Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 2003 Demokracie v Evropské unii

Demokracie v Evropské unii

Jedním z nejčastějších argumentů euroskeptiků proti myšlence evropské integrace je údajný demokratický deficit Evropské unie. Ve skutečnosti je to, co někteří označují jako demokratický deficit zapříčiněno tím, že EU se po zhruba padesáti letech od spuštění komplikovaných integračních procesů nachází v bodě, kdy je z ústavních hledisek hybridem, který v sobě kombinuje prvky mezivládní spolupráce, konfederace a federace. EU je ovšem hybridem především proto, že je společným projektem mnoha demokratických hráčů v podobě národních států, které neustále, v pracné demokratické diskusi, hledají cesty k jejímu vylepšování.

Zároveň je ale EU založena na hlubokém respektu k vládě zákona i k právům jedince a menšin. Tyto svobody jsou kodifikovány v nejrůznějších evropských konvencích i dalších dokumentech a chráněny nejen členskými státy ale též evropskými soudními institucemi.

Pro překonání demokratického deficitu existují vlastně jen dvě radikální řešení. První by spočívalo ve vrácení integračních procesů zpět k bodu, kdy unie byla víceméně ještě jen společenstvím suverénních států svázaných mezivládními dohodami. Šlo by tedy o jakési anulování té integrační fáze, kdy členské státy postupně začaly odevzdávat na unijní úroveň významné části jejich suverenity a EU začala získávat charakteristiky federace.

Druhý by pak spočíval v pohybu směrem ke skutečnému federálnímu uspořádání. Legislativní činnost a kontrola exekutivy by v takovém uspořádání patřily přímo volenému Evropskému parlamentu a výkon moci by patřil evropské vládě, která by fungovala pod hrozbou vyslovení nedůvěry. Evropa by též měla svého prezidenta a ústavu. Vlády a exekutivy entit, z nichž by se Evropská federace skládala, by s ní byly v podobném vztahu, jaký mají státy americké unie k orgánům federálním.

Proces částečného odevzdávání suverenity národních států na nadnárodní úroveň EU byl od začátku společným demokratickým dílem členských zemí, které mu i přes různé obtíže zůstaly věrny nejenom proto, že evropská integrace po staletích válek zajistila bezprecedentní mír a stabilitu na kontinentu, ale též proto, že je pro ně téměř po všech stránkách výhodný. Národní politické elity, které integrační kroky vyjednávaly, byly vždy plně podrobeny domácí demokratické kontrole ze strany svých občanů. Nemohly nikdy prosazovat kroky, které by byly v zásadním rozporu s veřejným míněním a vůlí voličů. Navíc v některých zemích se občané k zásadním integračním krokům mohli vyjádřit v referendech.

Podíváme-li se na tzv. demokratický deficit EU podrobněji, vidíme, že je ve skutečnosti mnohem menší, než ho líčí ideologicky motivovaní kritici evropské integrace. Skutečnost, že nejvyšší orgány unie, zejména Komise, v sobě kombinují výkonnou, zákonodárnou a někdy dokonce i soudní moc, samozřejmě popírá pravidla o základním rozdělení mocí, jak je známe z úrovně národních demokracií. Toto křížení mocí v rukou nejvyšších unijních orgánů není ideální, ale zároveň se nejedná o cosi, co by existovalo mimo rámec demokratických procesů. Všechny unijní instituce, které nemají přímý mandát od voličů (i všechna rozhodnutí těchto institucí), jsou na různých úrovních podrobeny permanentní kontrole ze strany legitimních demokratických institucí členských států a, ve vzrůstající míře, i ze strany Evropského parlamentu.

Samotná Komise je sice nevoleným orgánem, ale její členové jsou podle přesného klíče, určeného na základě smluv o evropské integraci, jmenováni národními vládami. Jednotliví komisaři tak zastupují nejenom zájmy EU ale jsou i zástupci svých národních států. Jmenování jednotlivých komisařů členskými státy se odehrává v kontextu demokratických domácích procedur toho kterého členského státu. Složení Komise, jako celku, je pak schvalováno Evropským parlamentem, který ji také za určitých okolností může jako celek odvolat.

Ani často kritizovaná evropská byrokracie ve skutečnosti není tak velkým problémem, jak se tvrdí. Například Komise zaměstnává přibližně 22 tisíc úředníků, což je méně než počet úředníků pracujících pro pařížskou radnici! Byrokratický aparát zajišťující chod Rady, Evropského soudního dvora, EP a dalších institucí se též počítá řádově v desetitisících. Jinými slovy, často vysmívaný byrokratický „moloch“ EU čítá řádově několik desítek tisíc úředníků. Chod americké federace, která má o sto milionů obyvatel méně než EU, zajišťuje více než 3 miliony federálních úředníků!

Zajímavý pohled na tzv. demokratický deficit Evropské unie nabízí americký politolog Fareed Zakaria ve své knize nazvané „Budoucnost svobody.“ Tvrdí, že často kritizovaný „demokratický deficit“ EU by byl problémem pouze v případě, že by se jednalo o deficit ústavního liberalismu. Ústřední orgány EU sice nejsou přímo voleny občany EU (jejich moc je delegovaná národními demokraciemi), ale EU jako celek je zároveň založena na hlubokém respektu k ústavnímu liberalismu. Tedy na respektu k právům jedince a menšin. Důležité také je, že ústřední orgány EU, které nepodléhají „tyranii většiny“, mohou prosazovat opatření, která si politické elity národních států často nedovolí přijmout, protože se obávají příštích voleb. EU je tak dobrým příkladem demokratického uskupení, v němž je celá řada důležitých rozhodovacích pravomocí demokraticky delegována na instituce, jež nepodléhají bezprostřednímu tlaku většinového rozhodování, ale zároveň se řídí zásadami ústavního liberalismu (které dále pomáhají prohlubovat) i zásadami rozumného, kvalifikovaného spravování věcí veřejných (good governance).

Demokracie v Evropské unii - Semináře: ANO pro Evropu, Praha + Mladí Evropané, Jihlava - 3. 6. 2003