Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 2005 Václav Havel: Homo Politicus

Václav Havel: Homo Politicus

Příspěvek Jiřího Pehe na kolokviu o Václavu Havlovi, Bordeaux, 9. až 11. června 2005)

Dospělý život Václava Havla je často dělen do tří zdánlivě separátních období: uměleckého, disidentského, politického. Ve skutečnosti byl Havel v každém z těchto období jak spisovatelem, tak disidentem, tak polickou bytostí. To, co ale spojuje všechna období jeho života snad nejvíce, je skutečnost, že v pozadí všech jeho výkonů stála politika. V padesátých a šedesátých letech to byl výsměch jazyku a praktikám komunismu v podobě některých básní, esejů a později absurdních dramat, stejně jako to byly Havlovy vlastní aktivity ve Svazu československých spisovatelů a v různých nových časopisech.

V sedmdesátých letech, kdy nemohl své hry oficiálně uvádět, a kdy mu bylo zakázáno oficiálně publikovat, se jako politik projevoval jak v aktivní opozici vůči normalizačnímu režimu, tak prostřednictvím jednoaktovek a dalších dramatických děl. V této době také proslul jako autor vynikajících politických esejů.

V roli prezidenta se stal profesionálním politikem, ale byl vždy politikem těžko zařaditelným, neortodoxním. To se projevovalo nejen v jeho některých prezidentských aktivitách, ale také v obsahu a formě jeho projevů, které vlastně navázaly na jeho esejistickou činnost z dob disentu.

Podíváme-li se na jednotlivá období jeho života podrobněji, je zřejmé, že politika jako činnost i aktivní politické myšlení hrají ve všech těchto obdobích ústřední roli.

První období

Havel byl v šedesátých letech vnímán především jako jeden z nejtalentovanějších mladých dramatiků a spisovatelů, ale lišil se od většiny svých vrstevníků tím, že jeho dramata byla nejen politickými činy, ale zároveň byla obsahově zakotvena v hlubokém přemýšlení o odcizeném světě byrokratických aparátů, v nichž nebylo těžké rozpoznat parodii komunistického světa.

Už v roce 1956, na aktivu mladých začínajících autorů konaném na Dobříši, pronesl Havel rebelantský projev, své první veřejné vystoupení. V tomto období také začal publikovat své první texty v časopisu Květen i jinde.

Téhož roku v cyklu „Prostory a čas“ lze najít v básni Zahálka následující slova:

Sovětští státníci jsou v Londýně. Já zahálím. Pravděpodobně tam spolupracují na osudu světa. Musím tu zahálet, ač osud světa leží mi na mysli stejně jako jim.

A v cyklu „Na okraji jara“ lze najít slova následující:

Směrnice druhé pětiletky. Do první nastupoval jsem jako dítě, Do druhé jako mladý muž. Abych moh žít, můj otec budoval pětiletku, Ale pětiletka budovala zároveň mne. Ležel jsem na gauči a četl noviny…

Nebo:

Stmívá se, na rozhledně září rudá hvězda, aby milencům ve chvílích štěstí připomínala, jak mají myslit, jak pracovat a jak žít. Je těžké vysvětlovat něco o tiše plápolajícím věčném plamínku zvědavosti v duši.

O rok později, ve věku necelých dvaceti jedna let, napsal v jednom ze svých mnoha kritických esejů o své generaci toto:

Jaký tedy byl svět v době prvního společenského probouzení této generace? Veliký ideál, jenž se počínal realizovat, ideál spravedlnosti v beztřídní společnosti, byl právě v té době nejsilněji deformován a pokřivován vším tím, co odhalil 20.sjezd, jednak v sobě nesl, zdá se, nezbytné rysy každé první realizace velké myšlenky—totiž neskromnost, nekritičnost, suverenitu a jednoznačnou kategoričnost. A to dohromady dávalo této době tvář, která se počala nebezpečně přibližovat něčemu, co bych nazval schematický svět, či svět mechanicko-materialistický. Vulgarizace, lacinost, papírovost, kategorické zjednodušování věcí, tezovitost, povrchnost, nedialektičnost, atd. atd., věci, jež se dnes obecně vytýkají umění těchto let, byly vlastně něčím širším, totiž rysy veškerého života, jak se senzitivnějšímu mladému člověku musel představovat.

Už v těchto slovech lze bezesporu rozeznat základní osu Havlovy celoživotní kritiky bezduchosti různých aparátů a banality jistého typu života, který převážil v komunistickém režimu. Jeho první hra, jednoaktovka „Rodinný večer“, kterou napsal v roce 1959, se nesla v tomto duchu. Havel sám napsal, že hra má být malou studií o banalitě života, kterou považuje za příznačný projev měšťáctví. To podle něj ve společenských poměrech komunistického Československa nabylo „nové specifické podoby.“

Jako největší objev české dramatické tvorby se Havel prosadil až v roce 1963 hrou „Zahradní slavnost“. A zase to byla nemilosrdná parodie jak banality každodenního života v „nové“ společnosti, tak i výsměch komunistickému „speaku“.

Ve hře Vyrozumění, kterou Havel napsal v roce 1965, jednoho dne najde ředitel velkého úřadu Gross na svém pracovním stole vyrozumění, které je psáno v nesrozumitelném jazyce—Ptydepe. Ukáže se, že tento umělý jazyk za jeho zády tajně zavádí Grossův náměstek—údajně proto, že se mnohem lépe než přirozený jazyk hodí pro úřední úkony. Gross se pokusí zavádění Ptydepe zastavit, ale neuspěje, a navíc je s pomocí intrik zbaven své pozice a ředitelem se stane náměstek, který se zaváděním Ptydepe začal.

Když se Gross pokouší dozvědět, co vlastně znamenají různé ptydepové texty, které kolují úřadem, zjistí, že mu je nikdo nemůže přeložit, protože úředníkovi úřadu, který obdržel v poslední době vyrozumění, může být ptydepový text přeložen až tehdy, kdy bude mít přeloženo své vyrozumění. „Čili: co se praví v našem vyrozumění se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme,“ stěžuje si Gross s tím, že je to začarovaný kruh. Za což je znovu degradován a je mu přidělena bezvýznamná funkce pozorovatele.

Už první Havlovy hry tedy byly veskrze politické; vysmívaly se totalitnímu režimu tím, že zesměšňovaly jeho jazyk a ukazovaly jeho absurditu. Zároveň byl ale Havel dokonce už v liberálních 60. letech disidentem svého druhu. Jako jeden z mála prominentních kritiku režimu chtěl jít za na socialismus s lidskou tváří, tedy za jakousi poloviční demokracii. Už v roce 1965, na konferenci Svazu československých spisovatelů, Havel otevřeně kritizoval to, čemu se v umělecké podobě vysmíval ve svých hrách: zkonvencionalizované, pseudoideologické myšlení, které bylo podle jeho názoru zahnízděno ve všech oblastech společenského života a působilo nedozírné škody.

Mimo jiné řekl:

Podstatou tohoto způsobu myšlení je, že určité osvědčené dialektické figury zformoval a zfetišizoval do tuhého systému myšlenkových a frazeologických schémat, jejichž aplikace na různé oblasti skutečnosti působí sice na první pohled dojmem jakéhosi chvályhodně zvýšeného ideologického vidění reality, ve skutečnosti však nepozorovaně zbavuje myšlení bezprostředního kontaktu s realitou…Děje se to—především—jakousi ritualizací jazyka.

Ten, argumentoval Havel, je tím degradován: "Amputace funkcí, které mu nejsou vlastní, znemožňuje mu plnit funkce, k nimž je určen, a tím ho tedy zbavujeme jeho nejvlastnějšího významu".

Havel se také významně angažoval v redakčním okruhu časopisu Tvář, jehož vydávání bylo později zastaveno. Na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 mimo jiné řekl, že „nastala chvíle, kdy máme po všem, co bylo, už asi neodvolatelně poslední příležitost se rozhodnout, co pro nás bude nadále důležitější: zda skutečnost, nebo jen fasáda. Jde o to, zda všechny hezké myšlenky o svobodě a pokroku, obsažené ve Stanovisku ÚV KSČ k některým otázkám československé literatury, učiníme přesvědčivým teoretickým výrazem skutečné situace ve svazu, anebo zda zůstanou zase jen—jako už tomu bylo mnohokrát a s deklaracemi méně slibujícími—sladce lnoucí fasádou, za kterou se skrývá neduživá, polovičatá, konformní a na všechny vytčené cíle rezignující praxe.“

V březnu roku 1968 Havel podepsal otevřený dopis 150 spisovatelů a kulturních pracovníků k aktuálním otázkám tzv. demokratizačního procesu, adresovaný ústřednímu výboru KSČ. V dubnu byl zvolen předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. Který sdružoval v rámci svazu spisovatelů tvůrce, kteří nebyli členy KSČ.

V červnu 1968 podepsal prohlášení signované 30 kulturními osobnostmi, jež se obracelo k Národní frontě, vládě a sdělovacím prostředkům, aby umožnily přípravným výborům pro obnovení činnosti sociálně demokratické strany vysvětlit veřejnosti svá stanoviska a aby pomohly obnovit spoluúčast této strany v politickém životě země.

Havlovo otevřené angažmá v roce 1968 na straně reforem a demokracie pak z něho na dalších dvacet jedna let udělalo neoficiálního politika. Na jaře 1969 promluvil na sjezdu nově ustaveného Svazu českých spisovatelů. Jeho poslední veřejné vystoupení se uskutečnilo v červnu 1969 v zahradě Kulturního domu Klementa Gottwalda v Ostravě. Tento mítink byl veřejně označen za „provokaci pravicových živlů“. Na veřejnosti—konkrétně na folkovém festivalu v Lipnici--Havel opět vystoupil až 3. září 1988.

V červenci a srpnu 1969 se účastnil rozhovorů, které vedly ke vzniku Deseti bodů adresovaných Federálnímu shromáždění, vládě i Ústřednímu výboru KSČ. Toto prohlášení, které Havel podepsal, odmítlo politiku normalizace. Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schválené na zasedání ÚV KSČ, Havla jmenovitě obviňovalo a ostouzelo, což do značné míry určilo i jeho postavení v normalizačním režimu.

Období druhé

Když se Havel stal „profesionálním" disidentem, zůstal sice spisovatelem (stále političtějším). Zároveň se stal de facto neoficiální hlavou politické opozice. Jeho vedoucí úloha v hnutí odporu proti režimu byla vlastně politickou funkcí. Opozice neexistovala sice oficiálně, neměla svou vlastní stranu, ale měla v Havlovi svého předáka.

Politické zůstaly i jeho hry: Žebrácká opera, ale zejména Audience, Vernisáž, Largo desolato, Pokoušení nebo Asanace.

V roce 1972 Havel podepsal petici 35 českých spisovatelů prezidentu republiky za amnestii pro politické vězně; předtím se aktivně účastnil této petiční akce. Na otevřeně politickou dráhu Havel vstoupil svým slavným otevřeným dopisem Gustavu Husákovi z roku 1975, který byl nemilosrdnou analýzou poměrů ve „zkonsolidovaném Československu“. Husákovi napsal i toto: „Lidí, kteří upřímně věří všemu, co říká oficiální propaganda, a nezištně podporují vládní moc, je dnes méně než kdy dosud. Zato pokrytců je stále víc – do jisté míry je vlastně každý občan nucen být pokrytcem.“

Následuje Havlovo angažmá v boji proti soudnímu procesu se členy hudební skupiny Plastic People of the Universe (1976) a v roce 1977 organizování a podpis pod dokumentem Charta 77. Stal se také jedním ze tří prvních mluvčích hnutí, které Charta 77 zformovala. V roce 1978 pak zveřejnil svůj pravděpodobně nejslavnější politicko-filozofický text: „Moc bezmocných“. V něm napsal i tato památná slova:

Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast: zatímco život směřuje ze své podstaty k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu: zatímco život chce vytvářet stále nové „nepravděpodobné“ struktury, post-totalitní systém mu vnucuje naopak „nejpravděpodobnější stavy.“…Člověku slouží tento systém jen do té míry, do jaké je to nezbytné k tomu, aby člověk sloužil jemu; cokoliv „navíc“, tedy cokoliv, čím člověk přesahuje své předem vymezené postavení, reflektuje systém jako útok na sebe sama.

V roce 1980 přichází veznění a s ním politická odmlka. Ale nedlouho po propuštění, v roce 1984, Havel zveřejňuje svůj druhý nejdůležitější politiko-filozofický esej: „Politika a svědomí“. Důležité a zajímavé jsou i jeho další četné texty z období mezi rokem 1984 a 1989, zvláště pak ty, v nichž reflektuje význam Charty 77.

V zahraničí je v této době už jednoznačně vnímán jako předák československé opozice a koneckonců ho tak vidí i komunistický režim.

Období třetí

V roce 1989 je Havel, spolu s dalšími disidenty, postaven do role aktivního politika. Hroutící se komunistický režim hledá, komu by předal moc, a Havel i jeho kolegové jsou logickou volbou. Je samozřejmě možné dnes Havla i ostatní disidenty kritizovat za to či ono: podle některých měli být přísnější na komunisty, měli méně vyjednávat a více žádat. Pravdou ovšem je, že i vzhledem k tomu, jak málo zkušeností Havel—až do té doby především teoretik demokratické politiky—s praktickou politikou měl, počínal si on i jeho kolegové velmi zdatně.

Profesionálním politikem se Havel stal 29.12. 1989, kdy byl zvolen československým prezidentem. Jenomže i poté, co byl historií vymrštěn do nejvyššího politického postu v zemi, zůstal—neboť vzhledem ke své osobní historii nemohl nezůstat--spisovatelem a disidentem.

Změnil se žánr jeho psaní, ale mnohé jeho projevy jsou vlastně svéráznými filozofickými statěmi. Zároveň Havel zůstal svého druhu disidentem—každopádně ve srovnání s domácími i světovými politiky. I z prezidentského úřadu připomínal, často až do omrzení, věci, o kterých „standardní" politici mlčí: globální odpovědnost, potenciálně nebezpečný samopohyb industriální civilizace, potřebu aktivního občanství, které se nenechá manipulovat partajní politikou.

Havel hrál také důležitou roli v neúnavné propagaci role občanské společnosti v moderní demokracii. Právě jeho nejrůznější projevy a další veřejná vystoupení na téma občanské společnosti a aktivního občanství, formují páteř jeho politického odkazu z dob prezidentství. Filozofický střet s Václavem Klausem o občanskou společnost byl střetem o povahu české demokracie.

V dnešních diskusích je často zdůrazňováno, že Havel byl už v disentu vyznavačem tzv. nepolitické politiky—řekněme tedy politiky, která by byla založena více na občanské společnosti a méně na politických stranách. A že od tohoto konceptu plně neustoupil ani v době po roce 1989. K tomu je zapotřebí nejméně dvou poznámek.

Pokud jde o samotný vznik idejí „nepolitické politiky“ ta byla vcelku logickou reakcí na prostředí absolutizovaného stranictví, splynutí absolutizované strany se státem a byrokracií. Disidenti, nejenom v Československu, se dívali na politické strany s jistou dávkou skepse. Doufali, že po pádu komunistického režimu bude politika založena na větší autenticitě, osobní angažovanosti, atd.

Zároveň je ovšem nutné korigovat teze o tom, že Havel zůstal poněkud utopickému konceptu nepolitické politiky věren i po roce 1989. Je pravda, že opakovaně kritizoval české politické strany, zejména za jejich přebujelé partajnictví a neochotu spolupracovat s občanskou společností, ale zároveň pragmaticky uznal potřebnost stranického systému pro chod moderní demokracie. Jeho hlavní starostí, stejně jako v dobách předchozích, bylo, aby politické strany nefungovaly jako bezduché aparáty, které komunikují ve svém stranickém Ptydepe a jsou zcela odtrženy od reality. V tom se bohužel jeho obavy do značné míry naplnily.

V článku publikovaném ve světových denících při příležitosti 15. výročí sametové revoluce Havel píše:

„Patnáct let po pádu komunismu se rozmáhá apatie k politice. Demokracie je chápána jen jako poněkud nudný rituál. Obecně se zdá, že západní společnosti prožívají jistou krizi demokratického étosu a aktivního občanství.

Možná jsme jen svědky částečně změny paradigmatu, zapříčeného novými technologiemi, a není důvod k obavám. Možná je ale problém hlubší: nadnárodní korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přetvářejí politické strany stále více v organizace, které se už primárně nestarají o veřejné dobro, ale chrání klientelské sítě a zájmové skupiny. Politika se stává pouhým kolbištěm lobbyistů, média banalizují vážné problémy, demokracie často vypadá jako pouhá virtuální hra pro konzumenty, nikoliv vážná záležitost pro seriózní občany.

Když jsme v disidentské komunitě snili o demokratické budoucnosti, podlehli jsme jistě mnohým utopickým iluzím. Ale nemýlili jsme se, když jsme tvrdili, že komunismus není jen slepou uličkou západního racionalismu. Byrokratizace, anonymní manipulace a důraz na masovou konformitu v něm sice byly dovedeny k „dokonalosti“, ale tytéž jevy nás ohrožují i dnes.

Už tehdy nám bylo jasné, že pokud je demokracie hodnotově vyprázdněná a zredukovaná na pouhou soutěž politických stran, které mají na vše zaručené odpovědi, může být docela nedemokratická. I proto jsme kladli důraz na morální rozměr politiky a občanskou společnost jako protiváhy politických stran a institucí státní moci.“

Stejně důležité pro další směřování české demokracie byla změna Havlových postojů z dob disidentsví, kdy byl skeptický k vojenským blokům, včetně NATO, k rezolutní podpoře atlantických vztahů a k zachování NATO. Zároveň byl ale neúnavným podporovatelem procesu evropské integrace, kam občas vnášel neotřelé myšlenky. Není možná na škodu si v době, kdy Evropská unie prochází vnitřní krizí, si připomenout, že Havel v roce 1998, v projevu ve francouzském Senátu plédoval za vytvoření dvoukomorového evropského parlamentu, po vzoru amerického Kongresu—tedy de facto za vytvoření evropské federace.

Krátká rekapitulace

Hodnotíme-li tedy Havlovu politickou kariéru, bylo by omylem začít až jeho vstupem do oficiální politiky v roce 1989. Už v době, kdy byl Havel oficiálně považován především za spisovatele a dramatika, byl vlastně politikem. Naprostá většina témat jeho děl je politická. Pokračoval tak v jedné tradici české kultury. Ta v obdobích politické nesvobody nahrazovala politiku tím, že vytvářela prostor pro politický dizkurs mimo oficiální struktury. Politické ambice a kritika stávajících poměrů byly vyjadřovány jazykem umění, často v dvojsmyslech, ale v podstatě se jednalo o politickou činnost svého druhu.

Je zajímavou hypotetickou otázkou, zda by se Havel—pokud by vyrůstal ve svobodných poměrech—stal spíše umělcem, nebo zda by byl politikem. Vzhledem k tomu, že forma literárního projevu sloužila Havlovi od počátku především ke zdrcující kritice totalitního systému a jeho jazyka, zdá se, že Havel byl vždy svým bytostným založením spíše politik.

Zároveň byl ale vždy příliš neortodoxní na to, aby mohl být úspěšným politikem v „normálních“ poměrech. Jinými slovy, Havel byl do oficiální politiky katapultován shodou historických náhod (podobně jako Masaryk). Je pravděpodobné, že pokud by do nejvyšších pater politiky musel vystoupat tak, že by hrál v rámci pravidel partajního systému, nikdy aby se špičkovým politikem nestal, protože by tato pravidla zpochybňoval.

Havel se stal prezidentem, protože ho tam historie, v níž již měl své nepřehlédnutelné místo, vynesla. Tento paradox také ovlivnil jeho prezidentství. Ve světě to byla Česká republika, která profitovala z toho, že má za prezidenta Havla, nikoliv naopak. Skutečnost, že byl katapultován do úřadu historií, také způsobila, že se ne vždy byl ochoten plně podřizovat zažitým pravidlům hry. Protože nebyl do svého úřadu selektován na základě pravidel hry tzv. „standardní" politiky, po celou dobu svého úřadu jaksi vyčníval a partajním politikům vadil. Po celou dobu jeho prezidentství se v Čechách hrála podivná hra: stáhnout Havla dolů do bahna; učinit ho jedním z nás; dokázat, že jeho výjimečnost je jen šalba.

Nevadil ale jenom politikům. Vadil i těm občanům, kteří v něm po počáteční euforii začali vidět nepříjemné zrcadlo nastavené minulosti. Svým kosmopolitismem vadil též všem provinciálům, kterými se to v české kotlině jen hemží. Kupodivu vadil i mnohým intelektuálům, kteří nemohli pochopit, proč právě tento muž se stal oblíbencem historie. Nakonec to bude právě historie, která zcela bezpochyby zařadí Havla i doma na místo, kterého se mu už za jeho života dostalo za českými hranicemi.