Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Upadající Lidové noviny

Upadající Lidové noviny

Z pozice šéfa komentářové stránky Lidových novin odchází Petr Fischer. Nahrazen bude Milošem Čermákem, který do Lidových novin nedávno přišel z časopisu Reflex..Odchod vzdělaného a přemýšlivého Fischera, který bude nyní působit v pražské redakci BBC, i jeho vystřídání Čermákem jsou jen logickým pokračováním postupného úpadku těchto novin.

Ty byly za první republiky jedním z nejprestižnějších periodik a během poslední fáze dokonávajícího komunistického režimu byly v samizdatové podobě intelektuálním fórem disidentského hnutí. Jako názorově pluralitní fórum, které oslovovalo především čtenáře, kteří odmítali ideologické škatulky, pokračovaly Lidové noviny ještě nějakou dobu po pádu starého režimu. Později v nich ale převážily snahy udělat z „lidových“ novin pravicové noviny—a to v zemi, kde se kromě Práva snažily tvářit „pravicově“ všechny noviny. To byl postupný začátek jejich pádu.

Neduhů, kterými Lidovky trpí, je hned několik. Tak především, mezi českými deníky mají nejméně jasnou identitu. Rády by se profilovaly spíše jako pravicově-konzervativní periodikum. Tento myšlenkový a politický směr není ale v české společnosti ve skutečnosti nijak populární a tak se Lidové noviny topí ve stejných rozporech mezi teorií a praxí jako v české politice Občanská demokratická strana a prezident Klaus. Nakonec, stejně jako Klaus a ODS, působí spíše populisticky.

Dalším problémem je skutečnost, že o čtenáře musí Lidové noviny bojovat s Mladou Frontou Dnes, která je svým celkovým zaměřením též spíše pravicovým deníkem. Ta je ovšem deníkem kvalitnějším po všech stránkách.

Jistě to do určité míry souvisí s penězi. Na Lidovkách je často až příliš patrné, že nemají dostatečný počet redaktorů na to, aby mohly dělat kvalitní vlastní zpravodajství. Mezery pak často zaplňují jalovým editorializováním na stránkách, které by měly patřit jen nezaujatému zpravodajství. Mezi všemi hlavními českými deníky se právě Lidovky nejčastěji dopouštějí prohřešku, proti kterému varují školy žurnalismu studenty hned v prvním ročníku—směšují zprávy a názory.

Snaha přilákat inzerenty na poměrně malém trhu se pak zejména v Lidových novinách projevuje jejich postupnou bulvarizací. Čtenář jakoby četl dvoje noviny naráz—na jedné straně pokusy o seriózní zpravodajství a komentáře, na straně druhé zprávy a úvahy, které by patřily spíše do bulvárních novin.

Komentářová sekce Lidovek, která byla kdysi jejich chloubou, se změnila v podivný mišmaš. Vedle často podnětných a přemýšlivých analýz z dílny odcházejícího Petra Fischera, Františka Šulce, Ondřeje Neffa, Daniela Kaisera (a některých dalších externích autorů), nebo novinářsky ostrých článků z pera Jaroslava Plesla, publikují Lidovky celou řadu příspěvků, které by se daly souhrnně popsat jako „zápisky z deníčku.“ Takové impresionistické osobní postřehy jsou ovšem zajímavé jen v případech, kdy vyjdou z pera skutečně zajímavých osobností, u nichž jsme zvědavi na její osobní názory už kvůli tomu, kdo jsou, nebo proto, že jsou to osobnosti intelektuálně zajímavé a košaté. „Úhly pohledu“ a „poslední slova“ Lidových novin se ovšem této pravdy až na výjimky--jako jsou například sloupky Ludvíka Vaculíka—nedrží

Lidovky také mají jakýsi oidipovský komplex ve vztahu k Václavu Klausovi. Na jedné straně si lze na jejich stránkách občas přečíst brilantní kritiku Klause, například z pera již zmíněného Jaroslava Plesla, na straně druhé často působí-- pokud zvážíme počet otištěných rozhovorů a nekritických reportáží--jako Klausův tiskový orgán. Nic na tom nemění ani skutečnost, že občas si to s Klausem „rozhází“, když publikují například zprávy o jeho roztržce s americkým velvyslancem.

Nástup Miloše Čermáka na místo šéfa komentářové stránky i v symbolické rovině dovršuje proces, který bychom mohli nazvat „reflexizací“ Lidovek. Jinými slovy, Lidovky se stávají stále více jakousi novinovou verzí populárního (nicméně ne příliš seriózního) rádoby pravicového (ve skutečnosti ovšem spíše „pro-odéesovského) časopisu Reflex.

Ještě před několika lety česká intelektuální elita četla Lidovky jako jeden muž. Stále více těchto lidí čte tyto noviny buď už jen ze setrvačnosti, nebo už je nečte vůbec. Autor těchto řádků, který má předplaceny všechny hlavní české deníky, pozoruje samovolný odklon sám na sobě. Za prvé už Lidovky nečte jako první, ale jako poslední ze čtyř hlavních deníků. Za druhé, když má málo času a ví, že nestihne přečíst jak Mladou Frontu Dnes, tak Hospodářské noviny, tak Lidovky, tak Právo, obětuje Lidovky.

Koneckonců je to logické: tím, že Lidovky rezignovaly na určitý typ čtenáře, nutí tyto čtenáře, aby rezignovali na četbu Lidovek. Potíž pro Lidovky spočívá v tom, že když se vzdaly profilu „deníku pro elitu“, prostor, do kterého by mohly expandovat, není příliš velký.

30. 4. 2003