Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Prezidentská komedie okolo Charty 77

Prezidentská komedie okolo Charty 77

Bývalý komunista Jaroslav Bureš, který potřebuje ukázat, že přece jen nebyl naprosto konformním, vypočítavým kariéristou, si pokusil připsat alespoň takovou zásluhu, kterou mají například Otakar Motejl nebo Dagmar Burešová. Ti nebyli chartisty, ale disidenty hájili. Jeho tvrzení je příkladem odporného oportunismu, kterým by prezident, pokud možno, neměl trpět.

Ať už se nakonec ukáže, že člověk, kterému v pracovně-právním sporu Bureš kdysi údajně pomohl, byl nebo nebyl chartista, je trapné, jak se kandidát Bureš pokouší hrát o hlasy všech. Své členství v KSČ příliš neodsuzuje, protože by mohl přijít o hlasy komunistů. Dokonce říká, že by s nimi dobře vycházel. Na druhou stranu by si ale rád naklonil poslance a senátory, kterým vadí jeho minulost. Když už sám nebyl disidentem, připomněl alespoň historku, která má být důkazem jeho odvahy a nekonformity v době normalizace.

Ve skutečnosti by bylo lepší, kdyby o tom pomlčel, protože nyní už opravdu vypadá jako bezcharakterní hlupák. Jeho příběh, zdá se, nelze nijak dokázat a tak prostě platí to, co známe z jeho oficiálního životopisu. Pokud Bureš někomu skutečně pomohl, ať tedy promluví tito lidé. Když se ale své „zásluhy“ pokouší vyzvedávat sám, je to velmi trapné.

Zajímavé je, jak se Charta 77, jejíž význam někteří naši politici polistopadové éry záměrně snižují, najednou stává jakýmsi referenčním rámcem pro výběr prezidentského kandidáta. Zatímco jeden z kandidátů, Petr Pithart, Chartu 77 podepsal a byl aktivním disidentem, druhý, který byl v té době v komunistické straně, se pokouší na chartistické minulosti přiživit alespoň tím, že nám tvrdí, že hájil člověka, který o sobě tvrdil, že byl chartistou!

V tomto kontextu je sympatičtější postoj Václava Klause, který nebyl ani členem komunistické strany, ani disidentem, organizoval ale nezávislé ekonomické semináře. Ačkoliv se jednalo a aktivitu mnohem odvážnější než to, že někdo, kdo byl soudcem rozhodl tak či onak v pracovně-právním sporu s údajným chartistou, přesto nemá Klaus, na rozdíl od Bureše, potřebu to občanům podstrkovat jako nějakou svou zásluhu. Stejně tak Petr Pithart po nikom nechce, aby bylo za zásluhu považováno jeho aktivní disidentství. Vidí ho spíše jako snahu odčinit své členství v KSČ v šedesátých letech.

Toto vše něco vypovídá o charakteru prezidentských kandidátů. Prezident samozřejmě musí mít pro výkon své funkce i jiné předpoklady, než jen určitý vztah ke své minulosti. Pravdou ovšem je, že pokud bude náhodou zvolen prezidentem Jaroslav Bureš, bude to skutečná hanba.

7. 1. 2003