Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 1997 Právní stát: Teorie praxe

Právní stát: Teorie praxe

Princip právního státu je jedním ze základních pilířů západní teorie státu a práva. V praxi se jedná o základní pilíř stabilního demokratického systému.

Princip právního státu se jako teoretický pojem rozvinul zejména v Anglii v osmnáctém a devatenáctém století. Samotná doktrína právního státu byla pravděpodobně nejprecizněji formulována britským ústavním teoretikem Albertem V. Diceyem. Ten argumentoval, že právní stát se musí opírat o tři základní principy.

Za prvé, nikdo nesmí být trestán, a majetková práva, jakož i osobní integrita nikoho nesmí být porušována, pokud taková osoba neporušila zákon. Za druhé, nikdo nestojí nad zákonem--každý je subjektem práva. Za třetí, vláda lidu musí být založena na vládě zákona.

Především poslední princip byl velmi důležitý pro rozvoj teorie právního státu (Rechtsstaat, état de troit). Ta říká, že stát musí definován skrze právo. Jinými slovy: stát nejen garantuje, aby právo bylo aplikováno na každého člena společnosti stejně, ale musí sám být podřízen právu.

Je tedy zřejmé, že hlavním cílem teorie právního státu bylo definovat správný vztah mezi jedincem a státem. Tento vztah má být v demokratické společnosti založen na zdánlivě jednoduchém principu:

Občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco státní m institucím je zakázáno vše, co jim právem není výslovně dovoleno nebo co jim není výslovně přikázáno.

Tento princip je právním výrazem širšího politického principu, podle něhož vše, co není zakázano zákonem, je dovoleno. Občan si musí být jist, že s ním bude vždy zacházeno v souladu s právem. Stát se též vždy musí řídit právem. Jinými slovy: aktivity všech státních institucí musí mít právní základ. Každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním vztahem.

V moderní teorii právního státu je též důležité, aby takový vztah existoval v demokratickém prostředí. Je též důležité, aby všechny právní normy, které se aplikují na stát i na jednotlivce, byly "dobré a spravedlivé." Jinými slovy: to, že se stát a jedinci řídí právem, je stejně důležité, jako to, jakým právem se řídí.

Charakter zákonů té které země--to jest, zdali jsou takové zákony spravedlivé a humánní--pak nemůže být posuzován odděleně od toho, jaký je politický systém té, které země. Z tohoto důvodu teoretici právního státu tvrdí, že existence skutečného právního státu odvisí též od dalších principů, jako například principu suverenity lidu, principu dělby moci, charakteru zákonů, které zavazují státní instituce, a nezávislost soudní moci.

Princip suverenity lidu

Tento princip je založen na přesvědčení, že v právním státu je občan nadřazen státu, nikoliv naopak.

V praxi to znamená, že politický systém státu musí nejen respektovat politickou vůli většiny, ale musí zároveň zabezpečit, aby byla chráněna práva menšin.

Česká republika ústavní zákony, které rámcově zabezpečují základní lidská práva a teoreticky chrání menšiny proti tyranii většiny. V praxi je ale tento princip ne vždy dodržován. Stačí připomenout situaci Romů, která je předmětem opakované kritiky ze strany mezinárodních institucí. V této souvislosti je též záhodno si připomenout opakovaně kritizovaný zákon o občanství.

V cestě využívání základních lidských práv též často stojí přebujelá byrokracie. Ta často ztěžuje výkon takových práv nesmyslnými obstrukcemi. Ačkoliv ústava požaduje, aby byl ustaven nejvyšší správní soud, jakožto nejvyšší instance pro vyřizování stížností na přehmaty ve správním řízení, soud zatím ustaven nebyl. Parlament též odmítl, zřídit instituci ombudsmana, která by se zabývala porušováním lidských práv občanů.

Je tedy možné argumentovat, že v České republice zatím poměrně často selhávají některé z těch základních principů právního státu, které patří pod širší princip suverenity lidu--jedincova práva jsou ne vždy nadřazena právům státu; a většina ne vždy respektuje a chrání práva menšin. Česká republika je jednou z posledních východoevropských zemí, která zatím neratifikovala konvenci o právech menšin. Byla za to kritizována Radou Evropy.

Princip oddělení mocí

Tento princip znamená, že výkonná, zákonodárná, a soudní moc jsou nejen odděleny, ale vzájemně se kontrolují. Je možné argumentovat, že v České republice bylo toto oddělení formálně uskutečněno. Ustanovení horní komory parlamentu přidalo do ústavního systému další důležitou pojistku. V nitru moci zákonodárné tak nyní existují dvě instituce, z nichž jedna existuje jako pojistka vůči druhé.

Problémy zatím existují především v rámci moci soudní. České soudnictví bylo nedávno otevřeně kritizováno v posudku Evropské unie jako nepružné. Navíc uvnitř systému soudní moci existují nesrovnalosti. Některá rozhodnutí ústavního soudu například nejsou respektována běžnými soudy. Soudci ústavního soudu nedávno vyjádřili přesvědčení, že ústavní soud není dostatečně respektován.

Princip omezené vlády

Snaha chod společnosti příliš regulovat zákony a nařízeními je též často viděna jako narušení právního státu. Občan by měl být ušetřen přílišného zasahování státu--prostřednictvím práva--do jeho soukromí. Přílišná právní regulace může snadno vyústit do pocitu nejistoty a bezmoci.

Je zřejmé, že v České republice na jedné straně ještě stále chybí například zákony, které by jasně stanovily pravidla hry v určitých oblastech, ale zároveň zde existuje těžko prostupná džungle zákonů, dodatků, nařízení a výnosů--mnoho pocházející ještě z dob komunismu--v nichž se není snadné vyznat. Racionalizace právního systému tak nespočívá nezbytně pouze v přijímání chybějících norem, ale i ve zprůhlednění a zeštíhlení systému současného.

Stát vázaný právem

Jak už bylo zmíněno, jedním z nejdůležitějších kritérií právního státu je, zdali je stát sám vázán právem. Moderní stát by měl být vázán čtyřmi faktory: ústavou, běžnými zákony, mezinárodním právem, a obecnými demokratickými principy.

Česká republika přijala svou ústavu ještě před rozpadem Československa. Přesto zatím zůstávají některá ustanovení Ústavy nenaplněna. Jako již bylo zmíněno, neexistuje zatím nejvyšší správní soud. A země zatím nebyla podrozdělena do vyšších samosprávných celků. Trvalo též téměř čtyři roky, než byl ustaven Senát.

Systém zákonů je--jak už bylo naznačeno--značně neprůhledný. Orientovat se v něm není vždy snadné nejen pro občana ale i pro státní instituce. Navíc neprůhlednost systému zákonů dává příležitost byrokracii k občasnému svévolnému výkladu práva.

Česká republika přijala velké množství mezinárodní smluv a konvencí, ale mnohé zatím též nepřijala. Jak již bylo zmíněno, Rada Evropy je do určité míry zneklidněna pomalým tempem přijímání důležitých mezinárodních konvencí Českou republikou.

Pojem "obecné demokratické principy" je v teorii právního státu chápán jako ty principy, které nejsou výslovně vyjádřeny právem, ale přesto jsou důležité pro to, aby občané měli dostatečnou právní jistotu. Například: občan by si měl být dostatečně jist, že nebude bezdůvodně zbaven svých práv a že stát vždy chce, aby zvítězilo právo.

Stát by měl též při trestání těch, kteří porušují právo, být uměřený. Lidská práva by měla být omezena pouze ve výjimečných případech, které musí být upraveny zvláštními zákony.

Je jasné, že "obecné demokratické principy" se odvozují nejenom od demokratického charakteru státu ale též od stability demokratických institucí. Z tohoto důvodu, právní stát obvykle lépe funguje ve společnostech, které mají dlouhé demokratické tradice nežli v nově-vytvořených demokratických státech.

Důležitým faktorem při zvažovaní stability demokratických institucí je úroveň podpory občanů pro demokratické zřízení. V České republice politický vývoj v posledním roce, jakož i neschopnost státních institucí postihovat množící se případy korupce a další hospodářské kriminality, vážně narušily důvěru občanů v samotný demokratický systém. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že stále více občanů se domnívá, že minulý režim byl lepší. Důvěra v demokratických systém a jeho schopnost řešit problémy je poměrně nízká. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění není nutné přeceňovat, jedná se o poměrně závažný problém.

PRÁVNÍ STÁT A REFORMY

Jednou z příčin našich současných potíží byl--jak se dnes všeobecně uznává--nedostatek úsilí zasadit ekonomické reformy do potřebného právního rámce. Budování právního státu bylo po roce 1992 do jisté míry odsunuto na druhou kolej. Někteří dnešní kritici vlády , kteří se kdysi podíleli na formulování reforem, dokonce tvrdí, že toto odsunutí práva bylo programové. Mluvilo se o "útěku před právníky."

Ať už byly motivy strůjců naší reformy jakékoliv, nedostatečně vybudovaný právní systém, je ve vzrůstající míře jedním ze základních důvodů nespokojenosti občanů se samotným demokratickým systémem. Občanům demokratického státu nestačí pouze vědomí, že jejich životní úroveň roste o tolik či tolik procent. Jejich důvěru v demokratický systém dokonce nemusí ihned podlomit ani to, že jejich životní úroveň stagnuje nebo klesá. Potřebují mít jistotu, že se mohou dovolat svých práv a že ti, kteří právo porušují, budou voláni k odpovědnosti a potrestáni.

Ve volbách v roce 1992 zvítězila technokratická koncepce reformy okleštěná o mnohé prvky, které se první porevoluční vláda snažila prosazovat. Ústava přijatá na konci roku 1992 byla spíchnuta rychlou jehlou a navíc trvalo několik let, nežli se politici rozhodli realizovat některá její ustanovení . Téměř čtyři roky jsme byli svědky toho, jak politici nejrůznějších přesvědčení zpochybňovali nutnost vytvoření Senátu, jehož existence byla též zakotvena v ústavě. Senát sice dnes máme, ale v myslích občanů se díky neustálému zpochybňování ústavy politiky zakořenila jistá neúcta k základnímu zákonu jako takovému. Tato neúcta pak byla posilována celou řadou dalších pochybení vedoucích politiků.

Trvalo například několik let, nežli byl přijat zákon střetů zájmů. Ten, který nakonec přijat byl, je do značné míry bezzubý. Z úst některých politiků jsme si mohli vyslechnout, že nemá smysl rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi. Pokusy zavést do ústavního systému ombudsmana byly torpédovány s tím, že nepotřebujeme další instituce chránící lidská práva. Vláda tak prý může lépe činit sama. Bující byrokracii jsme se rozhodli čelit vybudováním jakéhosi podministerstva pro boj s byrokracií. Dodnes chybí zákon o nezávislé státní službě, který by jasně definoval práva a povinnosti státních úředníků a jejich postupová kritéria. Výsledkem je, že máme státní správu nejen přebujelou ale i zpolitizovanou.

Nemenším problémem byla liknavost zavést účinnou právní regulaci kapitálových trhů a účinně postihovat majetkové podvody. Převážil názor, že trh si sám vytvoří pravidla. Zdá se, že někteří politici ne zcela docenili, že při našich historických tradicích pozitivního práva, není možné spoléhat na nepsané etické normy, které hrají velkou roli v anglosasském světě. Pro českého občana, stejně jako například Němce, je dovoleno vše, co není právem zakázáno. Děravé právo znamenalo--a ještě stále znamená--vytvoření celé jedné sociální skupiny, která si založila svou existenci na využívání špatného právního rámce.

Je pravda--jak často zdůrazňuje prezident Havel--že právo nemůže existovat ve vakuu. Že musí vyrůstat z přirozeného morálního podhoubí. Toto morální podhoubí ale bylo po čtyřiceti letech komunismu vážně narušeno. Právě jasné a účinné právo mohlo přispět ke znovuvytvoření i jistých nepsaných pravidel hry--k vytvoření jisté atmosféry slušnosti. Obecná atmosféra neúcty k právu ale naopak do jisté míry smazala hranice mezi tím, co je ještě legální a co už ne. Ovlivnila též donucovací orgány a organy justice. Proč by měl jít se svou kůží na trh soudce, když vidí, že politická sféra má na dodržování platného práva a na jeho zlepšování jenom deklarativní zájem?

Americký filozof práva a soudce Felix Frankfurter kdysi napsal: "Ačkoliv je právo křehké, a ačkoliv je omezené coby institucionalizované médium rozumu, je to vše, co stojí mezi námi a tyranií nekontrolované vůle a krutostí ničím neomezovaných a nedisciplinovaných pocitů." V konceptu právního státu je tím nejdůležitějším jasná definice vztahů mezi jednotlivcem a státem. V demokratické společnosti je každý jednotlivec nejen vázán právem, ale musí si být též jist, že s ním vždy bude jednáno na základě práva. A že též i stát je vázán právem. Pokud občané nemají důvěru ve schopnost státu chránit jejich práva a účinně trestat porušování práva, pak je celý koncept právního v nebezpečí zhroucení.

A to je do jisté míry to, co se stalo v naší zemi. Jestliže se zemí beztrestně promenádují podvodníci, kteří připravili banky a investiční fondy o miliardy korun, je právní stát zpochybněn. A nebo, pokud stát dokonce ani nemůže dokázat, že se v rámci děravého práva o podvodníky jedná, je právní stát též zpochybněn. Jestliže politici již pět let ignorují ústavu, je právní stát do jisté míry iluzorní. Jestliže se důsledně netrestají rasistické útoky, je právní stát podemílán. Jestliže se musí mnohé zákony novelizovat krátce po té, co byly přijaty, neboť jsou špatné, klesá důvěra v právní stát. A dalo by se pokračovat. K čemu tento výčet příkladů směřuje, je cosi závažnějšího: tam, kde panuje pocit bezmocnosti dovolat se práva, nebo pocit, že právo nefunguje, je vždy ohrožena samotná legitimita demokratické společnosti.

Sdružení Lípa - 13. 9. 1997