Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Jak (ne)úspěšní jsou Američané v Iráku?

Jak (ne)úspěšní jsou Američané v Iráku?

Z většiny zpráv a komentářů v českých i světových médiích by se zdálo, že poválečná rekonstrukce Iráku pod vedením Američanů je naprosté fiasko, a že se Američané navíc dostali do pasti ne nepodobné té vietnamské. Každý den média přinášejí zprávy o tom, že opět padli, nebo byli zraněni, američtí vojáci. K tomu přidejme často poněkud zlomyslné poukazy na to, kolik věcí v Iráku zatím nefunguje tak, jak by mělo.

Což o to, Američané i jejich britští spojenci problémy s poválečnou správou Iráku mají. Mnohé se jistě dalo udělat rychleji a efektivněji. Jisté je, že američtí vojenští stratégové se v poválečné rekonstrukci Iráku zatím osvědčili méně než během samotné války, která byla precizně naplánována a provedena.

Přesto se zdá, že by při posuzování amerických zdarů a nezdarů v poválečném období neuškodila větší míra objektivity. Tak především, válka oficiálně skončila teprve před třemi měsíci. Jestliže někdo očekával, že v Iráku (jehož infrastruktura byla poškozena boji i bombardováním, a v němž jsou dvě celé generace obyvatel vážně poznamenány Saddámovou krutovládou), vše půjde lehce, byl samozřejmě naivní.

Na druhou stranu, když vezmeme v úvahu jak zmíněné škody, tak odlišné kulturní a náboženské tradice, není situace tři měsíce po skončení války nijak katastrofální. Podařilo se obnovit těžbu ropy—hlavního zdroje budoucích iráckých příjmů—a podařilo se vytvořit provizorní správu země. Americké jednotky jsou pomalu nahrazovány v policejních funkcích iráckými policisty. Kdyby situace, která je v Iráku dnes, trvala ještě rok po skončení konfliktu, byl by to důvod k vážným otázkám. Dnes se nanejvýš můžeme pozastavit nad tím, zda některé věci nebylo možné přece jen udělat rychleji a lépe.

Úplně scestné jsou pak snahy vykreslovat útoky na americké jednotky jako nějakou vysoce organizovanou partizánskou válku, která je pro Američany problémem srovnatelným třeba s Vietnamem. Sečteme-li všechny americké vojáky padlé ve válce i po ní, současné číslo se pohybuje okolo 150. Uvážíme-li, že před válkou byla Saddámova armáda považována—navzdory jejímu oslabení po válce v Zálivu v roce 1991—za jednu z největších vojenských mašinérií na světě, je počet padlých Američanů neuvěřitelně malý. Dohromady je to méně než například počet obětí při zřícení menšího dopravního letadla.

Jinými slovy: kdybychom měli americké úspěchy či neúspěchy posuzovat jen podle počtu amerických padlých během války i během tří měsíců po jejím skončení, je zatím americká okupace Iráku fenomenálním úspěchem, pro který bychom v dějinách vojenství jen těžko hledali srovnání. Jakkoliv je každá zpráva o padlém americkém vojákovi zprávou špatnou, takové zprávy každopádně téměř nic nevypovídají o celkové bilanci americké akce.

Také se zdá, že bude nutné přehodnotit prvotní dojmy živené většinou médií, podle kterých americký zásah není místním obyvatelstvem nijak vítán. Spontánní oslavy (bohužel s tragickými následky), které vypukly, když se potvrdily zprávy, že američtí vojáci skutečně zabili Saddámovy syny, spíše naznačují, že mnoho Iráčanů se při vzpomínkách na Saddámův teror obávalo ukázat sympatie vůči Američanům až do chvíle, než bude jasné, že se Saddám už nikdy nevrátí. K tomuto strachu bohužel přispěl otec současného amerického prezidenta, který v roce 1991 nechal Iráčany po vyhnání okupačních vojsk z Kuvajtu napospas Saddámovi.

Ačkoliv v Iráku jistě existují silné skupiny lidí, včetně některých náboženských hnutí, které by rády Američany viděly odejít co nejdříve, zdá se, že Američané mají velmi slušné šance s rekonstrukcí Iráku uspět a přitom neodejít ze země jako nenávidění okupanti. Nejspíše se opět potvrdí stará moudrost, že je lepší být okupován Američany, než být osvobozen Sovětským svazem.

28. 7. 2003