Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2005 Za Havla se politické spory řešily lépe

Za Havla se politické spory řešily lépe

Spor o formulaci zahraniční politiky, který vypukl mezi premiérem Jiřím Paroubkem a prezidentem Václavem Klausem, lze posoudit i ve světle zkušeností z dob prezidentství Václava Havla. V prvních několika letech Havlova prezidentství, kdy se teprve tvořily určité politické zvyky, se Havel několikrát dostal s Klausovými vládami do sporu o to či ono zahraničně-politické téma. Většina těchto sporů ale nevyústila do otevřených přestřelek v médiích—už proto, že se v té době Havel pravidelně scházel jak s Klausem, tak s ministrem zahraničí Zieleniecem.

Ani teď by se tento druh sporu neměl odehrávat v médiích. Příslušní ústavní činitelé by se měli pokusit najít shodu za zavřenými dveřmi. Pokud přetrvávají principiální neshody o základní dělbu ústavních pravomocí, měli by se politici bez zbytečných emocí obrátit na Ústavní soud--tak jak to učinila vláda Miloše Zemana, když se s Havlem nedokázala shodnout na tom, zda ke jmenování guvernéra České národní banky potřebuje prezident souhlas vlády. Dohadují-li se politici převážně přes média, vypadá Česko jako banánová republika.

Česká ústava je bohužel v oblasti zahraničně-politických kompetencí prezidenta dosti nejasná a záleží tak do jisté míry na dohodě těch, kdo jsou v úřadech prezidenta a premiéra (popřípadě ministra zahraničí). Ačkoliv Havel byl významným zahraničně-politickým hráčem, ústavu si vykládal tak, že za zahraniční politiku je odpovědná v prvé řadě vláda. Prezident sice podle ústavy zastupuje zemi navenek a sjednává mezinárodní smlouvy, ale obě tyto pravomoci jsou uvedeny v čl. 63—tedy v seznamu těch prezidentských pravomocí, které vyžadují kontrasignaci vlády, a za které je tedy v konečném důsledku odpovědná vláda.

Na druhou stranu bylo vždy jasné, že má-li prezident zastupovat zemi navenek, nemůže být jen jakýmsi papouškem, který mechanicky opakuje vládní usnesení. Proto je rozumné, aby se na formulování zahraniční politiky spolupodílel prostřednictvím konzultací s vládou. Už v Havlových dobách bylo jasné, že nemají-li občasné spory o formulaci zahraniční politiky vyústit do absurdní situace, v níž vláda trestá prezidenta neschválením některých jeho cest, zatímco on na oplátku například odmítá podepsat jmenování velvyslanců schválených vládou, je třeba najít jistý modus operandi vzájemné spolupráce.

Přinejmenším v druhé půli Havlova prezidentství tak byly důležité prezidentské projevy a programy oficiálních cest konzultovány Kanceláří prezidenta republiky s ministerstvem zahraničí. MZV některé Havlovy projevy i připomínkovalo. Při přípravě zahraničních vystoupení a cest KPR pracovala s podklady, které jí MZV dodalo. Před samotnou cestou se konal „briefing“, kterého se účastnili i členové delegace zastupující vládu. Tam bylo možné ještě některé věci doladit. U zvlášť důležitých cest, jako byla Havlova poslední cesta do USA, prezident ještě sám konzultoval na speciální schůzce svou agendu s ostatními vysokými ústavními činiteli.

Ani při takovém stupni koordinace samozřejmě nefungovalo vše perfektně a Havel byl—občas oprávněně, občas neoprávněně—kritizován za „disidentství“, když někdy jednal tak trochu na vlastní pěst. Do ostřejšího sporu s vládou se ale dostal jen v době zásahu NATO v bývalé Jugoslávii, kdy byl na rozdíl od vlády výrazným podporovatelem zásahu. Tzv. dopis osmi představitelů evropských zemí, kteří vyjádřili podporu USA v době útoku na Irák, Havel podepsal sám za sebe. Navíc mu tento podpis byl doporučen k podpisu prvním náměstkem ministra zahraničí Alexandrem Vondrou.

Nebylo ale představitelné, že by například jako oficiální zástupce České republiky na summitu Rady Evropy Havel pronesl své soukromé stanovisko k údajným nebezpečím, která hrozí demokracii ze strany nevládních organizací a idejí lidských práv. A zcela nemyslitelné bylo, že by soustavně zpochybňoval oficiální politiku vlády v tak zásadní věci, jako je vztah k Evropské unii.

Obecně se zdá, že bývalý prezident lépe rozlišoval žánry, než je toho zatím schopen Klaus. Věděl, při jaké příležitosti si může dovolit pronést třeba projev o budoucnosti světa, opírající se o jeho vlastní filozofii, a při jaké příležitosti musí respektovat oficiální politiku země. Když už se od oficiální politiky odklonil, bylo to spíše jen v akcentech.

Václav Klaus se už od svého zvolení ovšem s vládou pře o něco mnohem zásadnějšího: kdo má mít hlavní slovo v zahraniční politice. Nyní narazil, protože Paroubek je silný premiér a Klausovým snahám přepsat dosavadní výklad ústavy nemíní ustoupit. Po včerejším setkání s Klausem Paroubek prohlásil, že celý spor skončil, protože se oba politici dohodli, že „základní otázky zahraniční politiky budou na státních návštěvách interpretovat shodně.“ Hrad potvrdil dohodu na pravidelných vzájemných konzultacích. Je ovšem těžké věřit, že je spor skutečně u konce, protože Klaus se v roli prezidenta jednoznačně snaží vykolíkovat si co nejširší pole ústavní působnosti a při nejbližší příležitosti „dohodu“ poruší.

Lidové noviny - 2. 6. 2005