Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Několik postřehů o povolebních mýtech

Několik postřehů o povolebních mýtech

Výsledky parlamentních voleb lze interpretovat různými způsoby. Tvrzení, které se objevovalo v různých povolebních analýzách snad nejčastěji je, že volby posunuly Českou republiku výrazně doleva. Tento argument je založen na přesvědčení, že KSČM je levicová strana.

KSČM je ovšem strana, která na jedné straně vskutku sbírá voliče nalevo od ČSSD, ale zároveň je to strana extrémistická. V českém prostředí hraje roli, kterou plní v Rakousku Haider nebo ve Francii Le Pen. To, co jsme během volební kampaně slyšeli od komunistů, byla především hesla o obraně národních zájmů proti Němcům, kritika Evropské unie a xenofobní argumenty o globalizaci i škodlivosti nadnárodního kapitálu. O posunu do leva tak lze mluvit jen ztěží. Spíše by šlo o nárůst podpory pro extrémní a populistické názory.

I tady musíme být ovšem opatrní, protože i když v absolutních číslech volilo KSČM o 200 000 voličů více než jako v posledních volbách, komunisté si polepšili především proto, že se voleb zúčastnilo o milión voličů méně. Zatímco všechny ostatní strany tímto poklesem voličské účasti utrpěly, disciplinované voličské jádro KSČM přišlo volit.

Jestliže tedy byly volby něčeho vítězstvím, pak se onen vítěz jmenuje znechucení a nezájem. Pouhých 58 procent voličské účasti ukazuje, jak dokonale dokázali demokratičtí politici občany otrávit opoziční smlouvou, cynismem a neschopností praktikovat otevřenou demokratickou politiku. Co jsme mohli před volbami slyšet snad nejčastěji, byl povzdech, že lidé nemají koho volit. Zejména ti mladší to nakonec vzali tak, že volit opravdu nemá smysl.

Česká politická scéna se tedy neposunula výrazně doleva. Dobré postavení KSČM je spíše právě výsledkem znechucení. Mnoho hlasů pro tuto stranu bylo hlasy protestními-trestem pro strany demokratické za jejich neschopnost.

Spíše než o vítězích můžeme tedy mluvit o poražených. Je mezi nimi nejen demokratická politika obecně, ale také Občanská demokratická strana a Koalice. Ukazuje se, že Václav Klaus už nemá nic nového, co by voličům nabídnul. Jeho předvolební taktika byla naprosto kontraproduktivní. Vše bylo založeno na Klausovi samotném, což pouze zvýraznilo nedostatek dalších charismatických a schopných osobností v monolitní ODS. Klausova mobilizace proti socialismu po čtyřech letech socialistické vlády, kterou držel u moci a která byla navíc poměrně úspěšná, byla už jen trapným pokusem vymyslet na poslední chvíli něco, co by voliče oslovilo.

Selhala také nacionalistická karta. ODS, která uměle držela při životě hrozbu revizí poválečného uspořádání v Evropě v podobě údajného frontálního útoku na Benešovy dekrety ze strany Rakouska a Německa, nahnala nakonec voliče pouze KSČM. Ta coby strana silné ruky a zároveň strana, která proti „německému revanšismu" bojuje už před padesát let, byla ve výhodné pozici. Pokud chtěla ODS komunistům trochu pomoci, aby tak oslabila ČSSD, ukázalo se, že voliči usoudili, že se KSČM mnohem více podobá právě ODS než ČSSD. Socialisté si nijak výrazně nepohoršili. Zato ODS ano.

Tvrdí se také, že volby jsou jasným vítězstvím proevpropských sil. Ve skutečnosti je ten poměr 101:99. To bohužel není výrazné vítězství a tato slabá většina pro jasně proevropské síly může ještě být problémem. ODS i KSČM jsou v podstatě protievropské a Václav Klaus svou protievropskou rétoriku jistě ještě zesílí, pokud se octne v čisté opozici. Pokud by se mu podařilo přesvědčit většinu občanů, aby v referendu o vstupu do EU hlasovali proti, znamenalo by to pád vlády, která-pokud to bude vláda ČSSD a Koalice--se vstupem (a tedy i pozitivním výsledkem referenda) spojí svou existenci.

Dalším tvrzením v souvislosti s volbami je, že pravice prohrála díky své nejednotnosti. Říká to Václav Klaus. To může být zčásti pravda, jenomže se je nutné zeptat, kdo tuto nejednotnost zavinil. Unie svobody přeci po posledních volbách poměrně principiálně odmítla spolupráci s ČSSD. Ačkoliv měla pravice ve sněmovně většinu, byl to Klaus, kdo raději uzavřel opoziční smlouvu s ČSSD a malé pravicové strany se pokoušel volebním inženýrstvím zničit! US a lidovci nebyli Klausem ani vážně osloveni. Byli po Sarajevu považováni za zrádce. Nejednotnost pravice tak byla do značné míry způsobena uražeností a ješitností Václava Klause.

Na závěr ještě postřeh o stabilitě či nestabilitě vlády ČSSD a Koalice opírající se údajně o křehkou většinu 101 křesel. Taková vláda vůbec nemusí být nestabilní, jakmile bude jednou schválena. Je tomu tak proto, že opozice bude rozštěpená na dva téměř stejně velké tábory-ODS a KSČM. Pro tyto dvě strany bude jen těžko myslitelné, aby hlasovaly společně. Vladimír Špidla tak může spoléhat tu na některé poslance ODS tu na některé poslance KSČM při podpoře jednotlivých zákonů. Navíc čeští politici i voliči jsou konzervativní a neradi uvažují o předčasných volbách. Vládě tedy hrozí poměrně malé nebezpečí vyslovení nedůvěry, protože strany, které by ji sesadily by na to mohly doplatit u voličů.

Úplně nakonec je namístě ještě konstatování, že ČSSD skončila první a z demokratických stran ztratila ve srovnání s minulými volbami nejméně proto, že nabídla slušnou volební kampaň a poměrně slušnou politiku během posledních čtyřech letech. To, že se Špidla distancoval od Klause i opoziční smlouvy (a tedy i od Zemana) byl chytrý tah. Špidla je navíc prvním českým politikem po dlouhé době, který zcela zjevně nadřazuje ideje moci. Někteří ho kvůli tomu nazývají fundamentalistou, většině je ale jeho ideová zásadovost sympatická. Stojí totiž v jasné kontrastu vůči naprosté prázdnotě a mocenským čachrům opoziční smlouvy.

Koalice prohrála především proto, že na rozdíl od Špidly nedokázala voliče přesvědčit, že jí jde o něco jiného než o moc. Voliči v jejím případě museli usoudit, že se spojí buď s ČSSD nebo s ODS na základě pouhých mocenských kalkulů a těch měli po čtyřech letech opoziční smlouvy už dost. Jako velká chyba se nyní také jeví rozbití čtyřkoalice.

17. 6. 2002