Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Sílící komunisté

Sílící komunisté

Podle různých průzkumů veřejného mínění má komunistická strana v současnosti podporu čtrnácti až sedmnácti procent voličů--tedy v průměru o pět procentních bodů více, než měla v průzkumech před minulými volbami v roce 1998. Vezmeme-li v úvahu, že mnoho lidí se otevřeně zdráhá přiznat, že komunisty budou volit, a že tedy ve volbách bývá skutečná podpora pro komunisty téměř vždy vyšší, než kolik předpovídají průzkumy, mohlo by se stát, že komunisté získají okolo dvaceti procent hlasů.

Pro rostoucí podporu komunistů přitom neexistují silné ekonomické nebo sociální důvody. Těmi bylo možné vysvětlit podporu pro KSČM v roce 1999, kdy se jejich preference též vyšplhaly k dvaceti procentům. Tehdy se země potýkala s hospodářskou recesí a nezdálo se, že vláda sociálních demokratů bude schopna situaci zlepšit. Jakmile se ekonomická situace začala zlepšovat a začalo ubývat "blbé nálady", preference komunistů se vrátily zpět k jejich obvyklým deseti až dvanácti procentům.

Co se to tedy děje nyní, že preference komunistů opět rostou? Komunistům především pomohla současná hysterie okolo Benešových dekretů. Občanská demokratická strana stvořila za aktivního přispění politiků ostatních stran strašáka revizí poválečného uspořádání v Evropě. Ačkoliv ve skutečnosti po České republice žádná země oficiálně nepožaduje rozsáhlé revize stavu vytvořeného Benešovými dekrety a Evropská unie vytrvale opakuje, že dekrety nestojí v cestě našemu členství v EU, čeští politici nedokázali odolat pokušení nafouknout prohlášení radikálů, jako je Jörg Haider, do obrovské bubliny, v níž jsou údajně zásadně ohroženy naše národní zájmy.

Na domácí scéně nacionalistická rétorika ovšem samozřejmě posílila komunisty. Vždyť to byla právě tato strana, která obyvatelům této země vymývala po několik desetiletí mozky strašidlem "německého revanšismu". Kdo jiný než komunisté by nás lépe ochránil před nebezpečím revizí poválečného uspořádání?

Demokratické strany pak ještě postavení komunistů jako novodobých ochránců národních zájmů stvrdily tím, že je přizvaly k projednávání resoluce o Benešových dekretech. KSČM je tak nyní legitimizována i jako platná součást demokratického spektra v momentech "krize". Dostalo se jí téměř jakéhosi přídechu státotvornosti.

Na druhou stranu je ale KSČM i nadále nepřijatelným koaličním partnerem. Skutečnost, že KSČM je na jedné straně stálým členem parlamentu demokratické země a na straně druhé je nepřijatelným partnerem, má ovšem za následek, že je viděna rostoucím počtem mladých lidí jako alternativa vůči demokratickým stranám, které se nutně během svých střídavých pobytů ve vládě různými způsoby namočily do finančních a dalších skandálů.

Mladí lidé, kterým bylo v době pádu komunistického režimu deset let, si samozřejmě nepamatují horory a zkorumpovanost komunistického režimu a zároveň mají už více než dvanáct let před očima stranu, která se jeví jako "čistá"--tedy alespoň, pokud jí srovnáme s těmi, které zatím vládly.

Problémem je, že demokratické strany nedokázaly komunistickou stranu coby nedemokratickou formaci ani zakázat, ani jí donutit ke vnitřní demokratizaci, která by umožnila vtáhnout stranu do hry. Nechaly nereformované komunisty v ghetu, odkud jim zdánlivě nezkorumpovaná KSČM nastavuje zrcadlo. Z gheta jí demokratické strany vytáhnou, jen když jde o "obranu národních zájmů". Celkově je taková strategie vůči komunistů vážný problém, který by se mohl české demokracii vymstít.

Komunisté profitují ještě ze dvou dalších jevů. Jedním je rozpad tábora ultrapravicových Republikánů, jejichž voliči se, zdá se, do značné míry rozdělili mezi ČSSD, ODS a KSČM.

KSČM také ovšem profituje z toho, že demokratické strany se chovají poměrně nepřátelsky vůči nejrůznějším radikálním aktivistům z prostředí ekologických, anti-globalizačních a dalších podobných iniciativ. Nechápou, že mnoho těchto mladých lidí nejsou nezbytně anti-demokraté--že mají potřebu se politicky a společensky "angažovat", ale volí k tomu radikální způsoby. Jestliže jsou důsledně odmítáni demokratickým politickým establishmentem, přimknou se--když si začnou hledat politický domov--ke komunistům.

Obecně je skutečnost, že téměř třináct let po pádu komunismu existuje v poměrně prosperující demokratické zemi, jako je Česká republika, nereformovaná komunistická strana, která má šanci získat až dvacet procent hlasů, špatným vysvědčením především pro strany, které si říkají demokratické.

2. 5. 2002