Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Tajuplný prezident

Tajuplný prezident

Prezident Václav Klaus se rozhodl udělit prvních pět milostí. ČTK uvedla, že Hrad odmítl zveřejnit, o jaké konkrétní případy se jedná. Na otázku, kde je možné získat podrobnější informace o tom, komu Klaus milost udělil, mluvčí prezidenta Petr Hájek odpověděl, že „není třeba nic konkretizovat." Je to prý záležitost mezi prezidentem a těmi, kterým Klaus milost udělil. Jde údajně vesměs o případy odsouzených k podmíněnému trestu odnětí svobody, o vážný zdravotní stav žadatelů nebo o kombinaci obou důvodů.

Ústava vskutku prezidentovi neukládá, aby zveřejnil jména lidí, kterým udělil milost. Základní zákon státu pouze v článku 62 lakonicky konstatuje, že prezident „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.“

Žádný zákon také prezidentovi neukládá, aby veřejnosti sdělil, jak například hlasoval v referendu o přistoupení k Evropské unii. Klaus se rozhodl to veřejnosti neříci, stejně jako se nyní rozhodl neprozradit, koho omilostnil. Rozhodnutí to tedy není protiústavní, ale srovnáme-li ho s chováním ostatních hlav států, je každopádně velmi nestandardní. V naprosté většině demokratických zemí by bylo nepředstavitelné, aby prezident před veřejností tajil, jak hlasoval v historickém referendu, nebo, aby neprozradil, komu uděluje milosti.

"Veškerá rozhodnutí prezidenta jsou pod kontrolou veřejnosti. Milost může udělit jen někomu. Pokud je to veřejný akt, který vyplývá z Ústavy, podléhá kontrole veřejnosti. Proto by měly být osoby, kterým byla milost udělena, zveřejněny," řekl MF DNES bývalý soudce Ústavního soudu Antonín Procházka.

Je navíc otázkou, zda by kancelář prezidenta neporušila zákon o svobodném přístupu k informacím, pokud by odmítla jména opravdu zveřejnit. KPR je orgánem státní správy a jako taková tomuto zákonu podléhá.

Prezident Havel všechny milosti zveřejňoval a vystavoval se tak časté, někdy možná zasloužené kritice. Ale právě taková kritika je formou veřejné kontroly nad počínáním politiků. Udělování milostí je prezidentovým svrchovaným právem, k němuž není potřeba kontrasignace. Může se rozhodnout podle jakýchkoliv kritérií, ale veřejnost by měla znát přinejmenším případy, o které jde, a důvody prezidentova rozhodování.

Klaus v minulosti kritizoval počínání Václava Havla jako nestandardní a obecně brojil proti nestandardním metodám v politice. V projevu před volbou prezidenta Klaus na adresu milostí doslova řekl: "Přímo má prezident v legislativním procesu vystupovat jen výjimečně. Podobně je tomu i s tolik diskutovanými milostmi a amnestiemi. I s nimi je třeba šetřit a v žádném případě se nesmí dopustit jejich zpochybňování skrýváním důvodů jejich udělení či argumentováním úředníků prezidentské kanceláře, že prezident důvody těchto výjimečných aktů nemusí uvádět."

Jeho tajnůstkářství je tedy více než nestandardní, je přímo políčkem veřejnosti i těm, kteří jej zvolili prezidentem. Institut milosti byl v minulosti kritizován jako jakýsi monarchistický přežitek či dokonce akt lidského napodobení boží prozřetelnosti.

Pravda, od Boha bychom se asi také přímo nedozvěděli, proč někoho omilostnil. Možná by ale Václavu Klausovi měl někdo připomenout již několik let starý vtip: Víte, jaký je rozdíl mezi Klausem a Bohem? Bůh si nemyslí, že je Václav Klaus.

Ať už si ale pan prezident myslí cokoliv, jisté je, že pokud jména omilostněných co nejrychleji nezveřejní, šeredně si, řečeno lidově, naběhne. Taková praxe by se bezpochyby ukázala být v očích veřejnosti i ostatních politiků mnohem zhoubnější, než by byly občasné přehmaty. Prezident, který tolik stojí o podporu veřejnosti, jí takto může rychle ztratit. Snad i proto začala kancelář prezidenta ustupovat několik hodin po zveřejnění nekompromisního stanoviska tlumočeného Hájkem. Jména prý nakonec zveřejní, ale ne hned.

Zveřejnění jmen je v Klausově zájmu už proto, že veřejnost ví, že Klaus, coby inteligentní politik, si je dobře vědom toho, že si takovým tajnůstkářstvím může jenom uškodit (ačkoliv tolik stojí o popularitu). Přímo neodbytně by se vnucovala otázka, co a proč prezident tají. Má snad před námi nějakou tajnost tak velkou, že mu stojí i za jistě nemalou kontroverzi, která by vypukla, kdyby na utajení jmen omilostněných trval?

11. 12. 2003