Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2009 Na obranu Ondřeje Lišky

Na obranu Ondřeje Lišky

Předseda Strany zelených Ondřej Liška prohlásil, že by měl být prezident Václav Klaus ve světle své poslední obstrukce ve věci Lisabonské smlouvy odvolán z funkce. V reakci na Klausův požadavek, aby před jeho možnou ratifikací Lisabonské smlouvy byl ke smlouvě připojen dodatek, který zbavuje Českou republiku povinnosti respektovat Evropskou listinu práv, což nás má prý uchránit před možnými žalobami u evropských soudů ze strany sudetských Němců, Liška mimo jiné řekl: "Nastala extrémní situace, kdy je potřeba uvažovat o odvolatelnosti prezidenta republiky.“

Vzápětí se na něj snesla kritika politických matadorů. Miroslav Kalousek z TOP 09 označil Lišku za politického adolescenta. Petr Gandalovič z ODS uvážlivě prohlásil cosi o potřebě politického profesionalismu, čímž měl zřejmě na mysli chování podobné tomu, které ODS uplatnila, když tohoto prezidenta pomohla zvolit. Zděnek Škromach z ČSSD řekl, že Liškův požadavek je prý naprosto nepřiměřená reakce, která zavání až extremismem. Obecně se soudí, že Liška přestřelil.

Ve skutečnosti předseda zelených jako jediný český politik zatím řekl v reakci na ústavně nepřípustné počínání prezidenta země to, co mělo zaznít i z úst politiků velkých stran. Díky mu za to.

Všichni ti uvážliví politici, kteří se ke Klausovu pošlapávání ústavy a mezinárodních dohod staví prý „dospěle“, „profesionálně“, nebo „neextrémně“ si nevidí na špičku nosu. Nevidí to, co vidí celá Evropa: Klaus obchází vůli české vlády, českého parlamentu, jakož už i jedno rozhodnutí ústavního soudu. Liška ostatně prezidentovo chování brilantně zanalyzoval ve svém příspěvku na Aktuálně.cz

Jeho analýza je zcela dostačující. Lze k ní dodat jen to, že se „uvážliví“ politici velkých stran dostávají do situace, kdy bez nějaké rozhodné akce budou prezidentovi, který ohrožuje naše mezinárodní postavění, dělat jen trapnou stafáž.

Pokud vláda a hlavní politické strany posvětí Klausův požadavek s tím, že by mohl být schválen Radou Evropy a připojen například k přístupové smlouvě s Chorvatskem (a Klaus nakonec smlouvu za tuto cenu podepíše), bude to sice svého druhu úspěch, ale zároveň tak politici obyvatelům sdělí, že u nás zdegenerovalo dodržování ústavy tímto prezidentem do situace, kdy si hlava státu může dovolit zcela ignorovat ostatní ústavní instituce, které by měl v právním státě respektovat.

Nejvíc by si měl přitom bouchnout do stolu předseda ODS Mirek Topolánek. Klaus z něj dělá úplného „pitomce“, protože ho nejprve nechal vyjednat Lisabonskou smlouvu, kterou sám Topolánek nijak nadšeně nevítal, pak ho bez nějakých specifických požadavků (podobných těm, které vznáší teď) nechal smlouvu za Českou republiku podepsat, načež bez nároku na konkrétní dodatek nechal doběhnout do konce i schválení smlouvy ústavními většinami v obou komorách parlamentu. Za to všechno politicky ručil právě Topolánek, který se nyní dostal tak daleko, že spojuje s s Lisabonem svojí politickou budoucnost.

Když mu nyní prezident zcela neústavním způsobem (bez předchozí konzultace s vládou a po proběhnutí celého schvalovacího procesu u nás i v šestadvaceti zemích EU) hodí de facto smlouvu na hlavu s tím, že jí možná podepíše, když se vyhoví jeho požadavku, který podle prezidenta Topolánek a jeho vláda evidentně neošetřili (což není mimochodem pravda), měl by chlap s gulama ukázat, že není jen politickým paňácou, jehož prezident může libovolně okopávat.

Topolánek by se také měl pokusit složit reparát za to, že právě on nejvíce prosadil znovu zvolení Klause prezidentem. A to dokonce přesto, že už v té době byla známa například skutečnost, že prezident proti vůli parlamentu odmítá podepsat některé mezinárodní smlouvy (například Evropskou sociální chartu).

Přinejmenším by ale měli lídři velkých stran nechat Lišku na pokoji. Jako jediný předseda nějaké parlamentní strany k nám nepromlouvá z pozic „uvážlivého realismu“, nemluví o údajné potřebě právních analýz, ale jako politik--politicky--pojmenoval věci, tak jak jsou. Kdyby měly ostatní politické strany v této věci stejnou odvahu jako zelení, byla by prezidentova obstrukce (a s ní stále neudržitelnější mezinárodní postavení naší země) vyřešena velmi rychle.

Jestli totiž něčemu lidé, jako je Klaus, rozumí, je to projev politické síly v reakci na jejich zbabělé chování (například schovávání osobní nechuti podepsat mezinárodní smlouvu za jakési nesmyslné a v daném okamžiku opožděné požadavky ohledně sudetských Němců).

Náš současný problém s Lisabonskou smlouvou by byl nejspíš vyřešen velmi rychle už v okamžiku, kdy by se představitelé největších stran sešli za zavřenými dveřmi a prohlásili, že se dohodli na společném postupu proti prezidentovi. Klaus, který miluje svoje funkce, by rychle ustoupil.

Ať tak či onak, Liškův postoj je chytrý i z hlediska partajní politiky a může zeleným vrátit některé ztracené voliče. Klaus má sice v průzkumech podporu nadpoloviční většiny společnosti, ale to se nezbytně netýká Lisabonské smlouvy. Platí bonmot, že nejpopulárnějším politikem je v České republice vždy Úřad prezidenta.

Tak jak se bude situace ve světle jeho obstrukcí dále mezinárodně „zahušťovat“, bude sílit přání veřejnosti, ať s tím politici něco udělají. Ti se—kromě zelených—zatím v této věci jeví, jako kdyby je postihla úplná politická paralýza. Jisté je, že existuje už poměrně silná, a dále sílící skupina, voličů, kteří jsou z chování prezidenta naprosto znechuceni. Zelení jsou v tuto chvíli zatím jejich jediným mluvčím.