Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 2003 Veřejnost jako forma občanské společnosti

Veřejnost jako forma občanské společnosti

Pojem veřejnosti byl analyzován především německým filozofem Jürgenem Habermasem a kanadským filozofem Charlesem Taylorem. Ti upozorňují, že veřejnost je tou formou občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby v racionálním diskursu probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor.

Veřejnost je zdrojem veřejného mínění, ale nemůže být omezována jen na tento faktor. Silná veřejnost, jako společenská entita, je přímou protiváhou politické a státní moci. Tam, kde silná veřejnost neexistuje, politická sféra funguje bez účinné kontroly.

Někteří teoretici pod pojem veřejnosti řadí i svobodná média. Kvalita těchto médií, "hlídacích psů demokracie", závisí na celkové vyspělosti a síle veřejnosti. Ve skutečnosti, média spadají spíše pod pojem veřejného prostoru než pod pojem veřejnosti. Jinými slovy, média jsou prostorem, v němž se veřejnost může formovat.

Veřejný prostor je v nejširším slova smyslu místem setkávání svobodných občanů. Jako takový má několik podob. Budeme-li o veřejném prostoru uvažovat v jeho fyzické podobě, je to novodobá forma klasické řecké agóry, kde se lze setkávat a vyměňovat si názory. Veřejný prostor jako prostranství, v němž se setkávají občané nejenom za účelem směny zboží ale i za účelem směny informací, se v Evropě vynořil znovu teprve v době vzniku novodobého měšťanstva jako sociální třídy.

Zároveň se začal vynořovat veřejný prostor též coby instituce-tedy jako společenský prostor nezávislý na politické moci, jehož parametry byly postupně garantovány právním státem. V tomto prostoru, který už se nevázal na fyzicky na specifické místo, se občané začali střetávat nejen jako svobodná individua, ale i v podobě nejrůznějších skupin, spolků a asociací. Vynoření se takového veřejného prostoru je tedy jednou ze základních podmínek existence moderní občanské společnosti.

Oba procesy jsou přitom časově paralelní s počátky právního státu. Jinými slovy: tak, jak si osvobozující se měšťanstvo postupně vydobývalo na společenském systému, který v Evropě existoval od pádu Říše římské, prostor pro svobodnou směnu zboží a informací, byla i samotná existence tohoto prostoru (a jeho parametry) garantována prosazující se vládou práva.

V rámci tohoto veřejného prostoru pak také začala rychle vznikat veřejnost-tedy jedna ze základních forem občanské společnosti. Veřejnost coby místo diskuse, které se potenciálně účastní každý, je důležitá pro fungování demokracie. Je to totiž prostor, v němž se vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou moc. Jak zdůrazňuje Taylor, politickou moc musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu.

Veřejnost je vedle institucionálních forem participace jednou ze základních forem participace občanů na věcech veřejných. K fyzickým prostředkům, které vznik moderní veřejnosti umožnily, patří nejenom klasické náměstí či tržnice, o kterých již byla řeč, ale též, jak zdůrazňuje Habermas, například kavárny, restaurace, salóny, divadla, noviny a časopisy-tedy instituce, které začaly vznikat zhruba v druhé polovině 17. století. Ty všechny představují různé fyzické podoby veřejného prostoru, v němž se konstituuje moderní veřejnost coby jedna z forem občanské společnosti.

Moderní sdělovací prostředky jsou pak další formou veřejného prostoru. Jak ale varuje Habermas, je s nimi spojeno i určité nebezpečí manipulace. Tedy nebezpečí, že díky jejich schopnosti proniknout do soukromí každého z nás a nejrůznějším způsobem ovlivňovat veřejné mínění, nejsou už jen pouhým prostorem,ve kterém se odehrává svobodný společenský diskurs, ale naopak institucemi, které témata veřejného diskursu nastolují tak, že veřejné mínění aktivně formují a kontrolují.

Toto varování není nedůležité, neboť mezi demokracií jako formou vlády a existencí nezávislého veřejného prostoru existuje úzká souvislost. Demokracie není jen prostá hra institucí a mechanismů, které mají zajišťovat vládu většiny. Neexistuje-li v rámci daného společenského systému vedle svobodné směny zboží a polis (tedy politické společnosti) i na politické moci nezávislý prostor svobodného střetávání názorů občanů, a neopírá-li se tato svobodná výměna o instituce, které jsou též nezávislé na politické moci, nelze mluvit o skutečné demokracii. Například Taylor zdůrazňuje, že novodobá veřejnost představuje diskusní prostor, který je v jejím sebeuvědomění chápán jako něco, co stojí mimo vlastní moc. Ta má sice veřejnosti naslouchat, veřejnost ale žádnou moc nevykonává.

Veřejnost je jednou ze základních forem participace občanů na věcech veřejných. Je ovšem jen jednou z možných forem, protože občané v demokratické společnosti mají mnohem více možností, jak se účastnit věcí veřejných, než je jen obecný diskurs. Mohou se účastnit veřejného života i přímou angažovaností na nejrůznějších rovinách, k nimž patří i mnohé další instituce občanské společnosti nebo politika.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že kvalita demokracie a kvalita veřejného prostoru spolu úzce souvisí. Demokracie založená na veřejném prostoru, který je nevyvinutý, a není tedy rovnocenným partnerem politických institucí, je v neustálém nebezpečí, že se její politické instituce vymknou veřejné kontrole a stanou se autoritářskými. Přitom není vždy pravidlem, že by takový proces musel vést k nastolení diktatury. Společenský systém může znakově zůstat demokracií, pokud jde o mechanismy a instituce, ale ve skutečnosti být velmi neliberální-jak píše například americký teoretik Fareed Zakaria.

Toto, jak ukazují zkušenosti posledního desetiletí, je jeden z hlavních problémů postkomunistických zemí. Navazují tak na vývoj v jiných post-autoritářských systémech, jako byly mladé demokracie latinské Ameriky či východní Asie. Všechny tyto země byly podle vzorů vyspělých demokracií poměrně rychle schopny vytvořit demokratické politické instituce. Tyto instituce se ovšem neopíraly o rozvinutý, nezávislý veřejný prostor. Jinými slovy: neexistovala v nich ani rozvinutá občanská společnost ani skutečně sebevědomá, silná veřejnost.

Například mnohé z latinsko-amerických demokracií se tak opakovaně propadaly do vakua existujícího pod slupkou zdánlivě demokratických institucí. Pro nové diktátory nebylo při absenci rozvinuté občanské společnosti a silné veřejnosti těžké zneužít zdánlivě demokratických mechanismů k nedemokratickým cílům. Hlavním problémem pro všechny nové demokracie je skutečnost, že základní institucionální klenbu demokratického systému lze vytvořit mnohem snadněji a rychleji, než lze rekonstituovat kvalitní veřejný prostor obsahující robustní občanskou společnost, včetně silné veřejnosti. V mladých demokraciích nejsou politické instituce "vyztužovány" silnou občanskou společností. Proti institucím politické moci nestojí sebevědomá veřejnost jako protiváha, forma kontroly a zdroj inspirace.

Na druhou stranu už samotná prolongovaná existence demokratického systému, který může být vnitřně neliberální, vytváří podmínky pro to, aby se v prostoru relativní svobody poměrně rychle tvořily zárodky občanské společnosti. Častým problémem v takových "demokraciích" je to, že politické instituce, jako jsou například politické strany, využívají neexistence silné veřejnosti k tomu, aby veřejný prostor okupovaly a ovládly i ty instituce, které ve vyvinutých demokraciích jsou už svou podstatou nezávislé. Příkladem mohou být snahy postkomunistických politických elit ovládnout nezávislá veřejnoprávní média či centrální banky-tedy instituce, které mají zaručovat nezávislou směnu informací a peněz.

Terčem stejných snah je často i státní správa či soudnictví-tedy instituce, které mají být v demokratických systémech nezávislé mimo jiné i proto, aby mohly garantovat nezávislost veřejného prostoru.

Lze ovšem argumentovat, že pokud částečně neliberální demokratický systém nesklouzne do otevřeného autoritářství, vytváří si ve svém lůně postupně veřejný prostor, do kterého se časem prosadí skutečně nezávislá občanská společnost, včetně robustní veřejnosti. Někdy tento proces může být dokonce akcelerován-například příliš otevřenými snahami vládnoucích elit veřejný systém si zcela podřídit, jak se to stalo na Slovensku.

Důležité je i mezinárodní prostředí, v němž se proces postupné demokratizace (skrze sílící občanskou společnost) mladých demokracií odehrává. Zakotvení postkomunistických demokracií ve společenství vyvinutých demokracií, či jenom pouhý konsensus, že usilování o členství v různých organizacích rozvinutých demokracií je žádoucí (například jenom proto, že je to ekonomicky výhodné), mají na další vývoj v postkomunistických demokraciích příznivý vliv.

Za prvé tento mezinárodní kontext často neutralizuje nebo otupuje případné nedemokratické choutky některých postkomunistických politických elit. Za druhé kritéria členství v různých západních institucích, jako je například Evropská unie, jsou taková, že už sama o sobě posilují nejen nezávislost různých institucí ve veřejném prostoru, ale i občanskou společnost. Je tomu tak i proto, že mezi nejdůležitějšími kritérii členství v prestižních západních institucích je fungující právní stát--tedy vlastně institucionální rámec, který garantuje mimo jiné i existenci nezávislého veřejného prostoru.

V posledních jedenácti letech tedy můžeme v postkomunistických zemích, navzdory různým neúspěchům a dočasným zvratům, pozorovat postupný růst občanské společnosti, který se projevuje i emancipací veřejnosti. Souboj o veřejný prostor na sebe bere různé formy, ale už samotná početnost střetů občanské veřejnosti s politickou sférou je důkazem toho, že občané postkomunistických zemí začínají chápat nezávislý veřejný prostor jako základní podmínku jak své svobody tak i kvalitní demokracie.

Paradoxně se tento proces emancipace veřejného prostoru odehrává v době, kdy ze Západu zaznívají varovné hlasy upozorňující na možné odumírání veřejného prostoru ve vyspělých demokraciích. Nejsou to jen slova Habermase a dalších kritiků o rostoucí moci moderních médií manipulovat veřejné mínění, či varování jiných teoretiků demokracie, kteří v návaznosti na předpovědi Alexise de Tocquevilla mluví o rostoucí tyranii většinového veřejného mínění a vkusu. Jsou to i konkrétní studie poukazující na úpadek institucí občanské společnosti. Například americký politolog Robert Putnam ve své nedávné knize "Bowling Alone" upozorňuje na povážlivý pokles počtu spolků a dalších institucí občanské společnosti v Americe za posledních dvacet let. Putnam varuje, že pokud by se tento trend nepodařilo zvrátit, mohla by tím být ohrožena samotná demokracie.

Tato varování jsou jistě na místě. Na druhou stranu některá z těchto varování neberou v úvahu trendy, které mohu mít přesně opačný účinek. Tak například varování o tyranii většiny přicházejí v době, kdy se v západních demokraciích neobyčejnou měrou rozmohla ideologie lidských práv, která transformuje samotný koncept západních demokracií tak, že se tyto demokracie mění v ochránce nejrůznějších menšin. Jinými slovy: moderní demokracie si uvědomují, že zatímco každý z nás může být v určitém okamžiku příslušníkem politické nebo jiné většiny, je také vždy příslušníkem nejrůznějších menšin. Koncept veřejnoprávní televize, který se v moderních demokraciích ujal, je mimo jiné výrazem tohoto trendu.

Proti varováním na adresu většinového vkusu a diktátu mediálně manipulovaného veřejného mínění lze zase nabídnout argument, že tytéž technologie, které takový diktát umožňují, v sobě nesou zárodky obrovské plurality zdrojů veřejného mínění. Digitální televize s nabídkou desítek či stovek kanálů v té které zemi, či Internet, mohou být potenciální protiváhou proti glajchšaltujícím snahám mogulů na mediálním trhu.

Putnamův argument o usychající občanské společnosti je zase možné zpochybnit poukazem na to, že zatím přesně nevíme, kolik občanských aktivit se přesunulo ze světa fyzického spolčování do virtuálního světa Internetu--nejrůznějších "chatů" a virtuálních společenství, kde spolu komunikuje (a sdružuje se) stále větší počet lidí-a to bez ohledu na existenci hranic národních států.

Rekonstrukce veřejného prostoru v postkomunistických zemích se prostě odehrává v době, kdy se spolu střetávají mnohé protichůdné trendy. Zdá se ovšem, že rostoucí pluralita zdrojů, v nichž je ukotvena existence veřejného prostoru, bude konstituování robustních veřejných prostorů v nových demokraciích spíše urychlovat.

Navíc je stále více zřejmé, že veřejný prostor v těchto nových demokraciích, stejně jako v demokraciích zaběhnutých, už není vázán na hranice národního státu. Vytváří se cosi jako světový veřejný prostor, doprovázený vznikem světové veřejnosti a nadnárodní občanské společnosti. Hlavním úkolem demokracií-a především demokratů--je, aby tento globální veřejný prostor nebyl kontrolován a názorově zglajchšaltován těmi, kdo vytvořili globální trh. Jinými slovy, jde o to, aby i tento globální veřejný prostor byl nezávislý na politické a ekonomické moci natolik, že může sloužit jako motor demokratičnosti vznikajících nadnárodních politických institucí.

Veřejnost jako forma občanské společnosti, Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století, Krnov - 16. 5. 2003