Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Jak Evropská unie pomohla demokracii

Jak Evropská unie pomohla demokracii

O Evropské unii lze v poslední době v souvislosti s demokracií slyšet, zejména od euroskeptiků, mnoho nelichotivých komentářů. EU prý trpí demokratickým deficitem a snahy prohlubovat evropskou politickou integraci mohou údajně vyústit do tyranie nikým nevolených evropských institucí vůči demokratickým národním státům.

Je zajímavé, že v diskusích o demokracii v EU se vedle jistě legitimních úvah o demokratickém deficitu současných evropských institucí téměř nediskutuje o nepochybně pozitivním vlivu, který měla EU na konsolidaci demokracie v kandidátských zemích. Možná proto, že by bylo nutné vysvětlit zjevný paradox: Organizace trpící údajně vážným demokratickým deficitem zcela evidentně pomohla s demokratizací nových členských zemí.

EU přispěla ke konsolidaci demokracie v kandidátských zemích hned na několika úrovních. Dokonce ještě před tím, než vůbec začala oficiální přístupová jednání, vytvářel příslib budoucího členství v EU pozitivní tlak na politické elity ve střední a východní Evropě. Například problémy s etnickými menšinami—ať už šlo o Maďary na Slovensku a v Rumunsku, nebo o Rusy v baltických zemích—byly víceméně úspěšně vyřešeny i proto, že bez jejich urovnání by neměly státy, kterých se to týkalo, šanci na vstup.

EU vytvářela také potřebnou vnější stabilitu pro demokratické reformy. Přistupující země se nacházely ve zcela jiném mezinárodním prostředí, než v jakém se octily středoevropské státy například po 1. světové válce. Tyto státy nejenže neohrožoval v jejich demokratické konsolidaci vnější nepřítel, ale EU jim navíc nabídla i aktivní pomoc a povzbuzení.

Samotný přístupový proces byl zaměřen především na modernizaci politických, pránvích a ekonomických institucí—potažmo tedy na konsolidaci demokracie. Nešlo jen o konkrétní připomínky EU k situaci menšin a svobody médií, nebo o monitorování voleb v kandidátských zemích. Hlavní přínos EU spočíval především v tlaku na zavedení skutečného tržního hospodářství, na průhlednost kapitálových trhů, na reformy bankovnictví, či na přijetí fungujících zákonů o bankrotech. Podobně tomu bylo s tlakem na reformy veřejné správy, decentralizaci a rozsáhlé změny v systému soudnictví.

Je jistě možné argumentovat, že valnou část takových změn by postkomunistické země musely přijmout eventuálně tak jako tak, pokud by chtěly být schopny uspět v mezinárodní ekonomické soutěži. Snahy připojit se k EU ovšem tento proces notně uspíšily. Unie nezištně nabídla „know-how“ i konkrétní pomoc. Je také jasné, že mnoho významných zahraničních investorů přišlo do kandidátských zemí proto, že se jednou stanou členy EU, jakož i díky institucionálním reformám provedeným kvůli členství v EU.

Tlak EU byl důležitý zejména v oblastech, s jejichž reformou by politické elity v postkomunistických zemích jinak nijak nespěchaly. Vždyť dokonce i navzdory opakované kritice ze strany EU například čeští politici odkládali až do posledního okamžiku přijetí zákona o státní službě (který by státní službu odpolitizoval) nebo zákona o průhledném zadávání státních zakázek. EU si byla ovšem dobře vědoma, že reformy právě v těchto oblastech jsou naprosto zásadní, pokud jde o zdravé a nezkorumpované fungování demokracie.

Kritici EU mohou mít kus pravdy, když tvrdí, že EU jde v regulaci a v zavádění pravidel v některých oblastech zbytečně daleko a podvazuje tak částečně volnou soutěž. Zároveň by ovšem bylo nepravdivé tvrdit, že starost EU o dodržování pravidel a regulí podvazuje politickou svobodu. Unie trpí jistým demokratickým deficitem, pokud jde o rozhodovací mechanismy na nadnárodní úrovni, ale je to naprosto demokratický a svobodný prostor, pokud jde o to, co někteří teoretici nazývají „ústavní liberalismus“. Tedy pokud jde o důslednou ochranu práv jedince a nezávislost institucí, které mají být odolné vůči politickým tlakům.

Někteří kritici EU namítají, že přístupový procesí byl příliš rychlý, a že institucionální reformy pod taktovkou EU neposkytly občanům nových demokracií dostatek času k tomu, aby demokratické hodnoty mohli skutečně strávit a přijmout za své. V tom mohou mít částečně pravdu. Lze ovšem též argumentovat, že procesu demokratické konsolidace—zejména pokud jde o ztotožnění se s demokratickými hodnotami a vytvoření fungujícího právního vědomí—se lépe daří v institucionálním rámci, který je demokracii příznivě nakloněn, než v prostředí nestability.

13. 11. 2003