Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Scénáře pro Střední východ

Scénáře pro Střední východ

Prohlášení různých politiků a politických stratégů blízkých prezidentovi Spojených států naznačují, že svržením režimu Saddáma Husajna americká ofenziva na Středním východě zdaleka neskončí. Názory jednotlivých vlivných osobností na další postup se ale liší. Jak daleko Bushova administrativa půjde, bude záležet na tom, který názor převáží. Samotný americký prezident již otevřeně prohlásil, že porážka iráckého režimu je pouze prvním krokem ke změně politického uspořádání na Středním východě, jehož výsledkem má být i vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Nejumírněnější pohled reprezentují ministr zahraničí Colin Powell a lidé okolo něj, kteří se nestavěli nijak nadšeně už k samotné válce v Iráku a preferovali spíše multilaterální přístup k řešení krize. Pokud jde o použití americké vojenské síly, vidí Irák jako cílovou stanici. Dalších pozitivních změn v regionu je podle nich třeba dosáhnout diplomatickou cestou. Prosperita a stabilita obnoveného Iráku má být příkladem.

Bushova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová kolísá mezi Powellovým umírněnějším přístupem a tvrdou linií, kterou reprezentují ministr obrany Donald Rumsfeld, jeho náměstek Paul Wolfowitz a neokonzervativní komentátoři, kteří je obklopují. Ti vidí porážku Iráku jen jako první krok v sérii vynucených politických změn v celém regionu. Smysl těchto změn a jejich rozsah se ovšem často liší podle toho, který z „neocons“, jak se jim v Americe říká, o nich mluví.

Téměř všichni se shodují v tom, že je třeba demokratizovat hlavní státy regionu, protože jinak hrozí nebezpečí, že autoritářské režimy nepřátelské Západu poskytnou zbraně hromadného ničení teroristickým organizacím. Pokud nebude možné dosáhnout tohoto cíle buď s pomocí odstrašujícího efektu irácké invaze nebo s pomocí příkladu úspěšné transformace Iráku, je možné použití síly. Sám George W. Bush mluví zcela otevřeně o „ose zla“, do které kromě Iráku podle něj patří také Irán a Severní Korea. Zatímco posledně jmenovaná země je separátním případem, Irán hraje důležitou roli v plánech Bushovy vlády změnit politickou mapu Středního východu.

V nejbližší budoucnosti, zdá se, bude ale hlavní zájem administrativy soustředěn spíše na západ od Iránu a Iráku. Rumsfeld a další politici už několikrát otevřeně varovali Sýrii. Ta je významným cílem nejenom proto, že v ní—podobně jako v Iráku—vládne diktátorský režim nepřátelský Západu a Izraeli, který (podobně jako Irák) má ambice získat zbraně hromadného ničení, ale také proto, že je spojována s teroristickými organizacemi, které podnikají útoky na Izrael buď z území Palestinské samosprávy nebo z Libanonu.

Politici a teoretici okolo Bushe, kteří uvažují o dalším použití vojenské síly, tedy sledují dva zásadní cíle: demokratizaci těch režimů, které by mohly spolupracovat s teroristy, a vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Společným konečným cílem je přeměnit Střední východ v region, který v lepším případě přijme demokratická pravidla hry, nebo, v minimalistickém scénáři, se stane jakýmsi americkým protektorátem, který přestane destabilizovat celý svět.

Pokud jde o možnou změnu režimu, Sýrie a Irán nejsou jedinými zmiňovanými zeměmi. V nejrůznějších vyjádřeních a statích z dílny neokonzervativní skupiny už byly označeny jako možné cíle i země, jako je Súdán nebo Jemen. Hovoří se též o změně režimu v Egyptě, nebo dokonce v Saudské Arábii. Ta, ač se oficiálně chová jako spojenec USA, je mnoha americkými politiky považována za hlavního finančního podporovatele některých teroristických organizací.

Zatím jen v náznacích se také hovoří o možné změně režimu v Jordánsku. To je sice spojencem USA, jenomže skutečnost, že v zemi vládne monarchie reprezentující původní, ale dnes menšinovou beduínskou populaci, zatímco většina obyvatel jsou Palestinci, stojí v cestě některým ambiciózním plánům geopolitických inženýrů v okolí Bushe na vyřešení izraelsko-palestinského problému.

Vytvoření palestinského státu je totiž možné docílit dvěma způsoby. Skromnějším—a asi méně stabilním řešením--by bylo takový stát vytvořit na současných palestinských územích v Izraeli (což by zřejmě vyžadovalo odchod Izraele z okupovaných území). Nebo by mohl být takový stát vytvořen buď zcela nebo z větší části na území dnešního Jordánska. Něco takového by ovšem bez změny režimu v Ammánu nebylo možné.

Nejrůznější signály z Washingtonu tak naznačují, že svržení Saddámova režimu je jen začátkem širšího úsilí změnit geopolitickou mapu celého regionu. Otázkou je, zda se tak stane kombinací dlouhodobého politického nátlaku s použitím příkladu prosperujícího demokratického Iráku, nebo, stejně jako v Iráku, se tak stane v blízké budoucnosti s použitím vojenských sil, které jsou nyní v Iráku a Kuvajtu.

15. 4. 2003