Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 1999 Debata o české politice

Debata o české politice

Je mi ctí, že mohu vystoupit na tomto shromáždění. Nepřipravil jsem si psaný projev, takže budu částečně i reagovat na to, co řekl doc. Fiala. Snad bych mohl začít tím, čím on končil; myslím, že by bylo velmi špatné, kdyby všichni intelektuálové v této zemi podepsali Impuls ´99 - každopádně by to k ničemu nepřispělo. Impuls ´99 podepsali prostě ti lidé, kteří mají určitý pohled na svět, který vyjádřili v úvodním prohlášení, a já zcela chápu, že tento pohled na svět nemusí být něčím, co všichni ostatní intelektuálové - a celá občanská společnost - schvalují. Není to nějaký pokus vměstnat pod jednu hlavičku všechny intelektuály nebo všechny občany v této zemi.

Témata tohoto semináře jsou vlastně dvě, obě se objevila na pozvánce, tzn. zablokovanost demokracie a standardnost demokracie. Jsou to velmi široké pojmy, a když jsem přemýšlel o tématu zablokovanosti demokracie, tak jsem do určité míry polemizoval s tímto termínem v onom pojetí, ve kterém ho začal používat zde přítomný Bohumil Pečinka, tzn. jakási zablokovanost onoho systému, tak jak se u nás vytvořil, neschopnost tvořit většinové vlády, nemožnost pohnout se kupředu díky neustálé paralýze. Na to, jak tuto situaci odblokovat, existuje samozřejmě celá řada názorů, a já si nemyslím, že by většina z nich byla nedemokratická jen proto, že se na tu situaci dívá určitým specifickým pohledem. Já bych řekl, že zablokovanost demokracie u nás neexistuje ze systémových důvodů, jak se často tvrdí (a zde bych právě polemizoval s Bohumilem Pečinkou), myslím si, že zde zablokovanost existuje především proto, že politické strany a politické elity, tak jak se u nás od roku 1989 vyvinuly, nejsou vpodstatě schopny spolu komunikovat tak, abychom neměli zablokovanou demokracii. Vždyť po volbách v roce 98 nevznikla žádná politická paralýza, která by byla automaticky nevyhnutelná. Možná že tomu tak bylo v roce 96, kdy bylo opravdu velmi těžké vytvořit jakoukoli většinovou vládu: nakonec musela být vláda menšinová a bylo to velmi složité. Pokud však jde o loňský rok, tak ten systém nevyprodukoval žádnou automatickou zablokovanost; ta existuje pouze proto, že se politici nebyli nakonec schopni dohodnout ani na jednom ze tří nebo čtyř možných většinových řešení. Proč tomu tak je, to nechme spíše na politicích, ale nemyslím si, že by se tento druh zablokovanosti dal odstranit změnou pravidel hry.

A tím se dostávám k tomu, co zde zaznělo ohledně změn volebního systému a ústavy. Domnívám se samozřejmě, že změnit ústavu nebo volební zákon není vůbec nedemokratické, a pokud k tomu mají dvě nebo tři strany potřebnou většinu, je to naprosto jejich právo, je to naprosto demokratická procedura Nicméně si nemyslím, že by změna volebního zákona v našem případě byla tím systémovým řešením, které by nutně muselo odstranit zablokovanost naší demokracie. Se změnou volebních pravidel se samozřejmě zákonitě mění i chování voličů, nastávají různé dopředu nepředvídatelné reakce; čili není nikde napsáno, že bychom nebyli ve velmi podobné situaci, tedy jakési zablokovanosti. Pokud by se měl měnit volební systém, velmi bych se přimlouval za to, o čem jsem se vždy snažil psát, totiž abychom měli systém většinový, ať už jednokolový nebo dvoukolový, protože takový systém opravdu může přispět - ten jednokolový více než ten dvoukolový - k určitému odblokování politického systému Ale co je na tom většinovém systému především kladné, je to, že prodlužuje politiku směrem k tomu, čemu říkáme občanská společnost. To znamená směrem k místní politice, k různým iniciativám, občanským sdružením a místním zájmům; a každý politik se nejprve (protože reprezentuje pouze jeden okrsek, a velmi malý okrsek) musí osvědčit na místní úrovni, a z ní musí také vyrůst - je těžké ho tam nějakým způsobem implantovat, dosadit shora. Myslím si, že by tento systém sám o sobě velmi přispěl k tomu, aby se změnila politická kultura a systém fungování stran v naší zemi.

To, co ovšem bylo vyprodukováno a co je momentálně diskutováno mezi Občanskou demokratickou stranou a Sociální demokracií, je pouze jakýsi hybrid, který není ani většinovým systémem, ani systémem poměrného zastoupení, neboť jeho vyústěním by nebylo poměrné zastoupení stran v parlamentu na základě toho, jakým způsobem jsou jednotlivé politické síly reprezentovány v názorech veřejnosti, a nebyl by to systém ani většinový, neboť by se dále volilo pro kandidátní listiny politických stran a nebyl by to jeden poslanec, který by reprezentoval ten který okrsek. Je to tedy spíše záležitost jakéhosi kompromisu, který by nemusel nutně vyřešit onu tzv. zablokovanost našeho politického systému.

Pokud jde o standardní nebo nestandardní demokracii; domnívám se, že kdybychom ji posuzovali pouze na úrovni institucí a mechanismů, tak samozřejmě máme standardní demokracii, o tom naprosto nikdo nepochybuje. Moderní demokracie je však mnohem víc než instituce nebo mechanismy; je to také určitý způsob myšlení nebo určitý druh postojů, a dále je tato moderní demokracie navázána nejrůznějšími způsoby na občanskou společnost. Do jaké míry k tomu už u nás došlo, o tom samozřejmě můžeme diskutovat. Také bych rád řekl, že pojem moderní demokracie je synonymní s pojmem právního státu. A zde bych odporoval tomu, co řekl doc. Fiala, protože si myslím, že pokud se budeme dívat na demokracii jako především na právní stát, kde musí platit vláda práva nad právem většiny, kde většina především ctí menšiny, a nemůžeme tedy připustit tyranii většiny, tak taková demokracie u nás zatím bohužel neexistuje. Nedomnívám se, že zde máme právní stát v tom smyslu, v jakém existuje na západ od našich hranic. Pokud bychom takový právní stát měli, tak samozřejmě jsme tomu cíli mnohem blíže.

Rád bych ještě řekl několik věcí k pojmu politiky; tím tady vlastně končil doc. Fiala. Politika, a to souvisí s pojmem demokracie, není v moderních demokratických státech pouze interakcí institucí a politických stran, není omezena pouze na politické strany. Politika má mnoho různých úrovní: je to na jedné straně souboj o moc, na druhé straně správa věcí veřejných. Je to vzájemná interakce politických stran, ale nikoli jenom politických stran; je to interakce mnohých dalších subjektů. Do politické scény vstupují nejrůznější nátlakové skupiny, zájmové skupiny, občanská sdružení, a ty všechny vykonávají určitý vliv - nemají sice moc, tu mají politické strany, a tak by to mělo být - ale politika je v moderních západních demokraciích nesmírně složitým, komplexním organismem, který nelze zužovat pouze na nějaké základní mechanismy a instituce.

Nyní bych rád řekl několik slov o tom, proč si myslím, že demokratická politika u nás zatím nefunguje zcela standardním způsobem. Za prvé: jsme samozřejmě pouze deset let od pádu komunismu; bylo by velmi naivní se domnívat, že jsme za těch deset let opravdu stačili vybudovat standardní demokratický systém. Podle mého názoru jsme to nestačili, a je to záležitost opět nikoli pouze institucí či mechanismů, ale je to záležitost jakési generační proměny, která souvisí i s určitou změnou způsobu myšlení, s tím, jakým způsobem se vede celý demokratický diskurz - ten se u nás podle mého názoru vede často velmi nedemokratickým způsobem, takže se mnohdy diskutující spíše navzájem okřikují, než aby spolu skutečně diskutovali. Řekl bych, že - a já jsem o tom nedávno napsal článek, takže se omlouvám těm z vás, kteří jste ho četli, že vás budu možná trochu nudit - že kořeny celé věci leží do značné míry v období normalizace To je období, které nás opravdu velmi zásadním způsobem odlišuje od sousedních zemí, jako je Maďarsko nebo Polsko; my jsme to období zažili, oni ho nezažili. Jde o dobu, kdy u nás neexistovala jakákoli opravdu rozsáhlá šedá zóna, ve které by se poměrně svobodně diskutovalo, tak jak tomu bylo např. v prostředí Solidarity v Polsku nebo v rozsáhlé šedé zóně nezávislých aktivistů v Maďarsku. U nás tato šedá zóna v té době neexistovala. To samozřejmě mělo vliv na to, jakým způsobem se vyvíjela elita, a nikoli pouze politická, ale elita jako taková. Souhlasím s doc. Fialou, že okruh elit je u nás velmi úzký, a je to dáno právě tím, že tyto elity neměly dostatek času se nějakým způsobem vyvinout během té doby, kdy už se vyvíjely v Polsku a v Maďarsku. Znamenalo to samozřejmě také to, že když padl komunismus, tak se u nás nemohla přetvořit Komunistická strana v sociálně demokratickou stranu tím, že by z ní byli vyhnáni ti opravdu normalizační nebo neostalinští kádři, a zůstala stranou komunistickou v tom nejlepším slova smyslu; Sociální demokracie se vytvářela zdola, z politických amatérů. To byl samozřejmě proces, který retardoval rozvoj politického spektra o několik let, protože zde vlastně nejméně do roku 95 neexistovala silná levicová opozice, která je zcela běžná v každé demokratické zemi. To mělo myslím i zpětný dopad na to, jakým způsobem fungovala pravice; ta, protože vůči ní neexistovalo žádné opravdu nepokřivené opoziční zrcadlo, se sama zpozdila ve svém vývoji a o několik let zakrněla, protože se s touto zpětnou vazbou nemusela potýkat.

Dále bych rád řekl, že nedostatek elit je věc, která sice zní velmi abstraktně, ale má mnoho konkrétních dopadů. Má dopad i v tom, jakým způsobem se vede celá diskuse o velmi důležitých věcech. Jak říkal doc. Fiala zcela správně, v našich médiích cirkuluje neustále několik tváří, ať jsou to politici, politologové nebo sociologové; a je to věc, která přispívá k celkové uzavřenosti celého systému, který potom těžko může generovat nové nápady a myšlenky.

Pokud jde o politické strany (a to ještě k té standardnosti nebo nestandardnosti našeho politického systému), ty zatím fungují spíše jako malá uzavřená tělesa, která nemohou plnit funkci, kterou politické strany plní v rozvinutých demokraciích. Strany, které mají patnáct dvacet tisíc členů, a přitom jsou to vlastně nejsilnější politické strany v zemi, to je něco, co je naprosto nenormální a nestandardní ze všech možných hledisek, už proto, že pokud taková strana vyhraje ve volbách, tak často nemá ani dostatek lidí na to, aby obsadila veškeré funkce, které by měla obsadit. Čili myslím si, že určitá zakrnělost politických stran je velkou překážkou na cestě k dalšímu rozvoji demokracie, a já bych se nepřimlouval za nějakou nepolitickou politiku, ze které občas někteří kritici např. mě osobně obviňují, ale především za renesanci a rozvoj politických stran, tak aby ty strany byly velké, otevřené a byly navázány na občanskou společnost.

Děkuji.

Konference Centra pro ekonomiku a politiku - 18. 10. 1999