Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Principiální postoj ODS

Principiální postoj ODS

Občanská demokratická strana učinila principiální gesto, když prohlásila, že Česká republika by měla jasně podpořit USA a stát se součástí koalice zemí, které podporují zásah proti režimu Saddáma Husajna. Na prohlášení ODS je důležité i to, že ukázala, že není jen prodlouženou rukou Václava Klause. Ten se totiž postavil k invazi v Iráku mnohem opatrněji.

Bezpečnostní rada státu za prezidentovy přítomnosti rozhodla, že Česko zaujme konkrétní stanovisko k případné válce s Irákem bez mandátu OSN až ve chvíli, kdy válka začne. Zřejmě budeme vyčkávat, jak budou reagovat ostatní země a světová veřejnost a pak se oportunisticky přizpůsobíme většinovému názoru. Sám Klaus se před jednáním rady vyjádřil, že politici by měli respektovat mínění veřejnosti. Ta si z velké většiny válku s Irákem nepřeje.

Místopředseda ODS Petr Nečas označil stanovisko Bezpečnostní rady státu za alibistické. Podle ODS by Česká republika by v tuto chvíli měla zaujmout jasné a konzistentní stanovisko, neprovádět účelové obraty o 180 stupňů. Pokud vláda zaujme stejnou pozici, může podle grémia počítat s podporou ODS.

Tato jasná slova, která se mimo jiné shodují i se stanoviskem Unie svobody, jsou závanem čerstvého větru ve vlně švejkovství, která opět zaplavila českou politiku. Česká republika sice vyslala do zálivu jednotku protichemické obrany, ale parlament ve své rezoluci podmínil nasazení této jednotky ve válce přijetím další rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Protože se USA rozhodly zaútočit bez další rezoluce s tím, že k útoku je opravňuje již rezoluce č. 1441, čeští vojáci v současnosti mohou plnit jen humanitární úkoly a do války se nemohou zapojit.

Ve válce tedy tak trochu jsme a tak trochu nejsme. Tak trochu podporujeme USA a tak trochu dáváme za pravdu Francii a Německu. Někdy se tomu říká „sedět na dvou židlích“, ale v naší historii je lepší termín „švejkování.“ Jinými slovy, existuje reálná naděje, že se konfliktem prošvejkujeme. A na konci války, stejně jako ve válkách minulých, nakonec budeme opět mezi vítězi! Podle toho, jak se věci budou vyvíjet, musíme pouze včas přesednout na jednu ze dvou židlí, které nyní zabíráme.

Je ke cti ODS, že se jí takový postoj příčí, a že své stanovisko zdůvodňuje přímočaře. Nevyužívá situace k útoku na Evropskou unii, ale argumentuje, dalo by se říci, „morálně“. Jsme spojenci USA, a náš spojenec—poté, co vyčerpal všechny možnosti odzbrojit Saddáma diplomatickým domlouváním—jde do války. Jestli za něco stojíme, měli bychom být na straně USA.

Veřejnost bude vždy proti válce. Většina lidí ráda uvěří, že řešení se nakonec dají vždy nějak vyjednat, a pokud ne, snad nás Saddám nechá na pokoji. Politici ovšem mají více informací i odpovědnosti a občas musí udělat rozhodnutí, která se neřídí jen veřejným míněním.

I to je na stanovisku ODS sympatické. Na rozdíl od současné vládní linie a stanoviska Rady bezpečnosti státu se totiž nezříká odpovědnosti. Právě v tom se ODS výrazně odlišila od svého bývalého předsedy. Ten v okamžiku, kdy se mohl projevit jako státník s vlastním názorem (ať už by byl jakýkoliv), alibisticky řekl, že politici se mají řídit hlasem veřejnosti.

18. 3. 2003