Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Hojdar aneb ČSSD v krizi

Hojdar aneb ČSSD v krizi

Největším nepřítelem České strany sociálně demokratické je Česká strana sociálně demokratická. V lůně tohoto politického subjektu lze najít hned několik navzájem se svářících slupin, které se v kritických situacích nedokáží dohodnout na jednotném postupu. Zdá se, že si neuvědomují, že tak kopou politický hrob nejen straně ale i sobě.

Vnitřní rozpolcenost ČSSD souvisí se způsobem, jakým se strana po roce 1989 vytvořila. Vznikla postupným srůstáním různých politických uskupení, od obnovené sociální demokracie až po subjekty, jakými byly Zemědělská strana, Liberální a sociální unie, nebo Demokratická strana práce. Rychlý vzestup ČSSD pod vedením Miloše Zemana byl paradoxně prokletím, protože strana neměla před nástupem k moci dost času srůst vnitřně dohromady a ujasnit si svou identitu.

V opozičně-smluvním období byly názorové rozdíly uvnitř strany překryty jak autoritářským vůdcovským stylem Zemana, tak sólovým vládnutím doprovázenými mocenskými handly s Občanskou demokratickou stranou. Po loňských volbách, v nichž ČSSD zvítězila pod praporem ukončení opoziční smlouvy, se nejprve zdálo, že strana je rozdělena především na pohrobky opozičně-smluvních časů (zemanovce) a politiky, kteří se rozhodli skoncovat s klientelismem opozičně-smluvního období (špidlovce).

Špidlovci sice prohráli první velký souboj s opozičně-smluvní klikou, když byl s pomocí komunistů, ale též některých zemanovců, zvolen prezidentem Václav Klaus, ale v následujících měsících se zdálo, že si Vladimír Špidla postupně ve straně upevňuje pozici. Nyní je jasné, že to byl jen klam.

Demonstrativní odchod poslance Josefa Hojdara z poslaneckého klubu ČSSD těsně před hlasováním o reformě veřejných financí a útoky některých poslanců ČSSD na Špidlovu vládu ukazují, že ČSSD je vnitřně mnohem nejednotnější, než by naznačovalo jen jednoduché dělení na špidlovce a zemanovce. Tak především na levém okraji strany existuje silná skupina lidí, kteří by klidně mohli být členy Komunistické strany Čech a Moravy. Neoficiálním mluvčím tohoto levého křídla byl zatím Jaroslav Foldyna, ale k této skupině patří i jeho severočeský kolega Hojdar a někteří další poslanci, jejichž kritické hlasy lze nyní slyšet.

Na začátku roku 2001 odvolala konference severočeské sociální demokracie předsednictvo v čele s Marií Součkovou. "Odvoláním předsednictva jsme chtěli vyjádřit náš posun směrem vlevo od středu politického spektra," prohlásil tehdy Hojdar. Důvod? Marie Součková byla proti spolupráci, či dokonce koalici sociálních demokratů a komunistů na severu Čech.

Zajímavé přitom je, že zatímco mnozí členové levého křídla ČSSD vidí budoucnost strany ve spolupráci s KSČM, nijak jim nevadí ani „pragmatická“ spolupráce s ODS. Mnoho z nich zůstalo věrno Zemanovi—a tedy spolupráci s ODS. Zdůvodňují to potřebou silné vlády, jakož i spolupráce s „čitelným“ partnerem. V tom si dobře rozumějí s některými politiky, kteří stojí na pravém křídle ČSSD, jako je Stanislav Gross.

Špidla je mezi těmito pragmatiky moci osamocen. Ideologicky motivovaná rétorika se v české politice klidně snese s nečitelnými vazbami ekonomickými a politickými. Sám poslanec Hojdar nám ještě stále dluží vysvětlení, jaká byla přesně jeho role v Mostecké uhelné společnosti. Premiér Špidla vloni odmítl uvažovat o zařazení Hojdara do vlády se slovy, že Hojdar „má vysoký korupční potenciál.“ Nikdy také nebylo plně objasněno, kdo a proč před loňskými volbami rozdal romským obyvatelům Chánova obálky, v nichž byly pouze kandidátky ČSSD se zaškrtnutým jménem Hojdara.

Bylo jen otázkou času, kdy další útok na Špidlu přijde. Lidé jako Hojdar měli v podobě reformy veřejných financí zlatou příležitost zaútočit z pozic, které vypadají principiálně. Ve skutečnosti jde o mnohem více. Prostřednictvím levého křídla se do ČSSD vlamuje KSČM. Bez šancí ale není ani ODS, protože mnozí z těchto lidí zůstávají zemanovci, nostalgicky vzpomínajícími na časy opoziční smlouvy. Protože ale spolupráce s KSČM ani s ODS není pro mnoho dalších představitelů ČSSD přijatelná, výsledkem nakonec může být pád ČSSD do opozice a pracné, pravděpodobně dlouholeté hledání vlastní identity.

23. 7. 2003