Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Klaus nerozumí ani Evropě ani Americe

Klaus nerozumí ani Evropě ani Americe

Václav Klaus má pravdu, když tvrdí, že mezi evropskými intelektuály a politiky existuje poměrně vysoká míra antiamerikanismu. Většina jeho ostatních tvrzení v článku "Kde se v Evropě bere dnešní antiamerikanismus?" (MfD, 7.3.2002) je ovšem bohužel buď neinformovaná nebo jednoduše demagogická.

Klaus především přisuzuje sjednocující se Evropě celou řadu záporných atributů, které nemá. Podle něj jde o pokus vytvořit nový skupinový řád a nový kolektivismus, a docílit všestranné homogenizace lidí. Jako příklad uvádí "bruselskou harmonizaci všeho". Tyto údajné pokusy o homogenizaci kontrastuje s modelem americkým, který je založen na otevřenosti, individualismu a flexibilitě. Ve skutečnosti Klaus evidentně americké realitě příliš nerozumí.

Úspěchy, kterých Spojené státy dosahují, jsou založeny do značné míry právě na tom, co Evropa zatím nemá. Tedy na jednotném prostoru, který se opírá o důkladnou harmonizaci pravidel napříč celými USA. Ten, kdo v USA žil a pracoval, jako například autor těchto řádek, ví velmi dobře, že v USA je snadné být flexibilní nikoliv jen proto, že jsou tam respektována práva jednotlivce (ta jsou ovšem respektována i v západní Evropě), ale především proto, že existují harmonizovaná pravidla, normy i standardy. Jinými slovy: Američané napříč kontinentem vědí přesně, na jakém hřišti hrají, jaká jsou pravidla hry, a kdo jsou rozhodčí. Evropa za Amerikou pokulhává právě v tomto směru.

Na podporu svého argumentu, v němž srovnává údajnou stádní, neliberální evropskou mentalitu s individualistickým americkým modelem, Klaus též cituje anglického politologa A. Rankina, který tvrdí, že evropská kultura se stává stále více kulturou "stěžování si", což spojuje s posunem prostoru veřejné diskuse na kontinentu od politických stran k různým nátlakovým skupinám. Politické strany mají program, zatímco nátlakové skupiny prý mají jen seznam stížností.

Ten, kdo zná nepřátelské Klausovy postoje vůči občanské společnosti, nemůže být překvapen, že Klaus cituje právě Rankinovy poněkud extrémní názory. Zajímavější je, že tak činí v kontextu srovnávání Evropy s Amerikou. Patrně vůbec netuší, že v "individualistické" americké demokracii jsou nátlakové skupiny všeho druhu mnohem silnější a prominentnější než v Evropě.

Už Alexis de Toqueville popsal Ameriku na začátku 19. století jako zemi občanské společnosti. Americká demokratická politika je od svého vzniku důmyslným propletencem skupinových zájmů (reprezentovaných nejen nátlakovými skupinami ale i celou škálou dalších občanských skupin) a politiky stranické. Politické strany v Americe navíc nejsou vůbec klasické ideologické strany evropského typu, ale spíše široké koalice zájmů.

Problém evropské politiky je přesně opačný než ten, který popisuje Klaus. Je jím nikoliv přebytek nátlakových a jiných skupin, ale určitá nerozvinutost občanské společnosti a zároveň nedostatek jasných pravidel hry, které v interakci mezi stranickou politikou a občanskou společností fungují právě v Americe. Zatímco v Americe tyto skupiny fungují zcela otevřeně a legitimně v podobě nejrůznějších lobbystických zájmů, v Evropě se tak děje často kabinetně, v kuloárech.

Jinými slovy: pokud se má Evropa od USA co učit, je to právě existence vysoce rozvinutého regulačního rámce a právního prostředí, jakož i existence silné občanské společnosti, která tím, že je schopna formulovat skupinové zájmy (nebo si třeba organizovaně "stěžovat") a mobilizovat ve jménu skupinových zájmů, udržuje politické strany i byrokracii pod neustálou veřejnou kontrolou. Přesně to v Evropě zatím chybí a přesně k tomu se evropský projekt pokouší směřovat, když na jedné straně vytváří harmonizovaný regulační rámec v podobě stejných pravidel napříč Evropou a zároveň podporuje decentralizaci, která má dát větší vliv občanům.

12. 3. 2002