Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 "Junge Front Heute"-aneb Patočka to přehnal

"Junge Front Heute"-aneb Patočka to přehnal

V úvodníku nazvaném „Junge Front Heute“ (LtN, č. 31) Jakub Patočka naprosto demagogicky zaútočil na Mladou Frontu Dnes a Bohumila Doležala za to, že Doležal na stránkách MfD vyzývá k tomu, aby Češi uznali svou historickou vinu a vypořádali se s odsunem sudetských Němců. Surovost Patočkova útoku nezmírňuje ani pojmová ekvilibristika, s jejíž pomocí už nějakou dobu poněkud výsměšně cejchuje jako „antinacionalisty“ ty, kteří jsou přesvědčeni, že odsun byl nedemokratickým činem, a že bez skutečného kritického zúčtování s touto temnou stránkou naší minulosti, nelze budovat zdravou demokracii. Tito antinacionalisté jsou prý stejně extrémističtí jako nacionalisté typu Jana Zahradila a jenom nahrávají extrémistům německým. Patent na výklad historie mají údajní demokraté, kteří stojí mezi těmito extrémy.

Patočka si ale ve svém článku nepočíná vůbec demokraticky. Jeho tón je tónem kojzarovského Rudého práva. Doležala zahrnuje invektivami a temnými narážkami (dostává prý granty od Nadace Konráda Adenauera spojené s CDU, dezinterpretuje národní zájem způsobem legitimním naposledy v druhé republice a protektorátu!).

Patočka si to také rozdává s Mladou Frontou, které kvůli jejím německým vlastníkům a názorům v ní tištěným dává hned v názvu svého úvodníku (v daném kontextu urážlivé) jméno Junge Front Heute. Deník se podle jeho mínění chová téměř zrádcovsky, když tiskne články, v nichž autoři upozorňují na historickou vinu Čechů. Patočka napomíná (a podtextu vlastně vydírá) vydavatele deníku; ten prý má povinnost (!) takové psaní na svých stránkách vůbec nepřipustit právě proto, že je vydavatelem německá firma.

Na podporu svých argumentů uvádí Patočka několik hypotetických příkladů prestižních francouzských, belgických, nebo britských deníků. Jaké by to prý bylo, kdyby takové deníky měly komentátory, kteří Francouzům, Belgičanům, nebo Britům neustále předhazují jejich historické viny? Kromě toho, že se Patočka mýlí, protože takoví komentátoři ve zmíněných zemích existují (díky za ně), jeho myšlenku můžeme rozvinout.

Zeptejme se, čím by bylo dnes Německo, kdyby Němcům přední němečtí politici a komentátoři dnes a denně nepředhazovali po desetiletí jejich viny? Rozhodně by to nebyl stát tak demokratický, jakým je dnes. Přinejlepším by to bylo druhé Rakousko, s nějakými haiderovci ve vládě. Existuje dobrý důvod, proč o současném Německu nepíše žádný německý spisovatel s tak sžíravou ironií, jako to činil v případě Rakouska Thomas Bernhard a dones činí další rakouští autoři, jako třeba Elfriede Jelinek. (Mimochodem i v Rakousku si na tyto nepříjemné remcaly domácí „demokraté“ tak důkladně posvítili, že nakonec někteří v Rakousku vůbec odmítli publikovat.)

Můžeme oprávněně argumentovat, že si Německo nemilosrdné vypořádání se svou minulostí plně zaslouží, protože nacistické Německo bylo vražednou totalitní mašinérií. Jenomže proč ta dvojí měřítka na nás a Němce? Vražednou totalitní mašinérií byl přeci i stalinský komunismus, který mnoho Čechů tak ochotně přijalo. Kde je naše diskuse? Neexistuje. Mimo jiné proto, že bychom museli začít diskusí o stalinské etnické čistce, kterou byl právě odsun.

Na rozdíl od Německa v letech 1933 až 1945, Československo po válce ještě nějakou dobu totalitním státem nebylo. Mohlo jednat demokraticky, rozhodlo se ale jednat stalinsky. Patočka píše, že odsun byl legitimním rozhodnutím českých demokratů v reakci na holocaust a další zvěrstva totalitního nacistického režimu. Legitimní rozhodnutí to jistě bylo alespoň do té míry, že bylo přijato demokraticky; nebylo to ale rozhodnutí demokratické.

„Demokraté“, kteří toto rozhodnutí učinili, v čele s prezidentem Edvardem Benešem, totiž nejen odsunuli tři milióny lidí tak, že je kolektivně ztotožnili s poraženým totalitním režimem a učinili je, téměř bez výjimky, spoluodpovědnými za jeho zvěrstva, ale navíc aktivně pracovali na demontáži demokratického zřízení ve vlastní zemi. Benešovy dekrety umožnily nejen odsun, ale také rozsáhlé znárodňování. Nepohodlné politické strany byly zakázány, protože prý kolaborovaly s Němci; komunistické straně se naopak dostalo prominentního postavení, ačkoliv si jí vychoval Stalin.

Patočka se evidentně domnívá, že nejlepší cestou k demokracii je posilovat národní sebevědomí tak, že si nebudeme rozdírat staré rány a hlavně nebudeme netakticky otevírat prostor pro požadavky radikálů na německé straně. O problematických věcech se budeme bavit jen s „německými demokraty“, kteří nekladou nepříjemné otázky. Kdo „demokratem“ v Německu, a tedy partnerem pro diskusi, je a není, určí „demokraté“ u nás. A kdo je demokratem u nás, to určí zřejmě Literární noviny. Německé politiky, kteří chtějí o historii diskutovat jinak než „demokraté“, nazveme extrémisty. Například Eriku Steinbachovou, členku CDU.

Podle Patočky Bohumil Doležal prý jen předstírá názor české inteligence. Nikoliv, nic nepředstírá; jeho názory jsou shodné s názory (naštěstí) rostoucího počtu dalších českých intelektuálů. Patočka a další intelektuálové mají zase názory jiné. Pokud jsou demokraté, měli by vítat diskusi, nikoliv zastrašovat. Poukazovat na to, že MfD má německé vlastníky a neměla by tedy vůbec tisknout některé názory vztahující se k česko-německé historii, je výpad stejně nedemokratický, jako je Patočkovo přejmenování Mladé Fronty na „Junge Front Heute.“ Zde je dobré podotknout, že to není MfD, která by kategoricky požadovala v nějakém svém úvodníku, aby Literární noviny nepřipustily na svých stránkách některé názory a tedy i autory!

1. 8. 2003