Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Většinový systém? Ano, ale který?

Většinový systém? Ano, ale který?

Předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek řekl, že by se měly nejen konat předčasné volby, ale navíc také změnit volební systém. Poslanecká sněmovna by se prý měla volit na základě většinového systému. Většinových systémů je ovšem několik a každý má jiné dopady. Jednokolový většinový systém, který má Topolánek zřejmě na mysli, může být v nerozvinutých demokraciích nebezpečný.

V českých poměrech máme zatím zkušenost jen s dvoukolovým většinovým systémem, který je používán pro volbu českého Senátu. (V mírně odlišné podobě se používá také například v parlamentních volbách ve Francii.) V něm v jednomandátových obvodech vítězí kandidát, který buď dostane hned v prvním kole více než 50 procent hlasů nebo kandidát, který v druhém kole porazí svého soupeře. Vítěz druhého kola automaticky tak získává nadpoloviční většinu hlasů odevzdaných v druhém kole. (Ve Francii, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali více než 12.5 procent hlasů, je zvolen kandidát, kdo v druhém kole získá nejvíce hlasů.)

Zatímco dvoukolový většinový systém zachovává systém několika politických stran (ale omezuje či eliminuje parlamentní zastoupení stran extrémistických), většinový systém jednokolový obvykle vede k vytvoření systému dvou, přinejlepším tří politických stran. V praxi to znamená, že obvykle jen jedna strana dokáže sama sestavit vládu, protože má parlamentní většinu.

Znamená to také změnu charakteru politických stran. V systému, v němž se menší strany nemohou prosadit, fungují obvykle jen dvě velké strany—jedna zhruba reprezentuje všechny voliče nalevo od středu, druhá napravo od středu. Znamená to, že například souboje mezi různými pravicovými stranami, kterých jsme svědky v poměrném systému, se přesunou do nitra jedné velké strany. Taková strana musí být vnitřně více pluralitní a názorově rozprostřenější než strany v systému proporčního zastoupení, které často reprezentují úzké ideové platformy.

Dalším důležitým dopadem většinového sytému je, že kandidáti, kteří se ve jménu strany ucházejí v jednomandátových obvodech o hlasy voličů, musí být více zakořeněni v daném obvodu, než je tomu v systému poměrného zastoupení, v němž se volí stranické kandidátky. Hlavní kvalifikací politika, který má vyhrát v malém obvodu, nemůže být jeho příslušnost ke straně. Nemůže být také snadno importován do volebního obvodu odjinud. Je volen i jako osobnost a proto obvykle musí mít ve svém obvodu nějakou osobní historii a reputaci, která jeho stranický profil přesahuje. Jeho loajalita pak nesměřuje bezvýhradně ke straně. Proto je v zemích, kde se používá většinový systém, těžší udržovat stranickou disciplínu tak, jak se to děje v systému poměrného zastoupení.

V jednokolovém většinovém systému je politická spravedlnost (různé politické a názorové proudy ve společnosti jsou poměrně zastoupeny v parlamentu) obětována efektivitě vládnutí. To nemusí být na škodu, pokud taková společenská poptávka existuje. Obětí je ovšem často i schopnost politicky se domluvit a hledat kompromisy—tedy vlastně politický dialog. V čistém většinovém systému lze prostě vládnout „silou“, konfrontačně, protože jedna strana má pod kontrolou jak vládu tak parlament.

A právě v tomto bodě se skrývá největší nebezpečí jednokolového většinového systému. V těch západních (většinou anglosaských) zemích, kde se používá, je tato zdrcující politická převaha—vláda jedné strany—vyvažována existencí silného a nezávislého veřejného prostoru. Tedy existencí silné občanské společnosti, skutečně nezávislých institucí (například soudů a bank) a nezávislých médií. Ty brání straně-samovládkyni, aby svou velkou moc nezneužila.

V postkomunistických zemích ovšem skutečně nezávislý veřejný prostor, nezávislá média a silná občanská společnost zatím neexistují. Politické strany se také neřídí politickou kulturou, která by jim jaksi samočinně bránila v tom, aby svou moc zneužívaly. Právě naopak. Dokonce i v dnešním systému poměrného zastoupení hledají různé koalice (ať už přímé, jako je ta současná, nebo skryté, jako byla opoziční smlouva) nejrůznější způsoby, jak ovládnout média a další instituce, které by v demokracii měly být nezávislé.

Je tedy zřejmé, že zatímco například dvoukolový většinový systém, který by zachoval pluralitu politických stran, ale omezil vliv komunistů, by nemusel být vůbec špatným řešením, jednokolový většinový systém by byl v našem kontextu nebezpečný. Po zkušenostech se čtyřiceti lety vlády jedné strany je na další vládu jedné strany prostě příliš brzy. K takové vládě je třeba nejprve vypěstovat kulturu skutečné demokracie. V postkomunistických zemích máme demokracii, ale nemáme demokraty. A vláda jedné strany bez demokratů se snadno zvrhne v autoritářství.

17. 9. 2003