Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Co bylo Pražské jaro

Co bylo Pražské jaro

V hodnoceních roku 1968 se stále znovu objevuje mnoho zjednodušení. Nejčastějším je tvrzení, že Pražské jaro bylo jen frakčním bojem uvnitř komunistické strany, či rafinovaným pokusem komunistů udržet se za každou cenu u moci. Ve skutečnosti reformní proces z roku 1968 patří k nejdůležitějším okamžikům českých dějin.

Ano, v jedné úrovni mají samozřejmě pravdu ti, kteří tvrdí, že Pražské jaro bylo frakčním bojem uvnitř KSČ, nebo že „socialismus s lidskou tváří“ byl pokusem zachránit komunistický režim, v němž by rozhodující roli hrála i nadále jedna strana. Jenomže reformní proces nevznikl a nevyvíjel se jen uvnitř KSČ. Samotná komunistická strana byla ve vleku mnohem širšího společenského dění, které začalo už na začátku šedesátých let a jehož první kořeny lze vidět už na sjezdu československých spisovatelů v roce 1956.

Celá šedesátá léta byla přípravou pro to, co muselo přijít v roce 1968. Pod povrchem vlády jedné strany, s její komunistickou ideologií, se postupně začala znovu probouzet k životu občanská společnost, jejíž nejsilnější ohniska se soustředila okolo nových literárních časopisů, divadel, filmařů, či skupin výtvarníků. Tato nová uskupení sice formálně neútočila na vládnoucí ideologii, ale svými kulturními počiny i vytvářením paralelních struktur jí podlamovala a vytvářela půdu pro nástup dalších odnoží oživené občanské společnosti, jako byly studentské organizace nebo třeba obnovený Junák.

Kultura začala hrát roli, kterou známe dobře z jiných období nesvobody v Čechách—nahrazovala neexistující demokratickou politiku a zároveň politiku postupně tlačila k liberalizaci. Navíc--právě proto, že se nebylo možné svobodně projevovat skrze politiku (zatímco kulturní sféra byla postupně stále svobodnější)—v kultuře šedesátých let vytrysklo ohromné množství nahromaděné tvůrčí energie. Byly vytvořeny některé z největších kulturních počinů v českých (a také ve slovenských) dějinách. Generace šedesátníků dodnes nebyla překonána.

Změny v KSČ nebyly jen jakýmsi machiavelistickým činem některých aparátčíků. Byly postupnou reakcí na mnohem hlubší společenské změny. Demokratické tradice české společnosti, které měly své kořeny dávno před rokem 1948, se postupně začaly prosazovat. A protože to nebylo možné přímo prostřednictvím politiky, dělo se tak nejprve v kultuře.

Druhým výrazným jevem Pražského jara je jeho jistá utopičnost. Nemá smysl si zakrývat, že mnoho lidí, včetně předních intelektuálů, věřilo, že komunismus je reformovatelný, a že lze vskutku vytvořit „socialismus s lidskou tváří“. Tedy systém, který by existoval v rámci komunistické ideologie, v rámci vlády jedné strany, ale byl by vnitřně pluralitní a zároveň ekonomicky a společensky humánní.

Právě v tomto bodu navazovalo Pražské jaro na jiné utopické tradice českých dějin, jako byly některé postuláty husitského učení. Reforma se měla odehrát v rámci existujícího systému, v podobě jeho humanizace. Mnoho lidí věřilo, že politiku lze dělat „nepoliticky“, že existuje jakási třetí cesta mezi plnohodnotnou demokracií a tržním hospodářství na jedné straně a komunistickým systémem na straně druhé.

Toto přesvědčení bylo samozřejmě naivní. Při pohledu zvenku, nebo při pohledu zpět v čase, je jasné, že komunistický režim nemohl dlouho přežít jakoukoliv důslednou liberalizaci, a že by reformní proces vedl ve své další fázi nutně k znovuvytvoření demokracie opírající se o pluralitu politických stran. To, že si to mnoho protagonistů Pražského jara hned neuvědomilo, není ovšem nutně důkazem jejich nedemokratičnosti. Kdyby reformní proces pokračoval, jistě by se mnoho z nich nakonec přiklonilo na stranu plnohodnotné demokracie.

Skutečnost, že byl reformní proces zastaven sovětskými tanky před tím, než se mohla utopičnost „socialismu s lidskou tváří“ skutečně ukázat (a komunistický systém by se začal hroutit), sehrála paradoxně pozitivní roli později. Zatímco pro Československo byla invaze začátkem dvacetileté tragédie, pro Sovětský svaz zůstalo Pražské jaro nadějí--otevřenou otázkou bez jasné odpovědi.

Tím, že celý proces nedošel až do svých logických konců, politici, jako byl později Mikhail Gorbačev, mohli věřit, že „socialismus s lidskou tváří“ je možný. V případě Sovětského svazu ovšem už nemohly přijet tanky, které by sovětskou formu Pražského jara zastavily a režim zkolaboval. Československá utopie roku 1968 tak nakonec přispěla k pádu komunismu podobně, jako husitství přispělo ke vzniku protestantismu a k následným reformám uvnitř katolické církve.

Pražské jaro také odkrylo tradiční české i slovenské slabiny. Znovu se potvrdila slabost českých i slovenských politických elit, které nedokázaly čelit sovětskému tlaku. Znovu se také potvrdilo, že v kritických okamžicích historie, jsou Češi i Slováci náchylní k oportunismu. Občanská společnost se nakonec ukázala být slabá a snadno manipulovatelná. K zajištění přechodu od Pražského jara k normalizaci nepotřebovala Moskva ani posílat své vlastní kádry; na špinavou práci se našlo dosti ochotných kádrů v Československu.

Obecně Pražské jaro zůstane nejsvětlejším obdobím komunistického období v Československu. Bylo pokusem zvrátit vlastními silami to, co si Češi (a méně Slováci) přivodili po druhé světové válce. Navzdory populární národní mytologii, nástup komunismu v Československu v roce 1948 nebyl nevyhnutelný. Na rozdíl od většiny ostatních národů porobených komunismem, Češi (a méně Slováci) k vítězství komunistické diktatury značně přispěli. Pražské jaro bylo důležité jako pokus tento historický omyl vlastními silami alespoň do určité míry odčinit.

20. 8. 2003