Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Quo Vadis, Evropo?

Quo Vadis, Evropo?

Průzkum veřejného mínění v zemích Evropské unie, který provedl Eurobarometr, podle něhož je Izrael největší hrozbou míru na naší planetě a Spojené státy americké jsou jen hrozbou o něco menší, vyvolal nejrůznější reakce. V těch rozhořčených, které přišly i z Izraele, se naznačuje, že průzkum byl proveden na politickou objednávku a zmanipulován, v těch smířlivějších se zase tvrdí, že je to koneckonců jen průzkum mínění a že v demokraciích si každý má právo myslet, co chce.

Průzkum se zdánlivě týká světového míru a nejvíce jsou jím zdánlivě dotčeny ty země, které jsou unijními Evropany považovány za největší hrozby míru. Ve skutečnosti ovšem nevypovídá o míru (a válce) téměř nic, stejně jako nevypovídá téměř nic o Izraeli či Spojených státech. Zato vypovídá hodně o současných západních Evropanech.

A obraz stavu současné západoevropské mysli, který se z průzkumu vynořuje, je alarmující. Je to obraz postmoderního pomatení, obraz převrácených hodnot. Je to obraz neschopnosti odlišit podstatné od nepodstatného, obraz duševní impotence spokojených a přesycených, kteří nejsou schopni oddělit obsah dějů od jejich vnějškové podoby.

Především se zdá, že mnoho obyvatel zemí EU nechápe obsah pojmů mír a hrozba míru. Je jistě možné kritizovat způsob, jakým současná americká administrativa dospěla k vojenskému zásahu v Iráku, či jak ho ospravedlňovala, nebo jak si počíná nyní. Ale pokud je pro většinu západních Evropanů demokratická Amerika evidentně větší hrozbou světovému míru než například režim masového vraha, který (třeba s taktickými chybami) svrhla, je to na pováženou.

Hlavní potíž spočívá v tom, že současní západoevropané, když mluví o míru, mají na mysli hlavně svůj vlastní mír a klid. Ty jsou důležitější, než mír a klid těch, kteří byli například Saddámem utlačováni, mučeni, nebo vražděni. Pokud se to vše dělo (a v jiných dosud existujících podobných režimech dosud děje) mimo dosah televizních kamer a nerušilo to maloměstskou pohodu duševně zlenivělé střední třídy, která dnes tvoří většinu západoevropského obyvatelstva, bylo to v pořádku. Proti plánované americké intervenci demonstrovaly milióny „mírumilovných“ Evropanů, vraždící Saddám, podvádějící mezinárodní společenství, byl pod jejich rozlišovací schopností, stejně jako jsou zjevně genocidií praktiky jiných režimů, z nichž některé navíc podporují terorismus.

Hrozbou míru je podle těchto Evropanů také malinkatý židovský stát, o němž se v islámském světě oficiálně píše (a vyučuje dětem ve školách) jako o zlu, které je nutné smazat z povrchu země. Hrozbou míru, zdá se, ale není například malajský premiér Mahathir, jehož poznámky na adresu Židů si v ničem nezadají s proslovy nacistických pohlavárů. Tento podivný kontrast navozuje otázku, zda se za obrázkem Izraele coby údajné hrozby míru neskrývá ve skutečnosti už zase bacil tradičního evropského antisemitismu.

Současní západní Evropané si už evidentně nepamatují historické lekce z poloviny minulého století. Možná proto, že oni sami, poté co spustili nejkrvavější válku v lidských dějinách, si sami mír nevybojovali, nevědí, jaká je cena míru a co to vlastně je. Možná proto, že za mír například i na Balkáně na konci 20. století za ně opět museli bojovat především „krvelační“ Američané, nevědí, co je to mír a co je hrozba míru.

Netuší také, co to znamená žít ve státě, jehož téměř každý obyvatel může vyjmenovat několik příbuzných, kteří byli příslušníky jednoho velmi civilizovaného evropského národa zplynováni jako obtížný hmyz. Netuší, jaké to je žít ve státě, který pokaždé, když se pokusí přiblížit o kousek k mírovému řešení, musí čelit atentátům sebevražedných fanatiků, kteří jsou vyslanci teroristických organizací, pro které je nepřijatelné cokoliv menšího než totální a konečné zničení židovského státu.

Jinými slovy, Evropa má problém. Tam, kde většina lidí ztratí schopnost vidět souvislosti a hierarchizovat hodnoty, se může brzy začít nad všeobecnou spokojeností nebezpečně stmívat. Tolerance je základním předpokladem demokracie, tolerance ke zlu její nebezpečnou slabostí. Odsuzování těch demokratických států, které ještě neztratily vůli se zlem bojovat, a kladení těchto států naroveň totalitním mašinériím, jako je Severní Korea, je pak náznakem vnitřního rozkladu.

Někdo se může oprávněně zeptat, proč by se středoevropské a východoevropské státy měly připojovat v rámci EU k západní Evropě, která smýšlí tímto dekadentním způsobem? Odpověď zní, že se novým členským zemím právě zde nabízí velká šance přinést do unavené západní Evropy nové pohledy opírající se o vlastní tragické zkušenosti s totalitním zlem. Je jisté, že pokud by se zmíněný průzkum Eurobarometru nekonal jen v současných členských státech a zahrnul i státy přistupující, výsledky by vypadaly jinak. Jinými slovy, průzkum má paradoxně i svou světlou stránku. Ukazuje, že nové členské země mají „vyspělým“ západním demokraciím co nabídnout—například určitou dávku zdravého rozumu. To není v určitých historických obdobích málo.

6. 11. 2003