jenom posledními výtvory v řadě osvícenských učení, v nichž se křesťansko-židovský příslib spasení objevuje v hávech politických projektů universální emancipace lidstva. Pro pohany předkřesťanské Evropy byla historie bludným kruhem. V židovství a v křesťanství je to naopak úsečka, na jejímž konci je vyvrcholení historie v podobě spasení. Myslitelé osvícenství zdánlivě odvrhli náboženství, ale ve skutečnosti to byli misionáři sekulárního náboženství mnohem fanatičtějšího, než bylo to, které zatratili.

Dnešní zdánlivě sekularizované společnosti jsou tak ovládány novým náboženstvím, které spočívá v tom, že původní náboženský impuls mutoval do představy spasení skrze politiku. Velké politické projekty dvacátého století, založené na této nové víře, zkrachovaly, ale i nadále přetrvává víra, že lidstvo může nakonec vybudovat víceméně dokonalý svět s pomocí vědy. Víra v rozum je spojena s vírou v neustálý pokrok, což je také forma sekulárního náboženství. Gray tento hegeliánský pohled odmítá s tím, že akcelerující pokrok v oblasti vědeckého bádání a technologií není doprovázen kumulativním pokrokem v oblasti etiky a politiky. Historie není spirála směřující vzhůru, nýbrž kruh, v němž rostoucí znalosti nemilosrdně narážejí na neměnnou lidskou podstatu. Myslitelé uvěznění v osvícenské tradici mají pravdu, že se podmínky našeho života mohou díky vědě zlepšovat, ale uniká jim, že lidská podstata zůstává barbarská a iracionální. "Pokrok" se tak nakonec může projevit třeba větší ničivostí příští války.

Člověk je zvíře

Víra v pokrok souvisí s původně náboženským přesvědčením, že člověk nepatří do zvířecí říše, ale má speciální poslání. Tuto víru přejala ideologie humanismu, nebo jak jí nazval Auguste Comte, "náboženství humanismu".

Víru v jedinečné postavení člověka nezvrátil ani darwinismus. Sekulární humanisté sice uznávají, že člověk je jen posledním článkem ve vývoji zvířecí říše, jenomže věří, že s nástupem člověka vyvrcholil vývoj přírody. Už v knize Slamění psi Gray s tímto názorem vášnivě polemizoval. Člověk je podle něj součástí zvířecí říše více, než si myslíme. Věda a technologie nám mohou pomoci k lepším životním podmínkám, ale stejně tak nás mohou zničit. Skepse je pak dle autora namístě zejména v případě různých genetických úprav, které mají člověka vylepšit. Gray připomíná, že každý vynález byl v dějinách lidstva využit dvěma způsoby: ku prospěchu lidí a proti nim. Genetické zásahy mohou učinit člověka méně náchylným k různým nemocem, nebo třeba i inteligentnějším, ale stejně tak mohou být využity například k "výrobě" fyzicky odolných vojáků, kteří nemají žádný pud sebezáchovy, nebo nových zbraní. I kdybychom s pomocí genetiky a dalších technologií vytvořili nové bytosti, bude v nich zakódována naše omezenost. Člověk přece nemůže vytvořit nic, co nevychází z něj. Bytosti mnohonásobně výkonnější, než jsme my, by v kombinaci s lidskými nedostatky mohly nakonec být nebezpečnější než stávající člověk.

I globalizace je dvojsečná zbraň, která vede k oslabování národních států a potažmo tedy k privatizaci i těch znalostí a technologií, které nám mohou být nebezpečné. Privatizují se i války v podobě nadnárodního terorismu, a je jenom otázkou času, kdy se zbraně hromadného ničení - produkt moderní západní vědy - dostanou do rukou teroristů.

Mýtus růstu

Vedlejším produktem víry v pokrok je i ideologie ekonomického růstu. Gray nemá žádné sympatie pro současné ekonomy, kteří jsou vesměs touto ideologií prosáklí. Průmyslový růst v posledních dvou stoletích je podle něj nejen výsledkem technologického pokroku, ale i bezohledného drancování přírodních zdrojů, které jsou ovšem konečné. Přesvědčení, že se vždy podaří najít zdroje nové, nebo že dojde v pravý čas k objevům, které nám nabídnou nové zdroje energie, je formou náboženské víry v Prozřetelnost. V tomto myšlení, které se paradoxně rádo ohání ateismem, nemůže vývoj kupředu nic zastavit, protože je naprogramován, a v pravý okamžik se vždy najde řešení.

Civilizace ovšem vznikají, rostou i zanikají, připomíná Gray. Naše víra v pokrok, který vyústí do stavu universální stability a ekonomické prosperity, nemá žádné opodstatnění - je jen zředěnou verzí křesťansko-židovské eschatologie. Naopak, nesmírná agresivita lidského druhu spustila nejrychlejší a největší vlnu vymírání všech ostatních živočišných druhů v historii Země. Během několika desítek let by "homo sapiens" (kterého Gray posměšně nazývá "homo rapiens") mohl být na této planetě v podstatě sám.

Boj dobra a zla

Gray je skeptický i k používání kategorií dobra a zla pro ospravedlňování například vojenských akcí. I je vidí jako odnož poblouznění moderní západní civilizace náboženstvím humanismu. K současným Spojeným státům přitom autor chová evidentně více sympatií než většina Evropanů - připomíná, že jedině mocné USA jsou schopny zajistit alespoň omezenou globální správu. Zároveň ale tvrdí, že hlavním motivem vojenských akcí USA v Perském zálivu je začínající globální boj o vysychající přírodní zdroje, v tomto případě ropu. Terčem Grayovy nejsžíravější ironie je ovšem neokonzervativní doktrína o šíření dobra a demokracie silou. Nešetří ani rádoby "postmoderní" Evropu. Ta se sice pyšní morálně neutrální "reálpolitikou", jenomže ve skutečnosti je manichejským přesvědčením o souboji dobra a zla prosáklá celá západní civilizace. Rozdíl mezi Evropou a USA prý spočívá spíše v tom, že současná americká administrativa navazuje na specifickou verzi boje dobra se zlem, kterou nalézáme například v učení irského ranně středověkého teologa Pelagia. Ten odmítl názor Sv. Augustina, že lidé mohou sice usilovat o dobro, ale nemohou ho nikdy plně uskutečnit, protože zlo je nedílnou součástí lidské přirozenosti. Pelagiovo přesvědčení, že zlo je možné zcela vytlačit z tohoto světa a nastolit říši dobra, je totožné s názory stojícími v pozadí moderního humanismu. I George W. Bush a jeho lidé se podle Graye řídí touto pomýlenou představou.

Jak na Graye?

Argumenty Johna Graye mnohé iritují, ale těžko se s nimi polemizuje. Nejčastější reakce jeho kritiků je přesně ta, kterou on sám zesměšňuje. Gray se prý mýlí, protože nakonec se nějaké řešení na cestě kupředu vždy najde. A proč? Protože se zatím z nějakého nám neznámého důvodu vždy našlo. Globalizace je rozporuplná, ale globální kapitalismus postupuje nezadržitelně dále, varování o možném kolapsu nejsou průkazná. Celé armády vědců pracují na nových řešeních nejpalčivějších problémů a jistě je najdou. John Gray ovšem vyjadřuje cosi hlubšího, co se v západní civilizaci v posledních letech probouzí v podobě skepse k vlastním možnostem a silám. Cítíme ji například v uvažování zásadních kritiků Evropské unie nebo ve spenglerovských úvahách o soumraku Západu či alespoň Ameriky. Ani v soudobé politické filozofii není Gray se svým antipokrokářstvím ojedinělý. Například nekteří významní myslitelé "nové levice", jako je Anthony Giddens nebo Ulrich Beck, tvrdí, že je nutné opustit osvícenský racionalismus, a že adekvátní politický program může vzniknout jen na základě radikálního pochybování.

Gray tvrdí, že se vyvíjí jenom věda a technologie, zatímco lidská společnost stagnuje. Tady je Grayova slabina, protože moderní demokracie nejsou založeny na přesvědčení, že je člověk a priori dobrý, ale naopak, že trpí různými nedostatky. Proto v moderních demokraciích existuje množství složitých a komplexních pojistek, které brání projevům destruktivního atavismu. Demokracie, opírající se o vládu zákona, určité hodnoty, občanskou společnost a lidská práva, jsou důmyslnými společenskými systémy, které jsou o poznání komplexnější, než byly například ty středověké. Navíc hlavní proud západního myšlení není založen na slepé víře v jediné pravdy, ale na neustálém zpochybňování všech svých premis, jak správně podotýkají například Beck a Giddens.

Ačkoliv se Gray původně profiloval jako liberál neohobbesovského ražení, jeho názory v posledních dvou knihách jsou poznamenány rostoucí skepsí vůči možnostem lidstva. Uznává sice některé argumenty nové levice uznává a zdají se mu být sympatická některá antiglobalizační hnutí. Jenomže nakonec je stejně přesvědčen, že jak nová levice, tak různá hnutí s ní spojená, jsou zase jen novou formou racionalismu, který je uvězněn v chybných předpokladech o možnosti pokroku jinými prostředky.

MF Dnes - příloh Kavárna - 12. 2. 2005