Nacházíte se zde: Úvod Přednášky / Conferences 2006 Válka v Iráku: Ideologie versus realita

Válka v Iráku: Ideologie versus realita

Vojenské intervenci „koalice ochotných“ v Iráku, pod vedením USA, předcházela ideologická válka. V politice USA převážila nakonec neokonzervativní doktrína o potřebě vývozu demokracie, třeba i s pomocí síly, coby bezpečnostně stabilizačního prvku, ačkoliv se v praktické rovině maskovala konkrétními obavami z údajného arsenálu zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna.

V evropském diskursu naopak převážil pacifismus, nesený nejen postmoderní představou o nemravnosti vývozu západních hodnot do jiných kultur, ale i přesvědčením, že mír je možné vyjednat téměř za každých okolností. Je jen třena dát jednání čas a zatáhnout naše potenciální nepřátele do sítě mezinárodních dohod a institucí.

S odstupem času je možné říci, že ve střetu s realitou selhaly obě tyto krajní ideologické krajnosti. Zatímco o selhání vývozu demokracie do Iráku se přesvědčujeme každodenně, a prezidenta George Bushe opouštějí i někteří dřívější nejvěrnější ideologičtí spojenci, příklad Iránu vyjevuje v trochu jiném světle, než tak učinil Irák, limity evropské politiky „appeasementu“ a víry v moc trpělivého vyjednávání s diktaturami.

V nedávné historii se tak jeví jako poměrně úspěšný přístup k mezinárodním krizím politický realismus, opírající se ale o některé základní hodnoty, na nichž stojí mezinárodní společenství, který se uplatnil při humanitární intervenci mezinárodního společenství pod vedením USA a Evropy v bývalé Jugoslávii. Ačkoliv i zde bychom mohli najít mnoho aspektů jak samotné intervence, tak poválečné rekonstrukce, které lze podrobit kritice, ve srovnání se situací v Iráku, šlo o jednoznačný úspěch. Bylo tomu tak především proto, že ani jedna strana transatlantického společenství netrvala na ideologických postulátech. Pochopitelnější byl i smysl intervence: ochrana lidských práv.

Dnes lze argumentovat, že kdyby USA pojaly i intervenci v Iráku jako lidsko-právní (humanitární) intervenci, s cílem odstranit nelidský režim, který nerespektuje mezinárodní dohody a vůli mezinárodního společenství vyjádřenou rezolucemi OSN, mohly být jak v samotném Iráku, tak mezinárodně, v lepší situaci. Naopak snaha prezentovat Irák jako bezpečnostní hrozbu pro Spojené státy, v kombinaci se sociálním inženýrstvím přítomným v neokonzervativní doktríně, se Bushově administrativě vrátila jako bumerang.

Ideové základy politiky USA

Zahraniční politika USA nikdy nebyla snadno definovatelná skrze prizma ideologií.  Dlouhodobě osciluje mezi izolacionizmem, liberálním multilateralismem, a unilateralistickým mesianismem. V jiné poloze můžeme mluvit o střetu mezi idelasitickým wilsoniánstvím, které věří v poslání Ameriky demokratizovat svět (i když nikoliv nezbytně s pomocí síly) a kissingerovským realismem.

Unilateralistický mesianismus, je ve své neokonzervativní podobě založen na wilsoniánství dovedeném do krajnosti—tedy na víře, že svoboda, demokracie a lidská práva jsou universální hodnoty, jejichž aktivní šíření—třeba i s pomocí síly--je prospěšné pro země, kam jsou tyto hodnoty šířeny. Jde tedy o šíření Dobra, jež země, kam je toto Dobro šířeno, poznají a ocení, až když takové Dobro poznají). Demokracie má ovšem být šířena i proto, že je to v národním zájmu USA—demokratické země jsou stabilní, neválčí spolu, sdílí stejné hodnoty.

I kdybychom přijali logiku tohoto argumentu, je nutné poznamenat, že způsob šíření těchto hodnot Bushovou vládou je dosti nešťastný. Není ale  podřízen jiné ideologii, ze které je Amerika často obviňována--myšlence imperiální říše. Podívejme se nejprve krátce právě na ideologii imperialismu, kterou Americe často přisuzují zejména evropští levicoví autoři, jak to činí například slovinský postmarxistický filozof Slavoj Žižek v knize „Iraq:The Borrowed Kettle.“

Ideologie imperialismu?

Je možné argumentovat, že nařčení na adresu USA z ideologicky motivovaného imperialismu jsou téměř nevyhnutelná, protože od zániku bipolárního světa, kdy zůstaly USA jedinou supervelmocí, zbytek světa od USA nejen mnoho očekává, ale také si promítá do tohoto globálního hegemona mnohé své frustrace . Amerika je jistě po právu obviňována z rostoucího unilateralismu, který se projevuje i tím, že USA při obraně svých národních zájmů občas odmítají řídit mezinárodním právem, ignorují názory mezinárodního společenství, a obcházejí Organizaci spojených národů.

Nejradikálnější kritici současné Ameriky, včetně Žižeka, popisují toto chování jako imperialismus. Dokonce i od renomovaných autorů na obou stranách oceánu, například Charlese Kupchana, jsme se už dočkali předpovědí, že--stejně jako jiné mocné říše minulosti--se i americké impérium eventuálně zhroutí, protože přeceňuje své síly. Nejradikálnější kritici varují, že imperiální politika je dlouhodobě neslučitelná s demokracií a tudíž se stává nejen hrozbou demokracii v USA, ale i nebezpečím pro svět.

Tyto předpovědi, zdá se, vycházejí buď z určitého nepochopení Ameriky nebo vyžadují redefinici pojmu imperialismus. Všechny dosavadní imperiální říše byly založeny na teritoriální expanzi. Imperiální velmoci buď přímo kontrolovaly dobytá území, nebo se nechaly zastupovat loutkovými režimy. USA tak nečiní. Když už použijí sílu k prosazení svých zájmů, okamžitě se rozpoutá debata o tom, jak a kdy z poraženého státu odejít, popřípadě, jak tam zakotvit demokratické mechanismy.

Chybí i druhý znak imperiální politiky, kterým je využívání převahy k další expanzi. Minulá impéria mohla zastavit v dobývání dalších území buď jen protisíla, nebo dočasný nedostatek vlastních zdrojů. USA mají obrovskou převahu a mohly by bez problémů vytvořit impérium vetší, než jakékoliv jiné v lidské historii. Nečiní tak.

Žižek a další  kritici tento fakt obcházejí tak, že rozvíjejí Gramsciho myšlenku o imperialismu uskutečňovaném prostřednictvím (kulturní) hegemonie. USA jsou v tomto pojetí novým typem postkoloniálního impéria, které nepotřebuje dobývat území, protože svou politickou nadvládu uskutečňuje prostřednictvím ekonomické, kulturní a technologické hegemonie. Nejdůležitějším nástrojem americké imperiální hegemonie je prý globalizace, která ve skutečností není ničím jiným než amerikanizací.

Jelikož tento typ hegemonie ovšem není možné šířit silou, nabízí nám kritici USA teorie o americké globální manipulaci s pomocí ideologie universalismu amerických hodnot, kultury a stylu života.

I kdybychom uznali, že se jedná o jistou, řekněme postmoderní verzi, imperialismu, v  případě americké vojenské intervence v Iráku bylo prosazování amerických hodnot s pomocí tzv. soft power jednoznačně obětováno neokonzervativní doktríně vývozu demokracie s pomocí vojenské síly.

Jak nedávno upozornil republikánský kongresman Henry Hyde, irácká válka byla odloženým důsledkem studené války. Neokonzervativní doktrína se opírala o mentalitu amerického triumfalismu, který zcela podcenil realitu. Ten je dlouhodobě přítomen ve způsobu, jakým Amerika smýšlí sama o sobě. Už v 90. letech minulého století politolog Seymour Lipset analyzoval tento rys americké národní povahy ve své brilantní knize Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti.

Jeden z bývalých předních neokonzervativců, Francis Fukuyama, nedávno podrobil ideologii neokonzervatismu zdrcující kritice v knize „After the Neocons--America at the Crossroads“ (Po neokonzervativcích--Amerika na křižovatce).

Zdůrazňuje, že takzvaná Bushova doktrína, která položila základ pro jeho první funkční období, je v troskách. Doktrína (rozpracovaná mimo jiné v Národní bezpečnostní strategii Spojených států z roku 2002) argumentovala tím, že v důsledku útoků z 11. září bude muset Amerika vést opakované preventivní války, aby se bránila proti "lotrovským státům" a teroristům se zbraněmi hromadného ničení. Tyto útoky provede i sama, bude-li to nutné a bude pracovat na demokratizaci širšího Blízkého východu jakožto dlouhodobém řešení teroristického problému.  Ve druhém volebním období se Bush od této doktríny postupně distancuje.

Jak zdůrazňuje Fukuyama, byli to především neokonzervativci v Bushově vládě i mimo ni, kdo více než jiní tlačili na demokratizaci Iráku a širšího Blízkého východu. Podle něj, potíž s nekonzervativní agendou není v jejích cílech, které jsou stejně americké jako jablečný koláč, ale spíš v příliš militaristických prostředcích, kterými měly být prosazeny. Americká zahraniční politika nepotřebuje návrat k úzkému a cynickému "realismu", ale spíše formulace "realistického wilsoniánství", které pro dosažení cílů zvolí lepší prostředky.

 

Neokonzervativci se pokoušeli ovlivnit už politiku Ronalda Reagana a George Bushe staršího. V roce 1992 tehdejší náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz přetavil neokonzervativní myšlenky o potřebě vývozu demokracie do směrnice, které se později začalo říkat Wolfowitzova doktrína. Bush senior přikázal, aby tato směrnice byla přepsána tak, aby z ní zmizely zmínky o preventivních úderech a unilateralismu.

 

Po 11.září 2001 se ovšem tato doktrína vrátila do hry. V americké zahraniční politice se vytvořily dvě školy. Zatímco ministr zahraničí Colin Powell a poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová argumentovali, aby USA pokračovaly v dosavadní politice hledání multilaterální shody na případné vojenské akci, viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfed, jakož i Wolfowitz a bývalý Richard Perle argumentovali, že Amerika by měla využít svého unikátního postavení jediné globální supervelmoci a prosazovat demokracii ve světě—třeba i s pomocí síly—jako nástroj své národní bezpečnosti.

Jeden z teoretiků této skupiny, Richard Perle, napsal (ve sborníku Alfred Herrhausen Society, „The Partnership Principle:  New Forms of Governance in the 21st Century, London: Archetype Publications, 2004), že demokratický Západ je rozštěpen mezi tzv. globalisty a ty, které bychom mohli nejlépe popsat jako zastánce teorie "dobrovolných policejních sil". Zatímco globalisté-zejména "stará" Evropa-věří, že mezinárodní stabilitu lze budovat nejlépe tak, že se vytvoří hustá síť mezinárodních pravidel a institucí, do nichž vtáhneme co nejvíce nedemokratických režimů (které se pak snažíme přesvědčit, že se podle těchto pravidel mají chovat), zastánci teorie "posse" (dobrovolných policejních sil) jsou přesvědčeni, že taková strategie se přežila.

Podle jejich názoru nedemokratické režimy dosavadní systém jen zneužívaly. Navíc nedemokratické režimy nemohou být ani z morálního hlediska partnerem demokracií. OSN, kde komisi pro lidská práva předsedá Libye, je toho nejlepším dokladem. Proto je třeba vytvořit mezinárodní koalice demokratických států, které budou ochotny se vypořádat s hrozbami ze strany různých diktatur silou.

Proč Irák?

Budeme-li analyzovat argumenty neokonzervativní skupiny několik let zpět, je jasné, že útok na Irák nebyl úplnou náhodou. 11. září pouze aktivovalo Wolfowitzovu doktrínu, která do té doby ležela na pomyslném rýsovacím prkně. Irák byl ale středem zájmu této skupiny již dávno před 11. zářím.

Neokonzervativci věřili, že Irák je ideálním místem pro pokus změnit geopolitickou mapu Středního východu. Byla to země s určitou demokratickou minulostí, země poměrně sekularizovaná, a navíc země s obrovskými zásobami ropy, jejíž prodej by mohl financovat rychlý hospodářský růst. Změna režimu v Iráku pak byla viděna jako nástroj k ovlivňování celého regionu. Irák by mohl být použit buď jako příklad nebo jako hrozba; ostatní nedemokratické režimy v regionu si měly uvědomit, že by je mohl potkat podobný osud.

Ropa coby často citovaný důvod pro invazi byla ve skutečnosti jen důvodem druhotným. Jistě není možné vyloučit, že za útokem na Irák byla i snaha pojistit si nové zdroje energie v době, kdy se rapidně ztenčují globální zásoby ropy i zemního plynu, ale kdyby to byl důvod hlavní, bylo by pro USA mnohem jednodušší ovládnout nějakou vojensky slabší zemi se zásobami ropy. Navíc obě země, které stály v čele invaze do Iráku—USA a Velká Británie—jsou ze všech světových velmocí nejméně závislé na dovozu ropy, protože mají poměrně bohaté vlastní zdroje.

Evropa

Americká politika vyvolala určité odcizení mezi Evropou a USA. Evropa ovšem k rostoucímu odcizování mezi ní a Amerikou vydatně přispívala. Americký neokonzervativní politolog Robert Kagan to vyjádřil dosti přesně ve své knize nazvané "O ráji a moci". Upozornil v ní, že ekonomická supervelmoc, jakou je sjednocená Evropa, má zcela logicky velké ambice v mezinárodní politice, ale zároveň díky sobectví jednotlivých členů není schopná přetavit svou hospodářskou sílu do společné obranné a zahraniční politiky, která by se opírala o skutečnou vojenskou sílu. Evropa si od 2. světové války zvykla žít pod americkým bezpečnostním deštníkem. Protože není schopná používat síly, spoléhá na vyjednávání a mezinárodní právo. To vše se změnilo v jistý druh ideologie, který mnozí Evropané chápou jako nadřazený údajně jednoduchému, často nábožensky motivovanému boji za hodnoty a Dobro, jak mezinárodní situaci vidí Američané.  S režimy, jako byl ten Saddámův, ale nemá podle Kagana smysl vyjednávat.

Velmi neblahou roli sehrála na evropské straně oceánu Francie. Ta se v osobě Jacquese Chiraca pokusila oživit své globální ambice především tak, že se důsledně vymezovala proti USA, zneužívajíc i tradiční antiamerikanismus. Pro některé evropské mocnosti se paradoxně stalo větším problémem, jak omezit moc USA, než jejich boj s režimy, které mohou přivodit ve spojení s teroristy globální zkázu. OSN se pro některé evropské státy stala důležitým nástrojem pro frustrování americké politiky. K dosažení těchto cílů neváhaly například Francie a Německo v rámci OSN spoléhat na nedemokratické režimy, nebo utvořit osu Paříž-Berlín-Moskva-Peking.

Bushova vláda k odcizení mezi "starou" Evropou a USA ovšem značně přispívala dalšími činy. Diplomacie nebyla pro neokonzervativní ideology prioritou. USA často vystupovaly z pozice síly, což bylo samozřejmě netaktní zejména vůči potenciálním spojencům s globálními ambicemi, jako je Francie, Rusko, nebo Německo.

Multilateralistický přístup k mezinárodní politice, který preferoval americký ministr zahraničí Colin Powell, byl nakonec zatlačen do pozadí jestřáby z okolí ministra obrany Donalda Rumsfelda. Ti, na rozdíl od Powella, nestáli o pracné budování mezinárodních koalic či diplomatické úsilí v rámci OSN. Byli od začátku ve spěchu; měli jasný plán.

Tento přístup ovšem způsobil, že vojenské vítězství v Iráku bylo už od začátku poloviční politickou prohrou. Na jedné straně rychlá porážka Saddámova režimu jistě nakonec mnohé přesvědčila o některých argumentech politiků v okolí Bushe, na druhou stranu způsob, jakým k celé akci došlo, zasadil těžké rány nejenom některým-možná skutečně zastaralým mechanismům mezinárodní spolupráce-ale poškodil i ty funkční a perspektivní (například NATO).

Válka versus poválečná situace

Samotná válka potvrdila obrovskou vojenskou převahu USA nad zbytkem světa. Ukázalo se, že pravděpodobně žádná země není pro USA vážným soupeřem. Srážka ideologie s realitou ovšem přišla hned pod dobytí Bagdádu. Zdánlivě se americká politika řídila pragmatickými úvahami: Když už je nutné svrhnout diktaturu, která je nebezpečná i pro Ameriku, nabízí se jen tři možnosti dalšího postupu. Buď hned odejít a riskovat, že poražený režim bude nahrazen ještě horším; nebo ustavit dlouhodobý protektorát, což by vedlo k obviněním o novém kolonialismu; nebo se pokusit takovou zemi demokratizovat a tím jí nejen stabilizovat ale také učinit otevřenější mezinárodní kontrole a spolupráci.

Viděn z tohoto úhlu, vývoz demokracie je pragmatickým vývozem bezpečnosti. Co se ukázalo největší slabinou neokonzervativní ideologie, je skutečnost, že demokracii nelze jen tak exportovat, protože je to i kulturně podmíněný projekt, který se neuchytí v zemích, kde pro demokracii neexistují podmínky.

Ukázalo se, že ideologicky motivovaní neokonzervativci zcela podcenili skutečnost, že budování demokracie v zemi, která je kulturně zakotvena v prostředí, pro nějž je oddělení náboženství a státu, i náboženství a práva, cizorodým prvkem, je o mnoho obtížnější, než například budování demokracie v Německu po 2. světové válce nebo v Japonsku, jehož kulturní tradice byly, jak se ukázalo, mnohem otevřenější k importu západních politických  ekonomických modelů, než jsou země islámského civilizačního okruhu.

Což samozřejmě neznamená, že Islám je s demokracií neslučitelný, jak ukazuje koneckonců i příklad Turecka, nebo, že je neslučitelný s ekonomickou modernizací opírající se o místní (neliberální) verze demokracií, jak to ukazuje Malajsie nebo Indonésie.

Nezkonzervativni nevzali v potaz to před čím varoval už před časem politolog Fareed Zakaria, který napsal, že demokracie, jako mechanismus a způsob vládnutí ještě nezaručuje svobodu. S pomocí zmanipulované vlády většiny-zdánlivě svobodných voleb-lze u moci udržovat velmi nesvobodné a zkorumpované režimy. Nebo mohou být demokratické mechanismy přímo využity k nastolení nové diktatury.

Svobodu přináší jen liberální demokracie, která se opírá o vládu většiny a zároveň o ústavní liberalismus, který chrání svobodu jednotlivců a menšin. Aby takový systém mohl fungovat, je ovšem třeba postupně vypěstovat demokraty, což je do určité míry kulturní projekt. Neliberální demokracie jsou demokraciemi bez demokratů.

Po třech letech americké přítomnosti v Iráku, ale už ani největší idealisté v americké vládě si nemyslí, že by se například v Iráku zakořenila hned liberální demokracie. Mluví spíše o demokratizaci.

Jak upozorňuje Fukuyama, vliv neokonzervativního hnutí pomíjí, Spojené státy potřebují přehodnotit svou zahraniční politiku v několika základních směrech. Za prvé potřebují ubrat vojenskou sílu v globální válce proti terorismu a proměňovat ji v jiné politické nástroje. Střet s džihádisty v jádru není vojenský, ale politický zápas o srdce a mysli obyčejných muslimů v celém světě.

Spojené státy musí přijít s něčím lepším než s "koalicí ochotných", aby legitimizovaly své jednání s ostatními zeměmi. Svět dnes postrádá efektivní mezinárodní instituce, které mohou získat legitimitu pro kolektivní akci. Vytvoření nových organizací, které budou lépe odpovídat potřebné rovnováze mezi legitimitou a efektivitou, bude primárním úkolem příští generace.

Oblastí, která podle Fukuyamy potřebuje nové promyšlení a která bude nejspornější v příštích měsících a letech, je prosazování demokracie v americké zahraniční politice. Nejhorším dědictvím z irácké války může být odpor proti neokonzervativcům, který by mohl být provázen i přihlášením k izolacionismu a cynické "realistické" politice, která Spojené státy vede k přátelství s autoritativními režimy.

Wilsoniánská politika, která upíná pozornost k tomu, jak vládci zacházejí s občany, je správná, ale musí být podřízena realismu, který chyběl první Bushově vládě a jejím neokonzervativním spojencům. Neokonzervativismus, jakkoli to je komplexní ideál, začal být spojován zejména s koncepty jako násilné změny režimu, unilateralismus a americká hegemonie. Co  USA teď potřebují, jsou nové ideje--ani neokonzervativní, ani  jen pragmaticky "realistické", jak si má Amerika počínat, jaké má mít vztahy ke zbytku světa. Ideje, které si uchovají neokonzervativní víru v univerzalitu lidských práv, ale bez iluzí o účinnosti americké síly a hegemonie.