Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Válka v Iráku a urychlování dějin

Válka v Iráku a urychlování dějin

V politických kruzích obklopujících George W. Bushe, jakož i mezi některými americkými politology, se začíná stále více hovořit o tom, že porážka Iráku a následná demokratizace této země pod dohledem Američanů mají být jen začátkem postupné demokratizace islámského světa. Tato vynořující se doktrína se opírá o přesvědčení, že základním zdrojem napětí v současném světě není „střet civilizací" založený na kulturních odlišnostech, ale nedemokratické režimy v islámském světě.

Někteří odpůrci tohoto přístupu namítají, že lidé, kteří věří v konečné vítězství demokracie na celém světě, jsou obětí hegelovské (a v nejnovějším vydání fukuyamovské) víry v „logiku dějin". Navíc argumentují, že i kdyby taková logika dějin existovala, dějiny prostě nelze urychlovat. Pokud se nedemokratické režimy zakotvené v tradicích naprosto odlišných od západních mohou kdy dopracovat k demokracii, může se tak prý stát jen postupně a takový proces nelze naoktrojovat zvenčí. Demokratizace poválečného Japonska-též země s nezápadními tradicemi--byla prý jen specifickou výjimkou.

Ve skutečnosti ve sporu o „urychlování dějin" nejde v současnosti už vůbec o to, zda USA mají právo nastolovat uměle demokracii, protože si například myslí, že je to nejlepší politický systém, jenž se lidstvu zatím podařilo vytvořit. Nejde o žádný vývoz „dobra". Jde o to, že demokratizace diktatur, především teokracií, se po 11. září stala základním bezpečnostním úkolem a „urychlování dějin" imperativem, jehož úspěšné naplnění je existenční otázkou.

Lidstvo se dostalo do situace, kdy se zbraně hromadného ničení mohou každým okamžikem dostat do rukou teroristickým skupinám, nebo tyranským režimům, jejichž vůdci si mohou chtít vydobýt místo v dějinách zničením „západního Satana". Útok na New York a Washington ukázal, že mezinárodní teror, rekrutující se z prostředí nedemokratických islámských režimů, má již schopnost zasáhnout kdekoliv na světě. Naštěstí ještě nemá zbraně hromadného ničení. Brzy je ale mít může.

Přesně před touto hrozbou varoval ve svém nedávném projevu v britském parlamentu premiér Tony Blair, když vysvětloval rozhodnutí své vlády podpořit USA. Blair nemluví do větru. Skutečně téměř každým dnem se zvyšuje pravděpodobnost, že jeden nebo více diktátorů, které zaslepuje náboženský fanatismus, získají zbraně hromadného ničení. Buď je použijí ke své větší slávě sami, nebo je poskytnou teroristickým organizacím. Jedinou šancí, jak tomu může civilizovaný svět zabránit, je tyto režimy odzbrojit a zdemokratizovat. Viděn touto optikou, Sadám Husajn je nebezpečný, ať už zbraně hromadného ničení již má, nebo je teprve vyvíjí.

Jakékoliv šíření zbraní hromadného ničení je nebezpečné, ale přece jen je možné argumentovat, že se není nutné obávat demokratických států. Nikoho by nenapadlo tvrdit, že takové zbraně použije například Francie--pokud nebude sama napadena a neoctne se ve smrtelném nebezpečí. Na začátku 21. století je ovšem lidstvo v situaci, kdy se k těmto zbraním mohou dostat režimy, které by je nikdy neměly mít.

Je nešťastné, že Bush a jeho lidé nedokáží toto jasně zformulovat a přesvědčit civilizovaný svět. Jedním z problémů je existence dvojích standardů. Zbraně hromadného ničení vyvíjí například i Severní Korea, se kterou se USA snaží spíše vyjednávat. Ačkoliv je pravdou, že severokorejský režim takové zbraně potřebuje zejména k zastrašení a neexistují náznaky, že by se chtěl pokusit je použít k útoku, přece jenom nerozhodnost USA ve vztahu k Severní Koreji vzbuzuje pochyby o jejich upřímnosti v jejich tažení proti Iráku.

Navíc, zatímco severokorejský režim zbraně hromadného ničení, pokud nebude vyprovokován, nejspíše nepoužije, neznamená to, že je tajně jednoho dne neposkytne teroristickým organizacím. Už proto by USA a jejich západní spojenci měli mít ve vztahu k Severní Koreji jasnější politiku.

Demokratizace autoritářských režimů se prostě stává bezpečnostní nezbytností. Pokud taková demokratizace neprobíhá samovolně, jako například v Číně, je možné že civilizovaný svět bude v některých případech muset ve svém vlastním zájmu zasáhnout silou--zejména tam kde se náboženský fanatismus snoubí s politickou tyranií. „Urychlování dějin" může být nakonec jedinou cestou, jak se vyhnout globální katastrofě. Když se tedy v Bushově vládě mluví o demokratizaci islámských zemí, neměli bychom to jednoduše odmítat argumenty o tom, že jde nakonec stejně jen o ropu nebo o nějaký pomýlený sen o vývozu Dobra. Může docela dobře jít o naše bytí a nebytí.

22. 1. 2003