Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Proč by nemohla být prezidentem žena?

Proč by nemohla být prezidentem žena?

Václav Havel před několika lety poznamenal, že by ho těšilo, kdyby příštím prezidentem byla žena. Jeho myšlenka jaksi zapadla, neboť Havel se už ke svému nápadu obšírněji nevrátil. Téměř úplně pak zmizela v současném čachrování s postem prezidenta mezi politickými stranami, kterým vládnou muži.

Krátce po té, co své přání, aby se jeho nástupcem stala žena, zveřejnil, zmínil Havel bohužel dvě jména—Petra Buzková a Madeleine Albrightová--která jeho nápad poněkud diskvalifikovala. Buzková, jak se ukázalo, je příliš mladá, protože prezident musí dosáhnout nejméně věku čtyřiceti let, Albrightová zase byla spíše pokusným balónkem vpuštěným do provinciálního českého prostředí. Bylo totiž jasné, že by se jen těžko mohla stát českou prezidentkou osoba, která strávila většinu svého života v cizině a zastávala druhou nejvyšší pozici ve vládě jiného státu.

Obvyklým argumentem těch, kteří vysvětlují, proč se nemůže stát českým prezidentem žena, je, že údajně nemáme dosti výrazných ženských osobností s patřičnými politickými zkušenostmi. Je to ovšem argument jak nepravdivý tak licoměrný. Za prvé, existuje hned několik bývalých nebo současných političek, které potřebné zkušenosti mají. Za druhé, kdokoliv by byl zvolen do úřadu prezidenta, by si potřebné zkušenosti rychle osvojil. Měl by za sebou koneckonců zkušený aparát,

Když nastupoval do úřadu Havel, též neměl žádné politické zkušenosti. Širší veřejnosti byl také poměrně neznámý. Úřad hlavy státu je ovšem natolik viditelný, že kdokoliv je do něj zvolen, stane se téměř okamžitě jednou z nejznámějších osobností v zemi. Argument o malé známosti některých kandidátů tak neobstojí.

Jde spíše o to, aby v postu hlavy státu, která reprezentuje nás všechny, stanula osobnost integrální a integrující. Zároveň osobnost, která bude mít potřebnou společenskou autoritu. Taková autorita se ovšem nemusí nutně odvozovat z předchozích politických zkušeností. Může být založena zcela jinak. V tomto kontextu je možné tvrdit, že existuje hned několik žen, které by se této role dobře zhostily.

Jako příklady žen s politickými zkušenostmi, nezpochybnitelnou morální integritou i potřebnou společenskou autoritou lze jmenovat například současnou senátorku za Občanskou demokratickou alianci Jaroslavu Moserovou, bývalou předsedkyni českého parlamentu Dagmar Burešovou, senátorku za Občanskou demokratickou stranu Dagmar Lastoveckou, bývalou předsedkyni Senátu Libuši Benešovou, senátorku a bývalou ministryni zdravotnictví Zuzanu Roitovou, bývalou ministryni spravedlnosti Vlastu Parkánovou, bývalou předsedkyni Nejvyššího soudu (a v současnosti ústavní soudkyni) Elišku Wágnerovou, nebo nově zvolenou poslankyni Táňu Fischerovou.

Z osobností, které nemají rozsáhlé politické zkušenosti, ale požívají společenské vážnosti, lze jmenovat bývalé disidentky, ředitelku Nadace Olgy Havlové Danu Němcovou, socioložku Jiřinu Šiklovou, spisovatelku Evu Kantůrkovou, nebo zástupkyni ombudsmana Annu Šabatovou. Před tím, než se výběr kandidátů zúžil na současné mužské kvarteto, byla také zmiňována předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová.

Zvolení ženy prezidentem by mělo několik výhod. Především by poněkud vyvážilo notnou převahu, kterou v české politice mají muži. Ženy v politice jsou také zpravidla konsensuálnější než muži a prezidentka by tak pravděpodobně byla mnohem více integrující postavou než někteří z mužských kandidátů, kteří jsou stranami v současnosti navrhováni.

Zvolení ženy prezidentem by také vyřešilo souboj mezi moci lačnými veterány transformační éry, z nichž všichni za sebou vlečou nejen úspěchy ale i rozsáhlé negativní dědictví, které je činí už dopředu neoblíbenými u velkých částí populace.

Protože pro první volbu prezidenta jsou kostky už de facto vrženy, mohla by ženská kandidátka nastoupit zřejmě až v druhém kole, pokud by ta první byla neúspěšná. Pro známého zastánce ženských práv Vladimíra Špidlu, a potažmo pro celou vládní koalici, by podpora společné prezidentské kandidátky, mohla být elegantním řešením, jak dát košem Miloši Zemanovi.

11. 12. 2002