Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2002 Vyznamenání pro Beneše?

Vyznamenání pro Beneše?

Prezident Edvard Beneš byl na návrh Miroslava Coufala (ČSSD) doporučen senátním podvýborem pro státní vyznamenání na udělení Řádu Bílého lva. Horní komora má o nominacích rozhodovat 24.5. Pokud Senát návrh schválí, bude na prezidentu Václavu Havlovi, zda Benešovi vyznamenání udělí.

Už před časem poslanec Jan Zahradil z ODS navrhl, aby Beneš dostal Řád T.G. Masaryka. Když se svým návrhem neuspěl v Poslanecké sněmovně, rozhodl se obrátit přímo na prezidenta.

Havel se k možnému udělení řádu Edvardu Benešovi před časem vyjádřil v tom smyslu, že se mu nelíbí snahy dát vysoké státní vyznamenání Benešovi právě nyní, kdy by to bylo učiněno pod tlakem současných emocionálních debat o Benešových dekretech. Kancelář prezidenta také lakonicky oznámila, že Beneš už jeden řád v minulosti dostal.

Pokud Senát udělení Řádu Bílého lva prezidentovi doporučí, bude Havel v těžké pozici. Jen nesnadno by se mu odmítal návrh schválený horní komorou parlamentu. Přesto by Havel měl udělení řádu Benešovi odmítnout--a to nikoliv z důvodů, které sám už uvedl. Měl by tak učinit z důvodů naprosto principiálních.

Sám tyto důvody popsal už ve svém projevu před dvanácti lety, u příležitosti návštěvy německého prezidenta Richarda von Weizsackera. Tehdy řekl:

„Náš host už za svůj národ řekl dost tvrdých pravd o utrpení, která světu celkově i nám speciálně způsobili mnozí Němci. Nebo přesněji: mnoho předků dnešních Němců. Dokázali jsme i my říct za naší stranu všechno, co bychom říct měli? Nejsem si tím jist. Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj - ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení - nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, jsme ublížili mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme tím jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce na to krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět. Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali rozsáhlý kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti."

K tomu lze jen dodat, že Beneš bohužel pomohl nákaze českého národa bacilem totality na svět. Nebyly to jen jeho dekrety, které byly výrazem nedemokratické msty vůči sudetským Němcům a byly založeny na principu kolektivní viny. Beneš též asistoval u procesu znárodňování soukromého majetku a zákazu některých demokratických stran-pod záminkou, že kolaborovaly s nacismem.

Beneš jistě udělal mnoho dobrého, zejména v boji o nezávislost Československa a jako ministr zahraničí. Tedy dokud byl mužem číslo dvě, v zákrytu za Masarykem. Za to mu jistě nějaký řád patří. Pokud by ale měl být odměněn výslovně za svou roli v poválečných událostech, odměnil by Havel hrobaře demokracie. Jestliže by to Havel učinil, přihlásil by se k politickému dědictví, které by to značné míry znehodnotilo jeho vlastní odkaz z boje proti totalitě.

23. 5. 2002