Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Jak mohou politici ovlivňovat média

Jak mohou politici ovlivňovat média

Prezident Václav Klaus nedávno přednesl první projev v Poslanecké sněmovně. Tento projev byl v médiích příštího dne všeobecně popsán jako kritika současné vládní koalice. Pro takové hodnocení byly dobré důvody: Klaus mluvil o rekordně vysokém deficitu, o skutečnosti, že vláda vydává za reformy pouhé úsporné balíčky, či o poklesu důvěry občanů v instituce státu. O den později ovšem prohlásil, že jeho projev nebyl útokem na vládu. Většina médií tuto interpretaci přejala.

Jak si tento jev vyložit? Jednou možností je, že někteří čeští novináři jsou natolik nesvéprávní, že jen opakují to, co jim jako interpretaci toho či onoho podstrčí politici. Takže den po projevu přejmou interpretaci koalice, že se prezident zachoval nikoliv nadstranicky ale jako předák opozice. Další den pak už „objektivně“ píší, že zatímco koalice tvrdí, že prezident útočil na vládu, prezident naopak tvrdí, že se o útok nejednalo. Slovo „vláda“ v jeho projevu zaznělo prý jen pětkrát.

Informovat o tom, co o projevu tvrdí vládní koalice, a co o něm tvrdí jeho autor, je jistě namístě. I to je zpráva. Zároveň ovšem zůstává jakoby nezodpovězena otázka, zda se skutečně jednalo o kritiku vlády nebo ne. Tedy vlastně otázka, zda si z nás pan prezident dělá blázny.

Přitom by stačilo z prezidentova projevu citovat. Klaus například řekl: „Skutečná reforma by se musela našich veřejných financí dotknout daleko hlouběji, než jak je tomu v dnes známých dokumentech a návrzích. Ty jsou zatím spíše variantou tzv. úsporných balíčků…“. A dodal: „Předkládají-li se veřejnosti dnešní úsporné škrty jako reforma, skutečnou reformu už veřejnost nebude chtít unést a to je pro následující období velkou nevýhodou.“

Ano, slovo „vláda“ právě zde vůbec nenalezneme, ale o kom to tedy pan prezident proboha mluví? Vládne nám snad už teď jím tolik nemilovaná Evropská unie, nebo nám vládne Špidlova vláda? Novináři by se měli prezidenta a jeho spolupracovníků přinejmenším zeptat, koho tedy vlastně kritizoval, když ne vládu. A požádat ho, aby vysvětlil například výše citovaný úryvek ze svého projevu. Popřípadě se pozastavit nad tím, proč se prezident ke své kritice najednou nehlásí, a proč nám tvrdí, že vládu nekritizoval, když jí očividně kritizoval!

Namísto toho se začne českými médii šířit jakýsi podivný schizofrenní výklad: Prezident kritizoval vládní koalici, ale protože on sám říká, že jí nekritizoval, tak jí vlastně nekritizoval. Za objektivitu se považuje říkat o jedné události „ano“ a „ne“ zároveň.

Když v roce 1997 pronesl prezident Václav Havel svůj rudolfínský projev, jehož část zasvětil kritice počínání Klausových vlád, bránil se i on tím, že ani jednou v projevu nevyslovil jméno Václava Klause. Byla to chyba, protože Havel samozřejmě kritizoval právě Klause.

Za pozornost stojí rozdíl mezi přístupem novinářů k Havlovi a ke Klausovi. Ať už Havel mlžil, jak chtěl, jeho projev byl novináři zcela správně označen jako kritika Klause. Možná proto, že jim tuto „interpretaci“ nabídl sám Klaus.

Řečeno jinak, čeští novináři mají ve vztahu ke Klausovi jakýsi podivný komplex. Rádi si mnozí do současného pana prezidenta kopnou, ale když Klaus vyrukuje s protiútokem v podobě vlastní interpretace, mnoho novinářů nakonec nekriticky papouškuje to, co jim Klaus naservíroval. Příkladů je mnoho. Revolta v Občanské demokratické straně, vyprovokovaná finančními skandály, se stane nedemokratickým spiknutím-- „sarajevským atentátem“. Mobilizace proti levici před volbami je rychle zapomenuta ve prospěch „paktu o politické stabilitě“ s toutéž levicí.

Z Klausova rukávu se sypou už léta pojmy jako „opoziční smlouva“ „duhová koalice“, nebo „toleranční patent“, ale namísto kritiky vnitřní protismyslnosti takových pojmů a politické schizofrenie, kterou zaštiťují, se v v českém novinářském žargonu ujmou jako běžné výrazivo, které nemusí být neustále podrobováno kritickému zkoumání.

Není tedy snad ani tolik podivné, že když Klaus svatosvatě slíbí, že bude nadstranickým prezidentem, který vládě nebude házet klacky pod nohy, a za několik měsíců vetuje zákony nevykazující žádné formální chyby, mnozí novináři to berou jako normální. Stejně jako když prezident zaútočí v parlamentním projevu na vládní koalici a vzápětí prohlásí, že to útok nebyl.

Nelze se pak divit spolupracovníkům prezidenta, že média neustále umravňují a poučují. Správě cítí, že mají v mnoha případech co do činění s lidmi, které mohou šikovně podstrčenou interpretací toho či onoho ovlivnit.

23. 10. 2003