Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 1998 Souvislosti domácí a zahraniční politiky ve světle našeho členství v EU a NATO

Souvislosti domácí a zahraniční politiky ve světle našeho členství v EU a NATO

(psáno pro symposium pořádané Ústavem pro mezinárodní vztahy 11. 5. 1998)

Nyní již téměř jisté členství České republiky v NATO, stejně jako oficiální zahájení procesu, který má za několik let vyústit do členství České republiky v Evropské unii (EU), zásadním způsobem změní vztah mezi zahraniční a domácí politikou. Zatímco až do nedávna byla tato dvě témata především tématy zahraničně-politickými, stávají se nyní především tématy domácími. Na ně pak navazuje, a od nich se odvozuje, celá řada podtémat a problémů, které česká politika musí začít internalizovat.

Tento posun výrazným způsobem ovlivní způsob, jakým myslíme o zahraniční a domácí politice. V mnoha oblastech prostě nebude domácí a zahraniční politiku možné tak jednoznačně oddělovat, jako tomu bylo dosud. To pak bude mít vliv na fungování jak domácí, tak zahraniční politiky.

Co bylo

Česká domácí politická scéna zatím žila do značné míry odtržena od politiky zahraniční. Politické konflikty mezi politickými stranami se často odehrávaly na pozadí témat, kterým chyběl širší mezinárodní kontext. Po právu se občas hovoří o české sebestřednosti a provincialismu. Lze argumentovat, že díky zahleděnosti domácí politické scény do sebe samé, bylo odtržení domácí a zahraniční politiky v České republice mnohem větší než například v Polsku či Maďarsku.

Tento jev měl několik dopadů. Například velká témata, jako bylo právě členství v NATO či EU, zůstávala po dlouhou dobu téměř výlučně tématy zahraniční politiky. Doma se o těchto tématech dlouho nevedla téměř žádná politická diskuse. Neexistoval též téměř žádný nadstranický konsensus, pokud šlo o přístup k těmto tématům. Jinými slovy: politické strany nadřazovaly své partikulární zájmy obecným zájmům státu. Neexistovala, a ještě stále neexistuje, obecně sdílená definice národních zájmů.

Výsledkem odtržení domácí a zahraniční politiky též bylo, že v domácí diskusi byla důležitá zahraničně-politická témata neustále pokřivována úzkoprsými politickými zájmy politických stran, které se často snažily zneužívat z kontextu vytržené aspekty širších (a často komplexních) zahraničně-politických otázek k demagogické argumentaci ve svůj prospěch. Stačí si připomenout debatu o česko-německém smíření.

Navzdory odtržení zahraniční politiky od domácí (pokud jde o formulaci a fungování každé z nich) ale politika domácí politiku zahraniční též nepřímo ovlivňovala--a to spíše negativně. Několikaleté zúžení domácí vládní politiky na technokraticko-ekonomické parametry, zúžilo i ambice politiky zahraniční a ochudilo ji o některé dimenze, které například zahraniční politika polská a maďarská měly. Ideologie české úspěšnosti a výjimečnosti, vyrůstající z provinciální sebestřednosti a nedostatku pokory, měla za následek, že v mnoha ohledech česká zahraniční politika prodávala "úspěchy", které, jak se později ukázalo, byly spíše jen domnělé. Pád českého zázraku pak poškodil i českou zahraniční politiku, neboť ji znevěrohodnil. Mnozí zahraniční politici i investoři se prostě cítili, a ještě stále cítí, do určité míry podvedeni.

Tato skutečnost má některé nepříjemné důsledky. Z miláčka Západu se stal problémový student, na kterého je si třeba dávat pozor a kterému není radno vše věřit. Česká zahraniční politika se tak dostala do vyjednávacích pozic, které jsou těžší než pozice maďarské a polské.

Co nás čeká

Přibližování k NATO a EU bude mít pro českou domácí politiku řadu důsledků. Především se česká domácí politika nebude moci skrývat za někdy poněkud nepravdivým vývěsním štítem zahraniční politiky, tak jako tomu bylo dosud. Jak NATO tak EU budou stále více přítomny právě na naší domácí politické scéně v mnoha podobách.

České politické strany budou například nuceny formulovat své programy stále více tak, aby odrážely naše závazky vůči oběma organizacím. Zejména EU, ale do určité míry i NATO, budou intenzivně "rentgenovat" nejen naši domácí politickou situaci ale i konkrétní zákonná a vládní opatření, jakož i celou legislativu. Přítomnost těchto mechanismů do značné míry omezí manévrovací pole zahraniční politiky, pokud jde o interpretaci domácí politiky.

Výkon "zahraniční" politiky se mnohem více posune od ministerstva zahraničí do ostatních ministerstev a státních orgánů, neboť většina z nich bude odpovídat za plnění kritérií EU ve specifických oblastech. Právě v tomto kontextu bude nutné nově promyslet vzájemnou spolupráci a koordinaci úkolů mezi různými orgány státní správy. V minulosti koordinace často vázla především proto, že v rámci koaličních úmluv byla jednotlivá ministerstva téměř stranickými lény.

Vzrůstající provázanost domácí a zahraniční politiky--alespoň pokud jde o vztahy s EU a NATO--si vynutí nejen mnohem lepší koordinaci ale i jiný způsob myšlení. Jde o to, aby se o politice myslelo globálněji, aby zahraniční a domácí politika představovaly celek. Pomoci by mohlo například zřízení jakéhosi vrcholného, skutečně funkčního, koordinačního orgánu nejvyšších ústavních činitelů, stejně jako zvýšení pravomocí hlavního vyjednavače vůči ostatním orgánům státní správy. Četná rozhodnutí EU se budou stále častěji stávat přímo našimi domácími úkoly. A naopak, naše domácí rozhodnutí--na nejrůznějších úrovních politiky a státní správy--bude stále těžší činit mimo kontext našeho přibližujícího se členství v EU.

Je tedy nutné usilovat o širší konsensus všech demokratických stran alespoň v těch oblastech, které se zásadně vztahují k našemu členství v EU a NATO. Možnost takového konsensu není vyloučena, pokud si politické strany uvědomí, že za clonou jejich rozdílných politických rétorik se skrývá politické, hospodářské, bezpečnostní a sociální hřiště narýsované dosti přesně právě EU a NATO. Parametry tohoto hřiště by se měly stát i základními parametry domácí politické diskuse.

Symposium pořádané Ústavem pro mezinárodní vztahy, Praha - 11. 5. 1998