You are here: Home Články / Articles 2005 ZEMAN, ŠPIDLA, GROSS

ZEMAN, ŠPIDLA, GROSS

Srovnání třech předsedů České strany sociálně demokratické,kteří byli též předsedy vlád České republiky--Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse--nabízí důležité vhledy do fungování české polistopadové politiky. Ačkoliv všichni stáli v čele stejné strany, každý z nich představuje jiný politický styl, jakož i jiný politický étos. V soukolí české politiky také každý z nich jiným způsobem obstál (popřípadě neobstál). Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, vypovídá leccos o fungování českého politického systému po pádu komunistického režimu.

Miloš Zeman: pragmatik moci

Na rozdíl od Stanislava Grosse a Vladimíra Špidly působil Miloš Zeman před tím, než se stal členem a později vysokým funkcionářem ČSSD, v jiných politických stranách a hnutích. V roce 1968 se stal členem obrozující se Komunistické strany Československa (v roce 1970 z ní byl vyloučen).

Po pádu režimu byl politicky nejprve aktivní v rámci Občanského fóra (za které byl zvolen do Federálního shromáždění) a později-když se OF začalo rozpadat do menších politických hnutí a stran--v rámci Občanského hnutí. To sdružovalo vesměs politiky, kteří se hlásili ke středové, liberální orientaci.

Je možné tvrdit, že právě liberálně-středová orientace byla Zemanovi vždy nejbližší. V létě roku 1989 se proslavil článkem v Technickém magazínu, v němž z pozic systémové analýzy a liberálního pohledu na svět kritizoval fungování komunistického režimu. Tuto orientaci potvrzují také zprávy o jeho různých vystoupeních v rámci neoficiálních ekonomických seminářů v osmdesátých letech, jakož i jeho různá mediální vystoupení po roce 1989, kdy Zeman působil jako glosátor politického vývoje.

Vzděláním ekonom, Zeman se specializoval zejména na oblast společenské, ekonomické a politické prognostiky. V roce 1990 dokonce nastoupil do proslulého Prognostického ústavu, z něhož po roce 1989 odešla do aktivní politiky celá řada osobností, z nichž většina později působila ve vysokých politických pozicích.

Zemanův přestup z OH do ČSSD v roce 1992 byl vzhledem k Zemanovým ideovým preferencím nepochybně především účelovým krokem. Zeman byl nespokojen s organizační a názorovou rozbředlostí OH, a jako schopný analytik i prognostik pravděpodobně předpokládal, že OH utrpí v parlamentních volbách v roce 1992 zdrcující porážku. Popularita ČSSD byla v té době sice poměrně nízká, ale tato skutečnost částečně souvisela se slabým vedením strany, v jejímž čele stál bývalý emigrant Jiří Horák.

Zeman, který hledal organizační platformu, z níž by mohl vést účinný boj s ekonomickými a politickými koncepty Václava Klause, který stál v čele Občanské demokratické strany, nejspíše pochopil, že ČSSD, coby historická strana (a navíc součást mocného sociálně demokratického proudu v Evropě), má před sebou v případě lepšího vedení světlou budoucnost.

Jinými slovy: ve světle Zemanovy ideologické výbavy i jeho pozdějších aktivit se zdá, že volba ČSSD byla zcela instrumentální. Zeman mohl působit i v jiných politických stranách, vybral si ale vzhledem k politickému potenciálu právě ČSSD. Ukázalo se, že se nemýlil. ČSSD v něm našla silného vůdce, on zase v ČSSD stranu, která mu poskytla platformu pro jeho vlastní program.

Tímto programem vždy byl především Miloš Zeman sám. Po celou dobu svého působení v ČSSD byl především sólo hráčem, který viděl své působení v ČSSD jako vlastní mocenský projekt. Tedy jako projekt, jehož prostřednictvím může dosáhnout nejvyšších politických met jak on sám, tak strana, kterou si vybral (a jejímž prostřednictvím pak může svést svůj vlastní souboj se svým největším rivalem, Václavem Klausem).

Zeman byl na jedné straně schopen přitáhnout k ČSSD další politické skupiny, které do té doby působily samostatně (Liberální a sociální unie, Strana práce, atd.), ale v zároveň se nijak nesnažil o skutečné programové splynutí těchto různých subjektů v rámci ČSSD. Případné rozpory mezi různými názorovými proudy byly utlumovány Zemanovým silným vůdcovstvím, ale nebyly v dlouhodobém výhledu řešeny. Výsledkem byla názorová heterogennost, která začala působit v ČSSD problémy v okamžiku, kdy silný vůdce Zeman zmizel z čela strany.

Zeman také podcenil budování strany na místní a regionální úrovni. Jeho mocenská báze byla v pražském centru strany, kde se obklopil lidmi, kteří měli k ČSSD podobně instrumentální postoj jako on sám. Bývalý komunistický aparátčík Miloslav Šlouf a lidé s ním spříznění poskytovali Zemanovi cenné služby, ale ČSSD jejich činnost v dlouhodobém výhledu mohla jen uškodit.

Pro Zemana nikdy nebyl důležitý morální aspekt politiky. Jeho heslem byl úspěch za každou cenu". Když v roce 1998 vyhrála ČSSD pod jeho vedením volby, ale nebyla schopna přesvědčit Unii svobody, aby se účastnila koalice spolu s lidovci a ČSSD, Zeman bez problémů využil spolupráce s Václavem Klausem, proti kterému byla do té doby namířena celá jeho politika. Koneckonců i volební úspěch v roce 1998 byl důsledkem silné protiklausovské rétoriky a kritiky privatizace pod Klausovou taktovkou.

Opoziční smlouva pak byla završením cynického přístupu k politice, který Zeman vždy praktikoval. Když už slíbil, že dovede ČSSD do Strakovy akademie předním vchodem, byl ochoten pro splnění toho cíle udělat cokoliv, včetně spolupráce s ODS na účelových změnách ústavy a volebního zákona.

Politická nezranitelnost, kterou opoziční smlouva Zemanovi zaručovala, měla negativní dopady na českou politiku. Celá řada skandálů-kauzou Štiřín počínaje a Českým domem v Moskvě konče-potvrzovala, že se v časech opoziční smlouvy v české politice zakořenil mocenský utilitarismus a cynismus, jehož výsledkem nemohlo být nic jiného, než další růst korupce a politického klientelismu.

O skutečnosti, že Zeman vždy chápal politický úspěch ČSSD jako svůj projekt, svědčí i to, že už na jaře 1998 oznámil prezidentu Václavu Havlovi, že po vyhraných volbách v červnu 1998 by se rád stáhnul do ústranní. Svůj cíl-udělat z ČSSD nejsilnější stranu-splnil, zapsal se do historie, tak jak si předsevzal. Po volbách Zeman skutečně nabídnul premiérské křeslo předsedovi lidovců Josefu Luxovi. Nikdy se asi nedozvíme, do jaké míry se jednalo jen o taktiku, a do jaké míry byl Zeman své předsevzetí odejít s politiky ochoten už tehdy skutečně splnit.

Když ale Zeman v roce 2001 předal post předsedy strany Vladimíru Špidlovi s tím, že z vysoké politiky odejde po skončení svého mandátu předsedy vlády v roce 2002, zdá se, že v té době už pracoval ve své mysli s jiným projektem: svým prezidentstvím. Jenom Zeman sám by mohl prozradit, zda si na post prezidenta dělal zálusk už v době, kdy uzavíral opoziční smlouvu s Václavem Klausem, nicméně vzhledem k jeho aktivitám po odchodu z postu premiéra v roce 2002 se zdá, že přinejmenším od roku 2001, kdy předal předsednictví strany Špidlovi, plánoval, že jednoho dne skončí v postu prezidenta.

Jeho plán se téměř naplnil. Někteří analytici sice už spekulovali, že ve skutečnosti Zeman umožnil nástup vůdcovsky bezbarvého Špidly do čela ČSSD proto, že doufal, že ČSSD prohraje příští volby, Klaus se stane premiérem, a Zeman pak uzavře s Klausem "opozičně-smluvní" dohodu o tom, že on bude vykonávat funkci prezidenta. Nicméně ČSSD pod Špidlovým vedením dokázala vyhrát volby (zejména kvůli Špidlově opozici vůči pokračování opoziční smlouvy) a Zemanova kalkulace dostala trhlinu.

Pokud by byl Špidla ochoten Zemana podpořit, byl by se stal Zeman nepochybně prezidentem. Špidla si ale dobře uvědomoval, že Zeman ve funkci prezidenta by de facto nepřímo řídil dále ČSSD a jeho zvolení proto zablokoval. Skutečnost, že se od svého neúspěšného zvolení Zeman snažil politicky zničit Špidlu i jeho nástupce Grosse-třeba i za cenu zničení ČSSD-svědčí o tom, že politický vzestup ČSSD vždy považoval za svůj osobní politický projekt.

Je také zřejmé, že i ideje používal Zeman vždy naprosto instrumentálně. Během své vlády činil některá rozhodnutí, která bychom jen těžko mohli popsat jako "sociálně-demokratická". Jeho politika byla veskrze pragmatická. V době svých nejtěžších útoků na Špidlu se ovšem bez problémů spojil s levým křídlem ČSSD, které kritizovalo Špidlovy snahy reformovat státní finance jako úlitbu politické pravici.

Zeman zůstane v české politické historii zapsán jako všehoschopný technolog moci, jako vůdce převyšující svou inteligencí a schopnostmi většinu svých kolegů. Nicméně zároveň jako vůdce, který po celou dobu svého působení "hrál" především sám na sebe.

Vladimír Špidla: slabý slušný vůdce

Je zajímavé, že si Zeman vybral právě Vladimíra Špidlu, aby ho nahradil v pozici předsedy strany. Zeman musel instinktivně vědět, že Špidla je jeho pravým opakem: politik, který vyznává principy a věří v politickou stranu, které je členem (a v sociálně demokratickou ideologii). S trochou nadsázky by se dalo říci, že Špidla byl zatím jediným skutečným sociálním demokratem, kterého měla ČSSD od roku 1989 v čele.

Jediné, v čem se Špidla Zemanovi podobal, byla vysoká míra jeho vzdělanosti a inteligence. Jinak ovšem byl Špidla nekomunikativním introvertem během celého svého života a jeho vstup do politiky, v níž jsou dobré komunikační schopnosti předpokladem úspěchu, je do jisté míry záhadou. Špidla nikdy nevstoupil do KSČ a navíc, aby si s komunistickým režimem nezadal, raději pracoval v podřadných zaměstnáních. Nebyl sice součástí disidentské komunity okolo Charty 77, ale byl během období normalizace disidentem svého druhu.

Ve Špidlových vyjádřeních lze často narazit na to, že politickou práci chápal jako poslání. Každá politická funkce měla pro něj určitý obsah, z něhož bylo nutné vycházet, a jemuž bylo nutné podřídit osobní ambice. Což byl přístup přesně opačný, než ten Zemanův. Zatímco pro Špidlu byla politická činnost službou veřejnosti, která byla definována obsahem vykonávané funkce, pro Zemana byla politika vždy především službou sobě.

Základním problémem Vladimíra Špidly byla vždy skutečnost, že svým založením není politickým vůdcem do první linie. Jeho kvality se nejlépe uplatní v pozicích druhého sledu, kde nemusí politicky vést, ale může přitom, třeba i na vysoké exekutivní úrovni, plnit určité zadání. Skutečnost, že se nechal Zemanem "vytáhnout" až do pozice politického vůdce strany, byla jeho zásadním omylem.

ČSSD byla ochotna Špidlu, coby poměrně slabého lídra (který navíc ukazoval nechuť k vnitrostranické práci) tolerovat pouze, dokud ho podporoval Zeman. Až do odchodu Zemana z politiky byl Špidla sice šéfem strany, ale ve skutečnosti jen vykonavatelem Zemanovy politiky.

V okamžiku, kdy Zeman z aktivní politiky odešel, začal mít Špidla politické problémy. Podařilo se mu sice úspěšně vyjednat vznik koaliční vlády na stejném půdorysu, o který neúspěšně usiloval v roce 1998 sám Zeman, ale tím, že ignoroval Zemanovy výzvy, aby se spíše orientoval na menšinovou vládu ČSSD, spustil první ze série vážných sporů se Zemanem.

Už na podzim roku 2002 bylo zřejmé, že si v podobě křehké koaliční vlády a rozhádané ČSSD vzal Špidla větší sousto, než může politicky pozřít. Konec jeho působeni v čele vlády i ČSSD byl de facto odstartován už v okamžiku, kdy se pokusil své narůstající spory se Zemanem vyřešit tím, že úspěšně zablokoval Zemanovo zvolení prezidentem.

Bylo jasné, že něco takového si osobnost Zemanova ražení nenechá líbit, a ve straně vypukl otevřený souboj mezi Špidlovými zastánci a tzv. zemanovci. Ti aktivně sabotovali jakékoliv významnější politické a vládní iniciativy svého stranického předsedy a premiéra. ČSSD byla od března 2003 ve stavu permanentní krize, k níž samozřejmě notně přispěla i skutečnost, že se Špidlovo taktizování při volbě prezidenta zvrtlo v absurdní opak všeho, co si snad mohl přát-zvolení Václava Klause hlavou státu.

Vůdcovsky slabý Špidla byl tak v permanentní defenzivě, k čemuž notně přispíval i fakt, že se příliš nestaral o vnitrostranickou práci a přenechával zde volné pole Stanislavovi Grossovi. Přesto ovšem Špidla dokázal prosadit některé důležité iniciativy--navzdory permanentní krizi jeho vlády, celá řada vládních iniciativ nakonec uspěla.

Špidla především dotáhl úspěšně do konce přístupová jednání s Evropskou unií. Ještě za vlády Miloše Zemana to byl právě on, spolu s místopředsedou vlády pro legislativu Pavlem Rychetským, kdo udělal nejvíce pro splnění nejrůznějších přístupových kritérií a odstranění nedostatků, za které byla Česká republika Unií kritizována.

Stejně jako Špidla vystupoval vždy jako přesvědčený Evropan, vystupoval i jako politik, kterému leží na srdci postupné očištění české politiky od korupčního chování. I v tomto směru se odlišoval od hlavního proudu české politiky a od mnoha svých spolustraníků. Jím deklarovaný boj proti korupci a klientelismu jistě budil mezi mnoha českými politiky nevoli.

Špidla byl vždy přesvědčeným sociálním demokratem. Byl sice opakovaně kritizován za to, že je socialistou starého střihu, který preferuje tradiční sociální stát, ale ukázalo se, že je schopen své názory modifikovat a učit se od kolegů na Západě. Když v roce 2003 navštívil konferenci sociálních demokratů organizovanou ve Velké Británii britským premiérem Tony Blairem, vrátil se zcela evidentně s tím, že i u nás nastal čas reformovat sociální stát.

Stejně byl ochoten modifikovat své názory ve světle maastrichtských kritérií, které Česká republika museí splnit před přijetím společné evropské měny. Jeho vláda připravila balík reformních opatření namířených na postupné plnění těchto kritérií. Ačkoliv byl Špidla pod palbou pravicových médií a opozice za to, že jeho reformy jsou nedostatečné, byl nakonec ve svých snahách začít se chovat odpovědně v oblasti státních financí mnohem důslednější než Miloš Zeman.

Špidla byl vždy zastáncem dlouhodobých koncepcí. Věřil, že se jeho politika začne zúročovat ke konci volebního období, a že pokles preferencí sociální demokracie je jen přechodným jevem. Naneštěstí Špidlovy špatné komunikační schopnosti zapříčinily, že se mu nedařilo vysvětlovat své záměry nejen občanům, ale dokonce i funkcionářům své strany.

Nechápal také, že preference ČSSD neklesaly proto, že občané byli dočasně nespokojeni s dopady reforem, ale především proto, že nebyl schopen udržet pořádek ve své vlastní straně. ČSSD působila během jeho předsednictví stále více jako vnitřně neuspořádaný spolek bez společné vize a agendy.

Ačkoliv výrazný neúspěch strany ve volbách do Evropského parlamentu byl oficiálním důvodem k odstranění Špidly z čela strany i vlády, ve skutečnosti tento neúspěch byl dílem zejména rebelů uvnitř strany, kteří pomohli vytvořit obraz spory zmítané strany. Je pravděpodobné, že kdyby se strana za Špidlou semkla a aktivně pomáhala vysvětlovat jeho jinak vcelku rozumnou politiku, vypadaly by jinak i volební výsledky. Na vině byl ovšem samozřejmě i Špidla, protože nikdy nedokázal dělat silovou politiku, která by-třeba i s pomocí zastrašování vnitropolitických oponentů-nastolila ve straně pořádek. V tom se zásadně lišil od svého předchůdce Zemana.

V politické historii zůstane Špidla zapsán jako slušný ale slabý politik, který nicméně stál v čele země v okamžiku jednoho z jejích největších historických úspěchů-vstupu do EU. O tento vstup se Špidla zásadně zasloužil. Jeho další zásluhou byla snaha-jakkoliv nakonec neúspěšná-vnést do české politiky principy slušnosti a věcné dělnosti. Možná i proto musel ovšem nakonec padnout.

Stanislav Gross: politický produkt 90. let

Stanislav Gross, který nahradil Špidlu včele vlády i ČSSD, byl po mnoho let zlatým dítětem české politiky. Suverénně vedl v žebříčcích popularity, navzdory tomu, že nikdy neukázal, že má nějaké vlastní ideje a politickou agendu.

Zatímco Zeman byl technologem moci, přece jenom se původně profiloval jako středový či levicový liberál a později byl autorem poměrně ucelené kritiky reformních snah Václava Klause. Reprezentoval tedy jistý politický étos. Špidla byl politickým ideologem, přesvědčeným sociálním demokratem. Gross vyrostl v české politice 90. let jako "muž bez vlastností" a idejí.

V cynickém prostředí české politiky 90. let., v němž političtí předáci zcela abdikovali na morální principy (nejprve prchali před právníky, později se spojili s politickými oponenty prostřednictvím nemravné opoziční smlouvy o dělení moci), Gross do sebe nasál především vše, co souvisí s technologií moci.

Ačkoliv mlád (v době pádu komunistického režimu mu bylo teprve 20 let), Gross dokázal využít svých výborných komunikačních schopností, jakož i schopností tvořit politické aliance, k rychlému postupu vzhůru uvnitř ČSSD. Byl nejprve čtyři roky předsedou Mladých sociálních demokratů (1990-94) a již během svého působení v této funkci byl zvolen poslancem.

Jeho schopnosti neunikly Zemanovi, protože v roce 1995 byl Gross zvolen předsedou poslaneckého klubu ČSSD a tuto funkci vykonával až do roku 2000. Od roku 1998 do roku 2000-tedy po nástupu Zemana do premiérské funkce-byl místopředsedou Poslanecké sněmovny. V roce 2000 si ovšem Zeman uvědomil, že mu ambiciózní Gross poněkud přerůstá přes hlavu---částečně i proto, že si nemusí "špinit ruce" v exekutivní funkci. Gross se tak stal v roce 2000 na žádost Zemana ministrem vnitra.

Ani převzetí tohoto komplikovaného resortu-navíc v roce, kdy se v Praze konalo zasedání Světové banky, během kterého došlo k velkým demonstracím a pouličnímu násilí-Grossovi neuškodilo. Ačkoliv se obecně předpokládalo, že Zeman jmenoval Grosse to funkce ministra vnitra před zasedáním SB právě s úmyslem ho politicky oslabit, nepodařilo se mu to.

Gross se opakovaně ukazoval jako mistr úspěšné komunikace, která mu pomohla u veřejnosti překonat nejrůznější problémy, kterým jeho resort čelil. Po celou dobu svého působení ve funkci ministra vnitra (kterou znovu převzal ve Špidlově vládě v roce 2002) zůstával nejpopulárnějším českým politikem.

Ačkoliv se pravidelně objevovala obvinění na Grossovu adresu, že je na ministerstvu obklopen bývalými vysoce postavenými policisty z dob normalizace, že se vměšuje do některých privatizačních projektů, prosazuje svoje lidi do vysokých pozic v polostátních podnicích, nic z toho mu v době působení na ministerstvu vnitra politicky neuškodilo.

Když se ve sporu Špidly se Zemanem po prezidentských volbách postavil pevně na stranu Špidly, zdálo se, že má i určité principy. V každém případě jeho podpora pomohla Špidlovi odrazit nápor zemanovců ve straně a politicky přežít.

Špidlovy vztahy s Grossem ovšem nebyly nikdy vřelé. Špidla podle různých zpráv věděl, že se Gross pouští do některých aktivit, které Špidla neschvaloval, zároveň si byl ovšem vědom toho, že Grossova báze ve straně je mnohem silnější než jeho vlastní, a že si nemůže z Grosse udělat protivníka.

Gross nebyl nadšen představou, že by měl po pádu Špidly převzít vedení strany i vlády v situaci, kdy existovaly jen malé šance, že se podaří obraz strany rychle vylepšit. Drtivé prohry ČSSD v krajských a senátních volbách jeho obavy potvrdily.

Volební kampaň ČSSD, založená na billboardech s Grossem (se sloganem "Myslím to upřímně") velmi dobře ukázala, že Gross je v podstatě politikem bez idejí, který spoléhá na mediální manipulaci a PR. Grossova reakce na neúspěch této kampaně ovšem též ukázala, že je schopen vyvodit ze svých neúspěchů důsledky a učit se. Již několik týdnů po neúspěšných volbách si začal, ve spolupráci s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou, osvojovat program modernizace strany, který měl stranu opticky posunout více k politickému středu.

Gross několikrát v minulosti vyjádřil obdiv k britskému premiérovi Tony Blairovi a jeho "třetí cestě". Ačkoliv vehementně popíral, že by chtěl "třetí cestu" zavádět v České republice, některá jeho vyjádření se jasně nesla ve stylu obhájců třetí cesty. Gross například opakovaně tvrdil, že levice a pravice jsou do značné míry překonané nálepky, a že je třeba dělat pragmatickou politiku pro lidi.

Bylo také zřejmé, že Gross je mnohem flexibilnější, než byl Špidla, pokud jde o výběr případných koaličních partnerů. Jako premiér sice vytvořil staronovou koalici, ale nijak se netajil tím, že si "umí představit" i jiné varianty. Programově v mnohém navázal na cíle Špidlovy vlády, ale neváhal je účelově přizpůsobovat potřebám. Před podzimními volbami v roce 2004 nejprve udělal celou řadu populistických kroků (například slíbil nejrůznější finanční přídavky rodinám), aby po prohraných volbách pružně usoudil, že společenské volání po skutečných reformách je nutné vyslyšet, a že je na pořadu dne zcizení části programu opozičních občanských demokratů.

Grossova snaha posunout ČSSD směrem k politickému středu, modernizovat jí, a zároveň jí sjednotit s pomocí silného vůdcovství paradoxně mohla uspět. Gross si během let zcela evidentně vytvořil celou řadu politických nástrojů (a možná i prostředků k nátlaku), které mu umožnily poměrně rychle nastolit v rozhádané straně pořádek. Zároveň bylo jasné, že směřuje k tomu, aby do čela strany prosadil své lidi a stranu přetvořil k obrazu svému.

Jenomže jeho cynický přístup k politice-jímž se podobá mnohem více Zemanovi než Špidlovi-nakonec byl důvodem jeho vážných potíží. Skandály, které ho začaly obklopovat na začátku roku 2005 byly jen logickým vyústěním politiky zbavené morální dimenze-politiky zaměřené utilitárně na osobní prospěch.

Gross zcela evidentně strávil příliš mnoho let v pozici hýčkaného politického dítěte ČSSD a české politiky obecně. Naučil se ovládat zákulisní intriky, a časem, jak se zdá, dokonce ztratil i jistý potřebný pud sebezáchovy, neboť byl zřejmě přesvědčen o své politické nezranitelnosti. Tato minulost ho nakonec dohonila. Naneštěstí také výrazně poškodila celý sociálně demokratický projekt v České republice.

Kapitola v knize "Bludné cesty sociální demokracie", Prostor, Praha 2005