Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Kopání do Klause

Kopání do Klause

Příznivci Václava Klause i Václav Klaus jsou rozčíleni. Nepřátele Václava Klause do něj údajně kopou. A oponenti předsedovi Občanské demokratické strany prý nemají už vůbec nemají co radit, aby odstoupil. Klaus dokonce během jedné tiskové konference odrazil dotaz týkající se jeho budoucnosti a budoucnosti strany tím, že jednomu novináři odmítl na podobný dotaz odpovědět s tím, že dotyčný novinář není evidentně členem ODS. V Sedmičce TV Nova Klaus pro změnu zase kritizoval „pány Pehe, Plesly a Schmarcze" za to, že mu radí, aby skončil.

Za sebe bych chtěl zdůraznit, že Klausovi nic neradím. Mám za to, že pro českou demokracii i pro náš případný vstup do Evropské unie je velmi dobré, že byl poražen, ale jak se zachová teď, je jen na něm. V nedávném článku v MfD a Neviditelném psu jsem pouze konstatoval, že nejspíše neodstoupí, protože to neumí. Političtí analytici se prostě jen těžko mohou vyhnout tomu, aby-zaměří-li se na situaci ODS-neupozorňovali, že obroda této strany a tím i celé pravice se s Klausem v čele jen těžko podaří.

Vše podstatné už bylo řečeno. Klaus je polarizující osobnost, není schopen nabízet už nic nového, a svým příklonem k nacionalismu a protievropském rétorice odradil celou řadu kmenových voličů ODS. Ti totiž do EU vesměs chtějí. Pokud v čele ODS zůstane, čekají jeho stranu nejspíše další porážky.

Potíž je v tom, že Klaus nemůže pokračovat dále jinak než, tak říkajíc, „v logice Václava Klause". Bude tedy jenom intenzivněji dělat to, co dělal až dosud. Pokud se nezmění společenské klima tak, aby s jeho názory bylo více v souladu, stane se Klaus tragikomickou postavou. Možná ovšem není jiného řešení, něž aby Klaus, který neumí prohrávat, bojoval až do hořkého konce. Tím může být například prohraný souboj o prezidentství (ODS už začíná mluvit o tom, že by podpořila přímou volbu), nebo prohraný boj o to, aby většina Čechů řekla „ne" vstupu do EU.

S bojem o prezidentství by to měl po pádu Vladimíra Železného velmi těžké. Coby osobě velmi neoblíbené u dvou třetin občanů by mu zřejmě nepomohlo ani úsilí postnormalizačního zábavního cirkusu, kterým se obklopil. Jinými slovy: Padesát jedna procent voličské podpory mu Lucie Bílá nevyzpívá.

Pokud by kvůli jeho kampani Češi odmítli vstup do EU, vrátí se mu tato výhra během několika let jako bumerang v podobě největší „historické prohry" České republiky. V historii na něj tak může zbýt místo stejně kontroverzní, jaké patří Edvardu Benešovi.

Osobně je mi zcela lhostejné, zda se ODS dokáže obrodit. Když to nedokáže, eventuálně se vynoří jiná pravicová strana, která sklidí touhu pravicově smýšlejících voličů mít koho volit. Pokud jde o budoucnost ODS, je mi tedy také zcela lhostejné, jak se rozhodne Václav Klaus. Z hlediska budoucnosti země by bylo samozřejmě lepší, kdyby Klaus nekomplikoval náš vstup do EU. Jsem ale přesvědčen, že případný boj proti vstupu prohraje navzdory tomu, že mu v tom bude zdatně sekundovat Miroslav Grebeníček. To by byl skutečný hořký konec politika, který začal jako reformátor a jemuž, přes všechny jeho omyly, tato země za mnohé vděčí.

V této souvislosti možná neuškodí zopakovat to, co jsem přispěl ke Klausovým šedesátinám do sborníku, který v minulém roce vydala ODS.

Vážený pane profesore,

historie bude k Vašemu dosavadnímu politickému odkazu pravděpodobně mnohem shovívavější, než Vaši současní kritici, k nimž patřím. Většina přehmatů a chyb politiků transformační éry se rozpustí v oprávněných odkazech na nesmírnou složitost postkomunistických reforem, které nakonec vyústily v úspěšný přechod k demokracii a tržnímu hospodářství. Budete bezpochyby vnímán jako člověk, který tento pohyb k demokracii pomohl uvést v život a byl v rozhodujících letech v jeho čele.

Historie má ovšem naneštěstí i svou odvrácenou tvář. Je často nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít--například proto, že je v jejich rolích „uvězní" historické okolnosti, zalíbení v moci, či představa, že to bez nich nejde. Mohou se tak nakonec stát postavami tragickými nebo tragikomickými. Ilustrativní v tomto smyslu je osud druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Ve svých šedesáti letech-- i přesto, že jste nepřetržitě už jedenáct let společně s Prezidentem Václavem Havlem jednou ze dvou hlavních postav české politiky--zdánlivě nemáte žádný důvod stát se politickým důchodcem. Potíž je v tom, že Vy i Václav Havel, s nímž jste svedl mnoho ideových soubojů o podobu naší nové demokracie, jste politiky nestandardního období postkomunistické transformace, které je u konce. Do standardních podmínek standardní evropské politiky, kam Česká republika--i díky Vám--na začátku třetího tisíciletí vstupuje, se ani jeden z Vás příliš nehodí. Je možné argumentovat, že stejně jako Václav Havel i Vy v roli politika již několik let přesluhujete. Zatímco ale Havlovo účinkování v politice automaticky skončí s koncem jeho prezidentského mandátu v roce 2003, Vy budete muset takové rozhodnutí učinit sám.

K Vašim šedesátinám mi tedy nezbývá než Vám přát, abyste v roli politika už neslavil své příští kulaté výročí, tedy pětašedesátiny. Jinak se vystavíte nebezpečí, že se jenom zrychlí proces, který začal již před nějakou dobou-totiž degradace Vašeho historického odkazu, který je dnes ještě stále založen na tom, že jste se v prvních fázích transformace z různých důvodů stal symbolem změn i garantem sice kontroverzního ale zároveň civilizovaného rozdělení Československa, a že jste politickým soupeřem, nad kterým se těžko vyhrává. S přáním všeho nejlepšího do dalších let a s dobře míněnými, jakékoliv ironie prostými, slovy „děkuji, odejděte", Jiří Pehe

24. 6. 2002