Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Kdo dělá zahraniční politiku?

Kdo dělá zahraniční politiku?

Veřejně propírané názorové rozdíly mezi prezidentem a vládou na důležitá zahraničně-politická témata nedělají České republice dobré jméno v zahraničí. Ačkoliv podle ústavy je obecně za zahraniční politiku (jakož i za ústavně-neodpovědného) prezidenta odpovědná vláda, většina našich zahraničních partnerů českou ústavu nezná. Vnímají pouze, že často říká něco jiného prezident a něco jiného vláda.

Navíc se prezident a někteří členové vlády v zahraničí navzájem špičkují, ne-li přímo pomlouvají. I to jistě přispívá ke zmatku, který musí vládnout v hlavách našich zahraničních partnerů ohledně toho, kdo vlastně oficiálně reprezentuje český stát v zahraničí.

Občas z takového zmatku můžeme sice něco vytěžit. (Například v případě války v Iráku, zahraničně-politické překřikování českých politiků bylo natolik matoucí pro Američany, že Česká republika jaksi nedopatřením zůstala na listině spojenců, kteří nyní budou sklízet ekonomické a politické plody vítězství.) Ve většině případů ovšem budí kakofonie hlasů, kterými mluví česká zahraniční politika, rozpaky.

Vláda a prezident mají na vybranou. Buď se dohodnou na pravidelných konzultacích o důležitých zahraničně-politických tématech a srovnají si navzájem noty, anebo budou v tomto nesmyslném souboji pokračovat. Ten přitom nemá dopředu daného vítěze.

I když ústava stojí na straně vlády, český prezident, pokud bude chtít, může vládě natropit mnoho problémů, protože je neodvolatelný. Má též nástroje, jak vládě a ministerstvu zahraničí znepříjemnit život--například může zdržovat jmenování ministerstvem zahraničí navržených, a vládou schválených, velvyslanců.

Zahraniční politiku navíc nedělá jen vláda a prezident, ale připívají do ní svým vystupováním v cizině i další ústavní činitelé—například předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, nebo předsedové zahraničně-politických parlamentních výborů. Zahraniční politiku do určité míry tvoří například též čeští delegáti v Konventu EU nebo velvyslanci.

V České republice jsou v současnosti nejvyšší politické posty obsazeny představiteli různých stran. Předseda vlády je sociální demokrat, ministr zahraničí lidovec, prezident čestný předseda občanských demokratů, předseda Poslanecké sněmovny sociální demokrat, předseda Senátu lidovec.

Taková situace je sice poněkud nezvyklá, ale v zahraničí není neznámá. Rozdíl mezi Českou republikou a vyspělými západními demokraciemi spočívá, zdá se, především v politické kultuře. Ani nejlepší ústava totiž spory tohoto druhu nevyřeší, pokud se politici nebudou mezi sebou ochotni domluvit.

Neochota navzájem skutečně komunikovat a domluvit se na společném postupu ve věcech, jako jsou priority zahraniční politiky a národní zájmy, je tradiční slabinou české politiky, jejíž kořeny bychom mohli najít už v době první republiky, nebo dokonce ještě dříve. Svědčí to především o slabosti politických elit. Skutečně odpovědní politici by dali přednost národním zájmům před svými osobními ambicemi a snahami trumfovat na úkor domácích politických soupeřů v zahraniční politice.

Bohužel se nezdá, že by současná generace českých politiků byla schopna tento problém vyřešit. Česká politická elita je nevyzrálá, poměrně nepočetná a uzavřená, takže ve vztazích mezi politiky—kteří se navzájem dlouho znají—převažují osobní antipatie, sympatie a různé další vazby nad vztahy politickými. Snad tento problém pomůže vyřešit částečně vstup do Evropské unie, který přece jen postupně ze zahraniční politiky českého státu učiní odnož politiky evropské.

7. 5. 2003